Český právní systém dnes neumožňuje žádnou formu lékařsky asistovaného odchodu ze života, a to ani za přísných podmínek. Tím přehlíží základní lidské právo na rozhodování o vlastním těle, přičemž ignoruje utrpení, které si neumí představit ten, kdo ho nezažil.
Má stát právo nutit člověka k dožívání v bolesti, když už medicína ví, že ho nevyléčí? Tato otázka není hypotetická – týká se každoročně jen v naší zemi tisíců lidí, kteří čelí nevyléčitelným nemocem v pokročilém stádiu. Lidé, kteří už o život nežádají, ale nemohou odejít jinak než potají, bez důstojnosti a často traumaticky.
Právní rámec v Česku a ve světě
V České republice je jakákoliv forma eutanazie či asistované sebevraždy dosud trestná. Podle § 144 trestního zákoníku spadá i eutanazie „ze soucitu“ pod trestný čin vraždy. Lékař, který by na základě opakované žádosti smrtelně nemocného pacienta podal smrtící látku nebo mu aktivně pomohl k ukončení života, by čelil trestnímu stíhání. Ani přání pacienta, byť doložené nebo opakované, nehraje v právní kvalifikaci roli. Český právní rámec tak zcela vylučuje možnost legální pomoci lidem, kteří se rozhodli odejít důstojně – čímž v jistém smyslu zrazuje moderní principy lidské autonomie a etiky založené na respektu k utrpení.
Zatímco u nás se otázka eutanazie často odsouvá jako „společensky nevyzrálá“, ve světě existuje řada vyspělých států, které již legalizovaly určitou formu asistovaného odchodu. Nizozemsko a Belgie byly v tomto směru průkopníky – eutanazie je zde legální od začátku 21. století a je vázána na přísná pravidla: pacient musí být v terminálním stavu, jeho utrpení nesnesitelné a žádost opakovaná, písemná, vyhodnocená dvěma nezávislými lékaři. Podobně přistupuje k asistované sebevraždě Švýcarsko, kde smrtící prostředek poskytuje lékař, ale finální akt provádí pacient sám.
Kanada, která legalizovala tzv. MAiD (Medical Assistance in Dying), má zákon z roku 2016 s aktualizacemi, jež umožňují přístup nejen terminálně nemocným, ale i těm, kteří trpí chronickým, nevyléčitelným onemocněním. Fungování těchto systémů ukazuje, že legalizace eutanazie neznamená „otevření Pandořiny skříňky“, jak často tvrdí kritici. Ve všech zmíněných zemích platí přísná pravidla a kontrolní mechanismy, které mají zabránit zneužití: vyžaduje se posudek několika lékařů, nezávislé přezkoumání žádosti, dokumentovaná a opakovaná vůle pacienta, a často i lhůta pro rozmyšlení. Legislativní zakotvení tak nevytváří tlak na zranitelné osoby – právě naopak, chrání jejich vůli a nastavuje transparentní rámec pro situace, které bez zákonné opory končí v šedé zóně nebo utrpením v ilegalitě.
Medicínský a etický rámec
Z pohledu medicíny čelí terminálně nemocní pacienti často situaci, kdy už lékařská péče není schopna nabídnout uzdravení – pouze prodloužení biologické existence. Takový přístup může vést k dlouhodobému utrpení, ztrátě důstojnosti a izolaci. Je to v přímém rozporu s tím, co většina lidí od medicíny očekává – pomoc, úlevu a respekt k přání pacienta. Čím pokročilejší jsou možnosti prodlužování života, tím silnější je etická potřeba rozhodovat, kdy už tato péče přestává být přínosem.
Jedním z hlavních argumentů pro legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy je princip autonomie – právo člověka rozhodovat o vlastním těle, životě a smrti. Ve společnosti, která klade důraz na svobodu jednotlivce, je těžko obhajitelné, že právě v nejintimnějším momentu – v odchodu ze života – je tato svoboda zcela omezena. Zatímco o léčbě, operaci nebo jejím odmítnutí může pacient rozhodnout, možnost zvolit si důstojný a kontrolovaný konec života mu není přiznána. Legalizace by nenutila nikoho odejít, ale umožnila by volbu těm, pro které je další přežívání neslučitelné s lidskou důstojností a kteří splní objektivně stanovená kritéria.
Odpůrci často argumentují ideou, že lidský život je absolutní hodnota, která nesmí být ukončena za žádných okolností. Tento argument je však v lékařské praxi už nyní relativizován. Například hluboká paliativní sedace, která je v Česku legální, znamená, že pacientovi v závěrečné fázi nemoci jsou podávány léky, jež tlumí vědomí a často urychlují smrt – a přesto je tento postup považován za humánní. Rozdíl mezi tímto „tichým odchodem“ a asistovanou smrtí není zásadní z hlediska výsledku, ale především z hlediska míry kontroly pacienta nad procesem umírání. Etika založená na soucitu by měla respektovat i aktivní přání člověka, který si přeje odejít vědomě, klidně a důstojně – ne pouze v bezvědomí.
Legalizace versus obavy ve společnosti
Jedním z nejčastějších protiargumentů vůči legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy je obava, že by se tato možnost mohla stát nástrojem nepřímého nátlaku na staré, nemocné nebo sociálně slabé osoby. Strach z toho, že by lidé mohli být „tlačeni“ k tomu, aby „neobtěžovali“, je legitimní – ale právě proto je potřeba nastavit jasný a přísně kontrolovaný legislativní rámec. Právě zákonná úprava zabraňuje zneužití – na rozdíl od současného stavu, kdy se téma eutanazie často odehrává v šedé zóně nebo za zavřenými dveřmi.
Další společenskou obavou je možnost, že by legalizace vedla k jakési „normalizaci smrti“ – k tomu, že se život přestane vnímat jako nedotknutelná hodnota a smrt se stane příliš snadnou možností úniku. Tento strach vychází z představy, že by asistovaná smrt mohla být zneužita pro pohodlnost nebo lhostejnost. Jenže realita v zemích s legalizací ukazuje opak: počty asistovaných úmrtí zůstávají relativně nízké a přísná pravidla zajišťují, že jde vždy o výjimečné a pečlivě posouzené případy. Vždy zůstává důraz na dobrovolnosti, opakované a svobodné vůli pacienta. Legalizace tak nepřináší rozklad hodnot, ale pouze důstojnou alternativu tam, kde žádná jiná cesta nezbývá.
Velkou roli v tomto tématu hraje i postavení rodiny. V situacích, kdy pacient trpí a nemá možnost odejít důstojně, je to často právě jeho nejbližší okolí, jež je vystaveno psychickému i fyzickému vyčerpání. Dlouhé a bolestné umírání milované osoby zanechává hluboká traumata. Pokud má naopak pacient možnost odejít v klidu, sám, v přítomnosti svých blízkých, v rámci legálního, etického a řízeného procesu, může to vést ke smíření a vnitřnímu klidu nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu. Výzkumy například ze Švýcarska či Kanady ukazují, že pozůstalí po asistované smrti trpí méně často posttraumatickými stresovými poruchami než ti, jejichž blízcí zemřeli po dlouhém utrpení bez možnosti volby.
Hluboce etický nástroj poslední možnosti
Závěrem je potřeba zopakovat a zdůraznit, že eutanazie a asistovaná sebevražda nejsou cestou k degradaci lidské důstojnosti, ale naopak k jejímu uchování tam, kde už žádná jiná cesta nezbývá. Nejde o žádné „zlehčení smrti“, ale o hluboce etický nástroj poslední možnosti. Zkušenosti zemí, které tento institut zavedly, ukazují, že za přísných pravidel, po pečlivém zvažování a se silným důrazem na dobrovolnost lze těžce nemocným lidem nabídnout důstojný odchod – a zároveň zamezit jakémukoliv zneužití.
Český právní řád dnes žádnou takovou možnost nenabízí. Nutí člověka přežívat za každou cenu – i za cenu ztráty důstojnosti, autonomie, smyslu. Proto je načase zahájit otevřenou debatu o legislativní změně. Ne o bezbřehém otevření stavidel, ale o návrhu přesného, kontrolovaného a ústavně ukotveného zákona, který by umožnil asistovanou smrt jako možnost, nikoliv jako povinnost. Debatu, která bude vést s respektem k rozdílným názorům, ale nebude ignorovat fakt, že současný stav způsobuje zbytečné utrpení. Debatu, která přestane předstírat, že paliativní péče vždy stačí – byť je nesmírně důležitá.
A konečně – výzva k zamyšlení míří i ke každému z nás. Kdyby šlo o vás, o vašeho blízkého, opravdu byste chtěli, aby jedinou legální možností bylo přežívat až do posledního bolestného dne? Anebo byste raději měli právo zvolit si odchod klidný, vědomý, důstojný, v kruhu rodiny, za dohledu lékařů, bez zbytečného utrpení a zoufalství? Právo volby ve chvíli, kdy už neexistuje naděje na život, je jedním z nejvyšších projevů lidské svobody. A právě proto by mělo být zakotveno v našem právním systému.
Čtěte také:
Eutanazie – další pokrokářský nápad
Ať teda žije eutanazie
Vytěsňování smrti nese ovoce – konec oboru pohřebnictví v Česku
Z komentářů: Přiznám se, že jsem kdysi pro euthanazii byl. Ale když jsem viděl, že mnozí progresivisté euthanasii následně začali vnímat jako svého druhu „důchodovou reformu“, tak jsem změnil názor.
Progresivní Kanada může sloužit jako odstrašující příklad, jak se to může zvrtnout. Každá dvacátá smrt v Kanadě už je asistovaná sebevražda.
Zákon není jen krajní volbou pro pár nevyléčitelně nemocných trpících neskutečnými bolestmi, stal se v podstatě doplňkem sociálního systému a zdravotnictví. Řada lidí si zemřít nepřála, eutanazie pro ně ale byla nejdostupnějším řešením jejich bezvýchodné situace. A jak vyplývá z dalších svědectví, je některými lékaři i úředníky nejen aktivně nabízena, ale i vnucována.
Lidé s postižením tak zvažovali asistovanou smrt například kvůli nemožnosti najít odpovídající bydlení nebo nízkým invalidním dávkám. Jedna z obětí systému uvedla, že pro ni bylo jednodušší sehnat „smrtící péči“ než „lékařskou péči“. Veteránka kanadské armády Christine Gauthier pouze požadovala instalaci speciálního výtahu pro vozíčkáře ve svém domě, dostala nabídku eutanazie. Když imobilní Heather Hancock z Alberty odmítla opakovaně nabízenou euthanasii, ošetrující sestra jí řekla, že je sobecká.
Plánované rozšíření státního programu „asistovaných sebevražd“ na osoby trpící pouze duševním onemocněním bylo odloženo. Zřejmě už příliš připomínalo nacistickou likvidaci duševně nemocných. Nezisková organizace Dying with Dignity, která za rozšíření zákona veřejně lobbovala, uvedla, že je „rozčarována“ tímto vývojem a odložení legislativní úpravy označila za „popření ústavních práv trpících lidí v celé Kanadě“.
Dekuji, tohke fakt nechci.
https://messerinzidenz.de/
Žádný domácí mazlíček nesmí trpět: jede se k veterináři pro injekci poslední. Ale člověk si musí utrpení prožít až do trpkého konce. Třeba celé roky. Podle mě lékařská lobby nechce nést zodpovědnost za podpis pod eutanázií. Raději budou slabému a nevyléčitelně nemocnému člověku nabízet farmakoloickou “ pomoc” – zkusíme toto, zkusíme tamto. Pacient už nemá sílu říct NE, a je jen rukojmím. Tzv. lék je k ničemu, zaplatí ho pojišťovna, medicinsko- farmaceutický průmysl si namastí kapsy, a o to jde.
Ale ono to není buď a nebo. Je rozdíl mezi péčí s nějakou vyhlídkou na nějak hodnotný život, mezi péčí o odcházejícího, která v těžkých stavem trvá obvykle nejdéle týdny a mezi aktivním zásahem, který to celé ukončí.
To, co kritizujete s eutanazií nijak nesouvisí, to je dané tím, že na všechno je nějaký patentovaný lék za velký prachy a COKOLIV, co by mohlo být použito namísto něj se zakazuje nebo se z toho dělá podvod – typicky bylinky versus syntetické léky. Dokonale vyšperkováno tím, jaké jsou požadavky na zdroj bylin – samosběr nepřipadá v úvahu, musíte nakoupit nekvalitní slámu od oficiálního dodavatele.
Takže Vás pěkně chytli, máte pocit, že bojujete za dobro a přitom se jen vezete na vlně těch, které kritizujete a vlastně jim ve většině klíčových bodů fandíte.
A stran mazlíčků: ti jsou v pozici otroků závislých na naší péči a peněžence. No a různí páníčci se rozhodují v různých situacích různě.
Děkujeme za kvalitní text. Spolek pro eutanázii http://www.eutanazie.org
Tak a teď trochu toho rámce z reality, aby pan autor nemohl vodit za nos nolik lidí:
Eutanazie se v ČR běžně provádí. Jen se vám s tím lékaři nepochlubí, protože by šli sedět. Ale o to přísnější kritéria jsou v praxi naplňována, musí být totální konsenzus a lékař si musí být jist, že po něm nikdo nepůjde. To je v zásadě zdravý stav, kde není lékař nijak tlačen k úkonu, který by byl proti jeho přesvědčení – neudělají to zdaleka všichni, prostě sami za sebe nedají souhlas a není tedy konsenzus. Riziko zneužití je tak prakticky nulové.
Legalizací by se otevřela další pandořina skříňka. Nemáme jich už otevřenejch dost? Nebo je to o potřebě likvidovat pamětníky? Nebo se to bude řešit tlakem na buboucí pozůstalé prostřednictvím dědické daně jako v Británii? NE, ne a ne!