Je smutným paradoxem ODS, že za 35 let její existence tato strana nevygenerovala osobnost, lídra, či alespoň myšlenkového „guru“, který by byl schopen myšlenkově, koncepčně, programově či ideově nahradit Václava Klause. Když v roce 1991 vznikla na troskách Občanského fóra Občanská demokratická strana, byl to svým způsobem unikátní projekt. Zatímco v celé postkomunistické Evropě hrály dominantní roli bývalé komunistické, lidově demokratické, dělnické apod. strany, které se během několika dní transformovaly na socialistické a sociálně demokratické, aby se udržely u moci, Česká republika se vydávala jiným a na první pohled skutečně západním směrem.
Díky Václavu Klausovi, otci zakladateli, se podařilo vytvořit stranu klasického pravicového střihu, opřenou mimo jiné o dominující pravicové hodnoty západního světa, jak je formulovali britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan: Malý, ale efektivní stát, který je schopen vystačit si s nízkými daněmi. Většina peněz zůstává firmám a jednotlivcům, kteří nejlépe vědí, za co je utratit. Stát je vlastně jen tvůrce pravidel pro podnikání a další aktivity lidí, přičemž striktně platí, že to, co zákon nezakazuje, je povoleno.
Respekt k zákonům a obecně pravidlům hry byl další devízou této pravicové ideologie. Stejně jako respekt ke svobodě ve všech jejích rovinách – od občanské po podnikatelskou – se zásadním důrazem na svobodu projevu (i po projevu!). A to zejména v politických otázkách včetně kritiky politiky, státu a politiků. Ti jsou placeni z našich daní – žádné abstraktní veřejné peníze neexistují – a tudíž my, občané, máme svaté právo vědět, co se s nimi děje, proč se to děje, a případně hnát k odpovědnosti všechny ty, kteří svou dočasnou politickou a ekonomickou moc ve veřejné službě zneužívají. Svobodný jedinec ve svobodné společnosti! Omezený stát, který pouze vytváří pravidla, kontroluje jejich vymáhání, případně trestá ty, kteří je porušují. Žádné šmírování státu, žádné nezákonné zásahy do soukromí občanů!
Stát není řešení
Tyto ideje padly na úrodnou půdu také v České republice, která byla nejradikálněji postižena – kromě vlastního Sovětského svazu – 41 lety komunistické vlády. Nikde jinde než právě v Československu nedošlo k tak masivním represím skutečných, ale především údajných odpůrců režimu. Přes 230 tisíc lidí odsouzených z politických důvodů k pobytům ve stalinistických kriminálech, nuceným pracím apod. Cca 5000 československých občanů bylo popraveno, zastřeleno či jinak zabito. Český venkov byl rozbit na padrť, jeho tradice, způsob života i produkční kapacity v rámci boje proti tzv. vesnickým boháčům – kulakům, kteří přitom často měli jen deset, patnáct hektarů. Mnoho desítek tisíc lidí se muselo z politických důvodů z venkova odstěhovat. Zatímco míra státního vlastnictví byla v Sovětském svazu 97,5 %, v komunistickém Československu, které muselo být nejvěrnějším spojencem a soudruhem, nejlepším žákem sovětských komunistů, se znárodnilo přes 98 % veškerého majetku.
Proto česká pravice také přijala další z atributů anglo-americké pravice 80. let – totální privatizace státního majetku a služeb. Podle hesla: Stát není řešení, stát sám je problém! A tak jako mělo Československo nejvíce státního majetku za socialismu, tak také zprivatizovalo nejvíce státního majetku ze všech zemí postkomunistické Evropy. Opět bez ohledu na elementární ekonomickou logiku. Bohužel se opět opakovala česká tradice „poturčenec horší Turka“, neustálá potřeba být nejlepším žákem a spojencem, která nás neopustila ani po roce 1989. Jen se změnily světové stran a ideologie – nikoliv lidé.
Na počátku 90. let se ale tato cesta jevila jako nejjednodušší k obnově tržního hospodářství a pověstnému dohnání Západu za deset, maximálně 15 let. Tím spíš, že právě ODS o tom dokázala přesvědčit občany ve svobodných volbách roku 1992. Jejich výsledek mimo jiné znamenal konec Československa. Po neustálém lavírování předchozí Pithartovy vlády totiž vláda ODS v čele s Klausem dala Slovákům jasně na srozuměnou, jaká jsou pravidla a také mantinely funkční federace. Jestliže je nově zvolenská slovenská reprezentace nechce přijmout, je čas se rozloučit. Tím ODS získala do své DNA ještě další prvek, opět korespondující s politikou Thatcherové a Reagana – tvrdá obhajoba národních zájmů. To se pak projevilo mimo jiné při vyjednávání česko-německé deklarace či formujícím se vztahu k evropské integraci.
Druhá „pravice“
Na významu a klíčové roli pevné ideové základny ODS a potažmo české pravice nic nezměnily ani její volební prohry. Každá strana se dopouští řady chyb, omylů i kriminálních deliktů. Střídání politických stran u moci je pravou solí demokracie. V každé straně by pak mělo dojít ke změně vedení, popřípadě programových priorit. Základy, na kterých stojí a za kterými se stojí, ale ne.
Tím spíš, že v České republice existovala ještě jedna „pravice“, havlovská, založená na vizi (či účelové iluzi) „občanské společnosti“, která byla povýšena nad svobodného jedince a jeho zájmy. Ne on, ale jakési blíže neurčitě „přirozené“ spojenectví občanů mělo být stavebním kamenem české demokracie. Občanská společnost také měla nahradit svobodné volby, svobodnou tržní soutěž politických stran a jedinců, které jediné mohou v demokratické společnosti rozhodnout, kdo povede zemi, kraj či město. Proti tomu byla postavena idea vlády „moudrých“, lepších lidí, kteří jako by platonsky prozřeli a spatřili skutečné, ty „pravé“ hodnoty. Zrodila se myšlenka, iniciovaná mimo jiné právě okruhem Václava Havla, že právě tito lepší lidé, lepší společnost (občanská), jsou povoláni k vládě – často i bez demokratického volebního mandátu.
Protože volby umožňují dostat se k moci i jakési intelektuální spodině, jedině čistá a neposkvrněná občanská společnost rodí ze svých řad skutečné osobnosti, které si zaslouží – vzhledem ke svým kvalitám – stát v čele státu a společnosti. Určovat její směr a pomocí odhalování dobra a zla vládnout, přičemž tato dualita měla být úhelným kamenem i v zahraniční politice, kde rovněž přestává platit klíčový souboj národních zájmů, jenž je nahrazen právě a jen soubojem dobra a zla, států dobrých, prodemokratických, prozápadních. Ty stojí na té správné straně, a států nedemokratických, které je třeba nejlépe vojensky, tedy humanitárně napadnout a navzdory místním podmínkám a odporu zdejších lidí zde zasadit kvetoucí rostlinu demokracie a „svobody“, která je opět předurčena svými kvalitami vyrašit po celém světě. Miliony obětí a desítky milionů migrantů na tom přece nic nemění.
Fialův obrat ke dnu
Pro osud občanských demokratů a jejich působení na českém nebi byly klíčové dvě hodnoty. Zaprvé jejich ideje svobodného občana a omezeného státu, za druhé myšlenky a osobnost Václava Klause. Je smutným paradoxem ODS, že za 35 let její existence tato strana nevygenerovala osobnost, lídra či alespoň myšlenkového „guru“, který by byl schopen Klause myšlenkově, koncepčně, programově či ideově nahradit. Naopak. Každý další předseda ODS po Klausovi byl dalším pomyslným stupínkem k politickém dnu a byl symbolem politického úpadku strany.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 2
