Všiml jsem si toho už dávno. Máme demokracii, ale s KSČM se nemluví. Bojujeme proti fašismu, ale Rajchlovi zrušíme už bůhvíkolikátou besedu. Jsme proti xenofobii, ale všechny ruSSáky musíme vypakovat z Prahy. Nebo, nejsme rasisté, ale ten Slovák Babiš nebo Japonec Okamura ať táhnou zpátky domů. Jsme proti násilí, ale snad toho Fica někdo zastřelí. A kdo je proti migraci nebo Islámu, je Čecháček a nácek, ale vlajky Pravého sektoru, Karpatské siče nebo OUN nám nevadí. Něco jiného říkat, něco jiného dělat a popřít sebe sama se pro jistou část konformně progresivní společnosti i sdělovacích prostředků stalo přijatelnou normou.
A nejen normou. Je to výraz příslušnosti k privilegované části, která může to, co ostatním zapovídá. Kázat vodu a pít víno, nebo dělat to, za co jsou jiní nemilosrdně pranýřováni. Je to základní ideologická zpupnost každé totality a dělení společnosti na my versus oni. My, co můžeme, versus oni, kteří nemohou. Buďte tedy radši s námi, nebo dopadnete jako oni. Jde o formu všudypřítomného nátlaku a dichotomie, ze které vyrůstají všechny nesvobodné režimy. Pokud není včas zastavena, dříve nebo později přechází v otevřené násilí. A to je to, co se stalo na Slovensku. Výzvy ke zklidnění tak připomínají spíše pokus o zatlačení vrcholu ledovce pod hladinu, místo snah o jeho obnažení a postupné rozpuštění.
Všechny ty termíny, jako nácek, fašoun, dezolát nebo proruská filcka, mají totiž jedno společné. Je jimi postižen vždy ten, na koho se ukáže a o kom se to řekne. Dokazovat není třeba nic a bránit se není jak. Ani soudně. A čím více lidí si přisolí, tím více je osud daného nešťastníka zpečetěn. Média už zajistí, aby se o tom vědělo a exemplární likvidace pak odradila další podobné. Jde o ideologickou nadstavbu známé cancelkultury, která není ničím jiným, než moderní digitalizovanou obdobou řvoucího davu, přihlížejícího pod středověkými šibenicemi. Davu nul a konformních zbabělců, který se cítí lépe, pokud je někomu jinému hůře, a ještě si to sami pro sebe dokáží náležitě morálně odůvodnit.
Je to pro mne vlastně velké zklamání. Informační společnost nepřinesla moudrost ani komunikační revoluci. Namísto ní kralují v digitálním světe hloupost, konformita, cenzura a ostrakizace nepohodlných názorů, typicky i s jejich nositeli. Kdo snad čekal, že dá Internet lidem svobodu, a už nebudou chtít nikdy jinak, podcenil jeden velmi důležitý faktor. Nástup internetové cenzury dal opět jiným lidem moc nad druhými, a to je pro určité typy daleko větším lákadlem, než zmíněná svoboda. Sami žadný názor nemají ani nezastávají, natož ten nepohodlný, a tudíž k němu svobodu nepotřebují. K moci jim pak stačí přijmout ten oficiální, často bez porozumění a hloupě, a začít jej po ostatních vymáhat. A klidně zcela jednostranně. Jednoduché, prosté a lákavé pro kohokoliv, kdo na to přistoupí.
Dost dlouho trvalo, než se zbytek společnosti, který této debilizaci ještě nepodlehl, probral. Internet jsme stále chápali jako doplněk komunikačního prostoru, zatímco se z něj stal v podstatě jeho základ. První případy cenzury se tak odmávaly a odzívaly coby marné snažení několika morálně narušených exotů, co druhým nahlašují a ničí stránky, zatímco za celým mechanismem už dávno stály vládní kanály a snaha prosazoval oficiální politiku silou. To, před čím varovala, ještě v hypotetickém duchu, někdejší petice Zastavme nové formy cenzury, vzniklá v září 2020, se stalo skutečností jen o pouhý měsíc později. Přitom jsem si, jako jeden z jejích editorů, zpočátku říkal, zda to není příliš alarmistické a za vlasy přitažené. Nebylo, a přišlo to pozdě. Twitterová cenzura rozhodla o výsledku voleb v USA a výsledek voleb o válce a současné evropské mizérii, ve které se nacházíme a ještě dlouho budeme.
Proto nepodceňujme maličkosti. Totalita nikdy nepřichází ze dne na den, vždy se blíží malými krůčky. A říkat si pořád dokola, že je to vlastně stále dobrý, zde nepomáhá. Jen to umožňuje další krok, který nepochybně přijde. K napsání článku mne vlastně přiměl twitterový příspěvek Dany Drábové, ohledně známého vinohradského podniku Dno Pytle. Jde o asi nejzpolitizovanější hospodu v republice vůbec, kde se už na jídelním lístku dočtete, kdo do podniku nesmí, s kým se nemluví, s kým se nechlastá a kdo se mlátí. Zákaz vstupu Slovákům a dezolátům, spolu s bývalým slovenským minstrem obrany Jaroslavem Naďem a úřadující ministryní obrany Janou Černochovou, nedávno oběhl sociální sítě. Přitom podobná vyjádření ještě nedávno, třeba u pizzerie v Hrušovanech nad Jevišovkou nebo bistru na Palmovce, byla důvodem pro mediální likvidaci podniku a postih provozovatelů, kteří se tak dopustili diskriminace. Co platilo, už zjevně neplatí, prý šlo o vtip.
Ale já zjevný nástup ze zahraničí řízené totality za vtip nepovažuji, to už tu v minulosti bylo…
Čtěte také: A najednou se to říkat smí: Ukrajina nemá šanci válku vyhrát
Lekce pro Noru Fridrichovou
Festival europolitické písně
Hacking mysli na ČVUT
Nelíbíš se nám? Smlouvu na pronájem sálu ti prostě vypovíme
Tak mám pocit, že „atomová bába“ Drábová, kterou jsem dlouho považoval za poměrně racionální bytost, se nám poněkud zradikalizovala, tedy vlastně liberálně zprogresivněla.
Kdysi majitel Dna pytle Dušan Makovský míval web, kde se dal udělat politický kompas. On sám se v té době považoval za pravicového člověka. Teď už si ten test raději ani nedělá.