Náš „zánovní“ zaminir Petr Macinka se na Mnichovské bezpečnostní konferenci utkal s Hillary Clintonovou a Radosławem Sikorským – duem spolutvůrců té řady problémů, jimž dnes rozdělený Západ, potažmo Evropa, jen s obtížemi čelí. Ona sice nejprve slibovala reset vztahů s Moskvou, ale vzápětí pomohla zažehnout ukrajinský proxy konflikt. Vždyť jako ministryně zahraničí Spojených států podpořila Euromajdan a horlila proti znovusjednocování postsovětského prostoru. On zase, krajně služebně (jakož i nemoudře) oslavil známý teroristický útok na Nord Stream. Zároveň tím ukázal na hlavního viníka. Napsal totiž na sociální síť (vzápětí smazaný) výkřik: „Thank you, USA.“
Dodnes hystericky bojovnému Sikorskému a „jedinému správnému výkladu“ podvodních explozí přispěchali tehdy na pomoc i u nás mnozí, jimž nebyla pravda příjemná. Na podzim 2022 se přece teprve zvedala tsunami zástupné války. A na oficiální linii se rychle napojil onen obvyklý „měkký obal“ konformistů, jimž není nikdy zatěžko přijmout jakoukoliv absurditu, hlavně když bez bolestného přemýšlení stanou na straně „dobra“. V tomhle případě šlo o tezi, že výbuch způsobil – kdo jiný než – Rus. Nebylo nijak užitečné pozastavit se nad otázkou, proč by ničil majetek společného konsorcia. Stačilo mu přece pouze stisknout tlačítko. Otočit pomyslným kolem přívodu plynu a s Německem sdílený majetek by byl býval ušetřen.
V České republice krajně nevěrohodná verze pomohla mimochodem „posvětit“ nikdy a nijak nepotvrzená nařčení ruských tajných služeb z vrbětických výbuchů, k nimž dodnes nebylo vzneseno jakékoliv právní obvinění. A tak ještě asi dlouho zůstane tragédie předmětem zajímavých spekulací o tajných zbrojních transferech s jejich dopady…
Vraťme se však k domácím následkům mnichovské konference…
Na pomoc proti Macinkovi, jehož postup, přiznejme si, mohl být o fous profesionálnější, pospíšil u nás bez přemýšlení opět leckdo. Zejména ti, kteří dosud nepřijali, že navzdory všemu vypjatému zastrašování či manipulaci veřejností ztratila čtyř- až pětikoalice volby. Hlavně mají-li další (pseudo)téma k zakrývání vlastní neschopnosti a prázdnoty. Jen když jim mezinárodní verbální konfrontace lícuje s nedávným trapným pokusem o vyjádření nedůvěry novopečené české vládě. A obecněji s faktem, jak moc se tihle poražení snaží udržet dojem, jako by byla v pořádku éra, v níž naše (úděsně podlézavá) zahraniční politika přestala plynout z politiky vnitřní a stala se politikou v podstatě jedinou…
Tu úpadkovou dobu více než symbolizuje nejznámější bílý kůň té doby: Jan Lipavský, jenž by si za živého boha nedovolil s autoritami Západu veřejně nesouhlasit. Byť by to byly autority, které již dávno – jako třeba Clintonovi (blízcí přátelé Jeffreyho Epsteina a strůjci geopoliticky osudového napadení Srbska) – náležejí minulosti.
Čtěte a sledujte také:
Ostuda v Mnichově, jakou svět neviděl!
Lipavský versus Macinka aneb Ministerský zlatý důl
Jak TO je? Petr Macinka: ODS ovládli hlupáci a obskurní bytosti typu Decroix. Pravice jsme teď my
