Jistě si každý pamětník listopadu 1989 vybaví, že velmi silnou roli tam sehráli bývalí političtí vězňové. Koncem 60. let organizovaní namnoze v K231, po převratu v Konfederaci politických vězňů (KPV). Mám v živé paměti, jako člověk o generaci mladší, že jsme těmto lidem, kteří prošli peklem uranových a jiných lágrů po únoru 1948, spontánně vykazovali úctu, jakou si zasloužili.
Už od prvních chvil po listopadu se ti, kdo ony lágry přežili, snažili všemi možnými způsoby zachovat historickou paměť a připomínat věci, na které bychom neměli zapomenout. Letos tedy už po sedmatřicáté, konkrétně ve dnech 22. – 23. 5., symbolicky zrovna ve dnech, kdy se v Brně roztahovali Posseltovi sudeťáci, se konala připomínka politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.
Pořadatelem byl spolek Nositelé odkazu Jáchymovské peklo, který se na svých stránkách právem pyšní, že je to „bezpříspěvková organizace“, pořádající své aktivity výlučně z vlastních prostředků. Tedy nikoli z veřejných zdrojů, jako mnohé jiné organizace.
Na letošním setkání Jáchymovské peklo zazněl i zásadní příspěvek ing. Lubomíra Modroviče, badatele a jednatele bývalé pobočky KPV č. 23 Karlovy Vary. Jeho obsah je až nemile aktuální, stojí za to jej pár citacemi připomenout.
„…Scházíme se po sedmatřicáté, je nás zde mnohem méně než kdysi a znovu jsme černým svědomím. Už nejen černým svědomím někdejší společenské epochy, ale také černým svědomím toho, jak se naše současná společnost se svojí minulostí vypořádala. Černým svědomím těch, kteří mají jasno, co je správné a jak je nutno zachránit naši společnost. Co společnost, celou planetu musí zachránit, ve jménu zeleného údělu, woke cancel culture nebo liberální demokracie. Už jsou mezi námi zase lidé, kteří společnost soudí a dělí na ty správné (lepší progresivní pokrokové lidi) a ty zpátečníky (dezoláty, svině atd.) a chtějí hloubit příkopy a ty nesprávné oddělit.“
Souzním i s dalším postřehem pana Modroviče. Dvojí metr je alfou a omegou naší neveselé současnosti.
„…O tom, že ve společnosti a zvláště mezi politickými stranami existuje dvojí metr na posuzování událostí, lidí a jejich činů, se přesvědčujeme neustále. K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Morálka a morální hodnoty jsou znevažovány. Starší lidé už nejsou hodni úcty a v očích mnohých jen ujídají mladým z budoucnosti. O hodnotě poctivé práce se pouze mluví, ale různí mluvkové a šmejdi se mají líp.“
A do třetice ještě jedna citace ze závěru onoho projevu pana Modroviče, kterou považuji za obzvlášť důležitou.
„…Scházeli jsme se zde také proto, abychom varovali a nedopustili jsme, aby se historie opakovala. Aby se ve jménu jedné ideologie neopakovala zvěrstva dob minulých, aby jeden člověk nezavíral dalšího jenom proto, že on má jiné názory. Měli jsme se poučit, a hlavně se měli poučit ti mladí – naše děti o tom, co je správné. Proč však mám pocit, že znovu prožívám období normalizace, kdy se o mnohých věcech nesmělo mluvit? Případně, že právo mluvit má jen jedna strana? Sešli jsme se zde po sedmatřicáté, abychom nezapomněli, abychom varovali, že historie se může opakovat. A mám vážné obavy, že jsme jako lidé nepoučitelní a historie se opakovat bude.“
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
