Pokud jste si mysleli, že cenzurní choutky Evropské unie skončily přijetím nařízení DSA (Akt o digitálních službách), tak jste na velkém omylu. Existuje totiž hned několik nástrojů, jejíchž kombinací může Brusel ovlivňovat společenskou diskuzi v členských státech. A dokonce tím naprosto legálně ovlivňovat volby.
Nařízení DSA už nějakou tu dobu platí, takže jeho ustanovení jsou důvěrně známá. Včetně toho, že pod záminkou boje proti škodlivému obsahu na internetu plíživě zavádí cenzuru. Evropské „vrchnosti“ v tom pomáhají tzv. důvěryhodní oznamovatelé (ne neprávem nazývaní „uvědomělí práskači“), kteří takto závadné příspěvky na sociálních sítích vyhledávají a následně je nahlašují jednotlivým internetovým platformám. Ty by je pak měly odstranit. Jsou však v rukách zámořských vlastníků, a tak to ne vždy dělají. Nutno podotknout, že k velké nelibosti evropské vrchnosti (zde nebo zde). Alespoň někdo tak ctí svobodu slova i svými činy a nejenom prázdnými proklamacemi.
Factcheckeři jako novodobí Bobligové
Vedle DSA jsou však i další nástroje, které nejsou veřejnosti až tak moc známé. Prvním z nich je směrnice o svobodě médií EMFA. Jejím deklarovaným cílem je zajistit ochranu médií před politickými vlivy a tím zaručit občanům přístup k objektivním a ověřeným informacím. Mimo jiné tím, že nařizuje platformám umožnit „nezávislým“ médiím jejich prostřednictvím zveřejňovat svůj obsah (viz článek 18) a tento obsah jim nesmí být (na rozdíl od běžných uživatelů) smazán, aniž by na to nebyla předem upozorněna a nemohla se proti tomu bránit.
A co musí splňovat média, aby byla považována za „nezávislá“? Nesmí být závislá na členských státech, politických stranách a třetích zemích. Nechybí vám v tom výčtu něco? Ano, správně. Na dané médium se pohlíží jako na „nezávislé“ i v případě, že je financované z prostředků EU. Že vám to připadá poněkud podivné? Vůbec se vám nedivím. Evropská unie si tak zajistila obtížnou odstranitelnost příspěvků propagujících její politiku. Stačí je šířit prostřednictvím médií, které sama finančně podporuje.
Dále je tu ještě třetí střípek do mozaiky nástrojů na ovlivňování společenské diskuze ve členských státech EU. Jde o Evropský štít demokracie (EUDS) který má poskytovat členům EU legislativní a koordinační rámec pro ochranu před vlivem „dezinformací“ a dalších hybridních hrozeb. Především takových, které mají potenciál ovlivnit volby.
Má je odhalovat síť „nezávislých“ oficiálních „factcheckerů“. Ty uvozovky proto, že lze jen těžko hovořit o nezávislosti někoho, kdo je evropskou vrchností financován. Lze si totiž jen těžko představit, že by platila někoho, kdo odhaluje nepravdy a manipulace, které šíří ona sama či její podporovatelé.
Není ostatně náhodou, že se oficiální factcheckeři soustředí především na vyvracení výroků kritizujících např. Green Deal, klimatickou nebo genderovou teorii, případně multikulturalismus. Alespoň jsem tedy ještě nenarazila na žádný jejich výstup, který ověřoval pravdivost či nepravdivost postulátů, na kterých výše uvedená témata stojí. A tak oficiální „factcheckeři“ (ověřovatelé faktů), mlčí třeba o tom, že katastrofické klimatické scénáře jsou mírně řečeno nereálné. A dříve, když nám Evropská unie vyprávěla pohádky o tom, jak bezproblémové je soužití původních obyvatel západních velkoměst s kulturně nekompatibilními migranty, zase velmi ochotně vyvraceli příspěvky tvrdící opak (zde nebo zde). A tito lidé mají být zárukou objektivity ověřování faktů?
EU není spolkem ryzích demokratů
Všechny uvedené nástroje pak spoluvytvářejí ucelený systém průběžné kontroly informací pod názvem „Systém rychlého varování“ (RAS – Rapid Alert System), který může být v případě voleb aktivován ve formě „Systému rychlé reakce“ (RRS – Rapid Response System). Klíčovou úlohu v něm hrají právě oficiální „factcheckeři“, kteří mají podobně jako „důvěryhodní oznamovatelé“ přednostní právo posílat velkým platformám požadavky na mazání údajně závadného obsahu. Vzhledem k jejich údajné nezávislosti se lze přitom oprávněně domnívat, jaké příspěvky (respektive jakého vyznění) se mezi těmi odstraňovanými ocitnou velmi pravděpodobně a u jakých by to bylo velké překvapení.
A jak tedy vlastně k ovlivnění společenské diskuze v členských státech (potažmo i voleb) dochází? Evropská unie má nástroje, jejichž pomocí může svoje politické preference prosazovat prostřednictvím jí financovaných médií. Protože jsou tato média přesto pokládána za tzv. nezávislá, nelze jejich obsah šířený prostřednictvím velkých platforem jen tak jednoduše odstraňovat.
Kromě toho si Evropská unie platí již zmiňované oficiální „factcheckery“, kteří v souladu s heslem „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ budou jen těžko zpochybňovat jiné příspěvky a zprávy než ty, které jsou k politice evropské vrchnosti a jí prosazovaným tématům kritické.
V předvolebním období pak může aktivovat RRS, jehož prostřednictvím mohou „důvěryhodní oznamovatelé“ a „factcheckeři“ hlásit platformám příspěvky obsahující (prý) závadné informace ve zrychleném režimu. Tedy, prakticky bez možnosti zjistit, zda nebyl tento systém zneužit k potlačování názorů těch, kteří ve volbách uspět nemají.
Evropská unie má tedy hned několik nástrojů a cest, jak ovlivňovat volby v členských zemích. Žádné však nepoužívá přímo ona, ale vždy si k tomu platí nějaké prostředníky, kteří odvádějí špinavou práci za ní. Jsou to především jí financovaná média a „factcheckeři. Evropská unie tak nezasahuje do volebního procesu de iure, ale de facto. A může se tak nadále tvářit jako spolek ryzích demokratů.
Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena!
