Má stát právo nutit člověka k dožívání v bolesti, když už medicína ví, že ho nevyléčí? Tato otázka není hypotetická – týká se každoročně jen v naší zemi tisíců lidí, kteří čelí nevyléčitelným nemocem v pokročilém stádiu. Lidé, kteří už o život nežádají, ale nemohou odejít jinak než potají, bez důstojnosti a často traumaticky.
Právní rámec v Česku a ve světě
V České republice je jakákoliv forma eutanazie či asistované sebevraždy dosud trestná. Podle § 144 trestního zákoníku spadá i eutanazie „ze soucitu“ pod trestný čin vraždy. Lékař, který by na základě opakované žádosti smrtelně nemocného pacienta podal smrtící látku nebo mu aktivně pomohl k ukončení života, by čelil trestnímu stíhání. Ani přání pacienta, byť doložené nebo opakované, nehraje v právní kvalifikaci roli. Český právní rámec tak zcela vylučuje možnost legální pomoci lidem, kteří se rozhodli odejít důstojně – čímž v jistém smyslu zrazuje moderní principy lidské autonomie a etiky založené na respektu k utrpení.
Zatímco u nás se otázka eutanazie často odsouvá jako „společensky nevyzrálá“, ve světě existuje řada vyspělých států, které již legalizovaly určitou formu asistovaného odchodu. Nizozemsko a Belgie byly v tomto směru průkopníky – eutanazie je zde legální od začátku 21. století a je vázána na přísná pravidla: pacient musí být v terminálním stavu, jeho utrpení nesnesitelné a žádost opakovaná, písemná, vyhodnocená dvěma nezávislými lékaři. Podobně přistupuje k asistované sebevraždě Švýcarsko, kde smrtící prostředek poskytuje lékař, ale finální akt provádí pacient sám.
Kanada, která legalizovala tzv. MAiD (Medical Assistance in Dying), má zákon z roku 2016 s aktualizacemi, jež umožňují přístup nejen terminálně nemocným, ale i těm, kteří trpí chronickým, nevyléčitelným onemocněním. Fungování těchto systémů ukazuje, že legalizace eutanazie neznamená „otevření Pandořiny skříňky“, jak často tvrdí kritici. Ve všech zmíněných zemích platí přísná pravidla a kontrolní mechanismy, které mají zabránit zneužití: vyžaduje se posudek několika lékařů, nezávislé přezkoumání žádosti, dokumentovaná a opakovaná vůle pacienta, a často i lhůta pro rozmyšlení. Legislativní zakotvení tak nevytváří tlak na zranitelné osoby – právě naopak, chrání jejich vůli a nastavuje transparentní rámec pro situace, které bez zákonné opory končí v šedé zóně nebo utrpením v ilegalitě.
Medicínský a etický rámec
Z pohledu medicíny čelí terminálně nemocní pacienti často situaci, kdy už lékařská péče není schopna nabídnout uzdravení – pouze prodloužení biologické existence. Takový přístup může vést k dlouhodobému utrpení, ztrátě důstojnosti a izolaci. Je to v přímém rozporu s tím, co většina lidí od medicíny očekává – pomoc, úlevu a respekt k přání pacienta. Čím pokročilejší jsou možnosti prodlužování života, tím silnější je etická potřeba rozhodovat, kdy už tato péče přestává být přínosem.
Jedním z hlavních argumentů pro legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy je princip autonomie – právo člověka rozhodovat o vlastním těle, životě a smrti. Ve společnosti, která klade důraz na svobodu jednotlivce, je těžko obhajitelné, že právě v nejintimnějším momentu – v odchodu ze života – je tato svoboda zcela omezena. Zatímco o léčbě, operaci nebo jejím odmítnutí může pacient rozhodnout, možnost zvolit si důstojný a kontrolovaný konec života mu není přiznána. Legalizace by nenutila nikoho odejít, ale umožnila by volbu těm, pro které je další přežívání neslučitelné s lidskou důstojností a kteří splní objektivně stanovená kritéria.
Odpůrci často argumentují ideou, že lidský život je absolutní hodnota, která nesmí být ukončena za žádných okolností. Tento argument je však v lékařské praxi už nyní relativizován. Například hluboká paliativní sedace, která je v Česku legální, znamená, že pacientovi v závěrečné fázi nemoci jsou podávány léky, jež tlumí vědomí a často urychlují smrt – a přesto je tento postup považován za humánní. Rozdíl mezi tímto „tichým odchodem“ a asistovanou smrtí není zásadní z hlediska výsledku, ale především z hlediska míry kontroly pacienta nad procesem umírání. Etika založená na soucitu by měla respektovat i aktivní přání člověka, který si přeje odejít vědomě, klidně a důstojně – ne pouze v bezvědomí.
Legalizace versus obavy ve společnosti
Jedním z nejčastějších protiargumentů vůči legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy je obava, že by se tato možnost mohla stát nástrojem nepřímého nátlaku na staré, nemocné nebo sociálně slabé osoby. Strach z toho, že by lidé mohli být „tlačeni“ k tomu, aby „neobtěžovali“, je legitimní – ale právě proto je potřeba nastavit jasný a přísně kontrolovaný legislativní rámec. Právě zákonná úprava zabraňuje zneužití – na rozdíl od současného stavu, kdy se téma eutanazie často odehrává v šedé zóně nebo za zavřenými dveřmi.
Další společenskou obavou je možnost, že by legalizace vedla k jakési „normalizaci smrti“ – k tomu, že se život přestane vnímat jako nedotknutelná hodnota a smrt se stane příliš snadnou možností úniku. Tento strach vychází z představy, že by asistovaná smrt mohla být zneužita pro pohodlnost nebo lhostejnost. Jenže realita v zemích s legalizací ukazuje opak: počty asistovaných úmrtí zůstávají relativně nízké a přísná pravidla zajišťují, že jde vždy o výjimečné a pečlivě posouzené případy. Vždy zůstává důraz na dobrovolnosti, opakované a svobodné vůli pacienta. Legalizace tak nepřináší rozklad hodnot, ale pouze důstojnou alternativu tam, kde žádná jiná cesta nezbývá.
Velkou roli v tomto tématu hraje i postavení rodiny. V situacích, kdy pacient trpí a nemá možnost odejít důstojně, je to často právě jeho nejbližší okolí, jež je vystaveno psychickému i fyzickému vyčerpání. Dlouhé a bolestné umírání milované osoby zanechává hluboká traumata. Pokud má naopak pacient možnost odejít v klidu, sám, v přítomnosti svých blízkých, v rámci legálního, etického a řízeného procesu, může to vést ke smíření a vnitřnímu klidu nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu. Výzkumy například ze Švýcarska či Kanady ukazují, že pozůstalí po asistované smrti trpí méně často posttraumatickými stresovými poruchami než ti, jejichž blízcí zemřeli po dlouhém utrpení bez možnosti volby.
Hluboce etický nástroj poslední možnosti
Závěrem je potřeba zopakovat a zdůraznit, že eutanazie a asistovaná sebevražda nejsou cestou k degradaci lidské důstojnosti, ale naopak k jejímu uchování tam, kde už žádná jiná cesta nezbývá. Nejde o žádné „zlehčení smrti“, ale o hluboce etický nástroj poslední možnosti. Zkušenosti zemí, které tento institut zavedly, ukazují, že za přísných pravidel, po pečlivém zvažování a se silným důrazem na dobrovolnost lze těžce nemocným lidem nabídnout důstojný odchod – a zároveň zamezit jakémukoliv zneužití.
Český právní řád dnes žádnou takovou možnost nenabízí. Nutí člověka přežívat za každou cenu – i za cenu ztráty důstojnosti, autonomie, smyslu. Proto je načase zahájit otevřenou debatu o legislativní změně. Ne o bezbřehém otevření stavidel, ale o návrhu přesného, kontrolovaného a ústavně ukotveného zákona, který by umožnil asistovanou smrt jako možnost, nikoliv jako povinnost. Debatu, která bude vést s respektem k rozdílným názorům, ale nebude ignorovat fakt, že současný stav způsobuje zbytečné utrpení. Debatu, která přestane předstírat, že paliativní péče vždy stačí – byť je nesmírně důležitá.
A konečně – výzva k zamyšlení míří i ke každému z nás. Kdyby šlo o vás, o vašeho blízkého, opravdu byste chtěli, aby jedinou legální možností bylo přežívat až do posledního bolestného dne? Anebo byste raději měli právo zvolit si odchod klidný, vědomý, důstojný, v kruhu rodiny, za dohledu lékařů, bez zbytečného utrpení a zoufalství? Právo volby ve chvíli, kdy už neexistuje naděje na život, je jedním z nejvyšších projevů lidské svobody. A právě proto by mělo být zakotveno v našem právním systému.
Čtěte také:
Eutanazie – další pokrokářský nápad
Ať teda žije eutanazie
Vytěsňování smrti nese ovoce – konec oboru pohřebnictví v Česku
Pečujeme doma o stařičkého dědu, který je den ode dne víc nemohoucnější, postupuje obrazně řečeno od batolete k dítěti sedícímu, teď už ležícímu, které už se neudrží na nohách, kterého bolí to či ono, kdy už bychom mu přáli odchod do jiného lepšího světa, ale nevidíme eutanazii jako řešení, připadali bychom si jako vrazi. Ale pečujeme o něho ve spolupráci s mobilním hospicem, pečovatelkami, využijeme i odlehčovací pobyt, aby mohl být co nejdéle doma. Ale pokud to přestaneme zvládat, tak ho pravděpodobně umístíme do nějakého pečovatelského zařízení a budeme ho se zapojením celé široké rodiny pokud možno denně navštěvovat. Nevíme, proč tak dlouho žije, ale bereme to tak, že to je jeho cesta, jeho osud, a život je to nejcennější, co vlastně má, a drží se ho vší silou. Sám by souhlas s eutanázii nedal. Lidé žádající právo eutanazie pro druhé lidi neřeším, ono se jich to vlastně netýká, ale staří, nemocní, kteří si žádají smrt možná volají po úlevě od bolesti a obav, po lásce a pozornosti. Proto by mělo být víc hospiců a mobilních hospiců, které fundovaně dokážou pomoci jak nemocným v závěru života, tak i rodině, aby péči zvládla.
Tohle není pro mne žádné téma. Mám legálně dobrý revolver a tak se nemusím spoléhat na nikoho. Nevím kdy zemřu, ale vím, že nebudu chcípat měsíce na hadičkách. Smrt není zlá, zlé může být umírání.