Zákon typu FARA by zviditelnil politické aktivity neziskových organizací, které mají chránit liberálně demokratický režim bez ohledu na výsledky voleb. Proto je odpor vůči němu tak silný.
Proč vznikl zákon FARA
Demokracie stojí na předpokladu, že politickou moc vykonávají volení zástupci, kteří jsou odpovědní občanům. V posledních desetiletích však do politického procesu stále výrazněji vstupují také nevolené subjekty – zejména neziskové organizace čili neziskovky. Tyto organizace se podílejí na tvorbě legislativy, ovlivňují veřejnou debatu, působí ve školách, připravují analýzy, vedou kampaně a často fungují jako expertní autority. Tím se dostávají do pozice, která má politický dopad, aniž by podléhaly stejnému typu veřejné kontroly jako volené instituce. Z tohoto napětí vychází požadavek, aby nevolené subjekty neovlivňovaly politiku bez úplné transparentnosti. Pokud neziskovka prosazuje určité politické postoje, mělo by být zřejmé, koho zastupuje, kdo ji financuje a jaké zájmy reprezentuje.
Tento princip je základem zákonů typu FARA (Foreign Agents Registration Act), které v různých podobách existují v USA, Austrálii, Izraeli či Kanadě. FARA vznikl v roce 1938 jako nástroj proti zahraniční propagandě, ale jeho logika je nadčasová. Pokud organizace přijímá zahraniční financování a zároveň vykonává politické aktivity, musí se registrovat a zveřejnit podrobné informace o svých vztazích, financích a činnosti. Politická aktivita je definovaná jako jakákoliv činnost, která může ovlivnit veřejné mínění nebo vládní politiku. Patří sem advokační kampaně (s cílem změnit zákon), vzdělávací programy s politickým obsahem, lobbing, mediální projekty či veřejné komentáře. FARA nezakazuje politickou činnost, pouze ji činí transparentní. Jeho cílem je, aby občané věděli, kdo stojí za jednotlivými narativy a kdo financuje politické kampaně, které se tváří jako občanská iniciativa.
Modelový příklad: ČvT
Pokud bychom tento princip aplikovali na české prostředí, dopad by byl nejvýraznější na organizace, které kombinují humanitární činnost s advokační a vzdělávací prací. Typickým příkladem je Člověk v tísni (ČvT). Tato organizace se dlouhodobě věnuje humanitární pomoci a rozvojovým projektům, ale zároveň provozuje rozsáhlé programy, které mají nepochybně politický dopad. Jedná se například o Jeden svět na školách, vzdělávání o migraci, klimatu, lidských právech, mediální gramotnosti nebo veřejné kampaně.
Současně přijímá významné zahraniční financování od široké škály institucí. Patří mezi ně Evropská unie, Evropská komise, Evropský fond pro humanitární pomoc, ministerstvo zahraničí USA, USAID, ministerstvo zahraničí Německa, Německá rozvojová agentura, Švédská rozvojová agentura, ministerstvo zahraničí Spojeného království, OSN a její agentury, dále zahraniční nadace, například Open Society Foundations, National Endowment for Democracy, Rockefeller Brothers Fund, Porticus, Stiftung Mercator, Norské fondy a další. Tyto subjekty tvoří významnou část rozpočtu organizace, zejména v oblasti vzdělávání, lidských práv, mediální gramotnosti a zahraničních projektů.
Podle logiky FARA by tedy ČvT spadal do kategorie organizace s významným zahraničním financováním vykonávající politické aktivity. To by znamenalo povinnost registrovat se v registru zahraničního financování, zveřejnit konkrétní zahraniční dárce a výši jejich příspěvků, zveřejnit účely financování a smluvní podmínky, označovat politické materiály jako produkty subjektu financovaného ze zahraničí a pravidelně reportovat politické aktivity. Dopad by byl zásadní zejména v oblasti vzdělávání a advokační práce, kde by se poprvé objevila úplná transparentnost financování a motivací.
Proč neziskovky regulaci odmítají
Není překvapivé, že neziskové organizace se regulace stran jejich politických činností obávají. Jejich nervozita vychází z praktických důsledků, které by zákon typu FARA měl. Registrace by znamenala ztrátu anonymity donorů, což je pro mnoho zahraničních nadací i individuálních dárců problém. Zákon by odhalil politické vazby a umožnil veřejnosti jasně vidět, kdo financuje vzdělávání o migraci, kdo podporuje mediální gramotnost, kdo stojí za advokačními kampaněmi či zahraničními projekty.
Školy a státní instituce by mohly být opatrnější vůči organizacím, které jsou registrovány jako subjekty s významným zahraničním financováním politických aktivit. Transparentnost by odstranila současnou informační asymetrii a neziskovky by ztratily možnost prezentovat své aktivity jako neutrální či čistě odborné, pokud by bylo zřejmé, že jsou financovány zahraničními politickými aktéry.
Neziskovky jako kotva liberální demokracie
Abychom pochopili, proč je odpor vůči takové regulaci tak silný, je nutné se podívat na širší kontext. Po roce 1945 a zejména po roce 1989 vznikla rozsáhlá mezinárodní síť organizací, jejichž cílem je udržovat liberálně‑demokratický rámec bez ohledu na výsledky voleb. Tyto organizace se vidí jako strážci hodnot, jako jsou lidská práva, právní stát, pluralita či ochrana menšin a podobně.
Jejich úkolem je bránit liberálně demokratický řád před tím, co vnímají jako hrozby, tedy před populismem, nacionalismem či tlakem většiny. Nejde o žádný tajný projekt, ale o přiznanou součást liberálního modelu demokracie. Tato síť má tvořit protiváhu volené moci a jejím cílem je zajistit, aby základní charakter politického režimu nebyl měněn podle aktuálního volebního výsledku.
Liberální demokracie versus majoritní demokracie
Stabilizace liberální demokracie prostřednictvím občanské společnosti je jejím základním problémem. Liberální demokracie stojí na dvou pilířích, kterými jsou volby a hodnoty. Zatímco volby jsou jasně definované, hodnoty jsou ze své podstaty vágní. Nemají jednoznačný výklad, mění se v čase a mohou být interpretovány různě. To vede k paradoxu, jehož podstatou je, že liberální demokracie chrání svobodu tím, že omezuje vůli většiny. Nevolené instituce, k nimž patří soudy, neziskovky a mezinárodní organizace mohou dosáhnout změny rozhodnutí volených zástupců, pokud se odvolají na ochranu hodnot. Ve vyhraněných případech si tento systém osobuje právo korigovat výsledky voleb, pokud se odchylují od předem daného hodnotového rámce, jako se to stalo loni a předloni v Rumunsku. Nejde o totalitu v klasickém smyslu, ale o politické uspořádání, které má tendenci k autoritativnímu výkladu hodnot a k posilování nevolených institucí na úkor volené moci.
Z těchto důvodů liberálně‑demokratičtí politici odmítají zákony typu FARA. Taková regulace by odhalila politické vazby mezi neziskovkami a zahraničními subjekty, čímž by oslabila jejich přirozené spojence v občanské společnosti. Omezila by schopnost neziskovek ovlivňovat veřejnou debatu, vzdělávání a legislativu. Vyrovnala by alespoň částečně současný handicap zastánců majoritní demokracie (principu, že o zásadních otázkách rozhoduje většina) vůči dominanci liberální demokracie. Narušila by mezinárodní síť, která podporuje liberální řád bez ohledu na výsledky voleb. Transparentnost by mohla změnit vnímání veřejnosti vůči této struktuře a oslabit legitimitu jejích politických projektů.
Čtěte také:
Jak je to tedy s těmi „neziskovkami“?
Proč tak nesnáší Natálii Vachatovou? Důvod (ne)překvapí…
Moskva i Brusel uplácely zelené neziskovky
