Ohlédnutí za zaškobrtnutím nového německého kancléře, rekordní čísla AfD a snaha o její zákaz

To vše za situace, kdy se nad jediným konkurentem současného vládnoucího establishmentu, jehož je Merz typickým představitelem, stahují nedemokratická mračna možného rozpuštění a zákazu.

V rámci toho krátkého ohlédnutí se za děním minulého týdne vlastně není nutné volit tak mírná slova. Poslanci svého vůdce totiž normálně vykoupali. Varovný vztyčený ukazováček a nějaké vydírání vlastního předsedy je v zeměpisných šířkách poválečného Německa krajně neobvyklou záležitostí. A brnkání na šéfovy nervy tímto způsobem je v „nultý den“ jeho funkčního období vyloženou novinkou. Friedrich Merz se stal prvním německým kancléřem od války, jenž nebyl zvolen v prvním kole hlasování. Otázkou je, proč mu to „neposlušní“ poslanci udělali. Všechno bylo přece prezentováno tak pěkně, tak idylicky.

Právě ona parlamentní procedura však z novopečené vlády strhla marketingovou masku slibující efektivní řešení stávajících problémů Německa a poukázala na její vratkost a na zvláštní křečovitost jejích lídrů, které spojuje jejich „kompromisní program“. Ten by se dal shrnout pod krátký vše vystihující název: „Ústupky Friedricha Merze“. V podstatě nic z hlavních Merzových předvolebních slibů neplatí. Ty se týkaly zejména významného omezení imigrace, důkladného osekání zelené politiky, větší podpory volného trhu a důraznější vojenské pomoci válkou zmítané Ukrajině. Zbyla však jen skořápka.

Každý z těch bodů spolupráce s levicovými koaličními partnery de facto úplně vykostila. Nelegální migrace do Německa se o něco ztíží, posílí se kontroly na hranicích a dojde spíše ke kosmetickým změnám než ke změnám reálným. Na programu „Velkého skoku“ vstříc zelené devastaci (nejen) národního průmyslu se nezmění prakticky nic a Merzovo přislíbené zvednutí tématu jádra nehrozí. Ekonomický program nové vlády působí jako nějaký sociálnědemokratický pamflet a naprosto klíčové ministerstvo financí obsadil lídr SPD. Rakety Taurus, které Merz Ukrajincům dlouhodobě sliboval, pravděpodobně také dlouho neopustí německé sklady – kvůli lavírujícímu přístupu politiků SPD. A to vše rámují bezprecedentní dluhy.

Nutno dodat, že se mezi ministry objevilo několik málo zajímavých jmen. Co je to ale platné, když jakýkoliv, byť jen trochu racionální návrh kancléřovy Unie okamžitě narazí na nelibost a ideologickou strnulost progresivně levicového juniorního partnera…

Řešení by tady bylo…

Přitom možné řešení by tady bylo – jednobarevná vláda s tichou či hlasitou podporou pravicové AfD, s níž by se Unie (vyjma části zahraniční politiky) na drtivé většině řešení zásadních problémů současného Německa shodla spíše než s SPD. Nadto by na leckdy zvlčilou AfD působila jako zklidňující element, což by nemuselo být tak úplně na škodu. Tato dvojice by – přes všechny osobní antipatie členů obou stran, programové rozdíly a některé kontroverzní rysy AfD – patrně dokázala posunout Německo vpřed: obratem v migrační politice, obratem v zelené politice, obratem v některých kulturně-etických otázkách i obratem ekonomickým (od všudypřítomného socialismu k systému o něco volnějšího trhu).

CDU/CSU se však vydala diametrálně odlišnou cestou. Nad AfD se morálně vyvyšuje, vykresluje ji jako absolutně toxickou a sama roky přispívá svým dílem do folklóru o údajné reinkarnaci národního socialismu v podobě této pravicové strany. „Firewall“ vystavěná kolem AfD však nepovede k ničemu jinému než k její (i docela pochopitelné) radikalizaci a nárůstu její podpory. Se současným vývojem nespokojení voliči se k ní začnou uchylovat ještě ve větší míře – jelikož se jim už dnes jeví jako poslední naděje. Jako alternativa. Bledě modré světélko v temnotě ostatních politických stran, které je už všechny stihly zradit. Tento trend se naplno projevuje ve voličských preferencích.

Pokud se dříve řešilo, jestli má AfD vůbec šanci někdy zvítězit v celoněmeckých federálních volbách, dnes se nabízí spíše otázka, jak moc drtivé to vítězství bude. Není to totiž dlouho, co AfD v souladu s dlouhodobými trendy překlenula úplně nový milník, a vůbec poprvé v historii tak vedla v průzkumech veřejného mínění. Ironií osudu tohle prvenství AfD získala v den, kdy CDU/CSU a SPD oznámily dohodu na koaliční smlouvě.

Někdo může samozřejmě namítnout, proč řešit nějaké preference, když se mohou průzkumy plést, rozdíl mezi AfD a Unií se zatím počítá v rámci statistické chyby, a především – když příští předpokládané volby do Bundestagu proběhnou až někdy ve vzdáleném roce 2029. Pomineme-li fakt, že konkrétně německý volič je relativně čitelný živočich, kterého umí sociologové docela dobře odhadnout, jde o velkou věc právě proto, že mají Němci teprve chvíli po volbách. AfD má mnoho času a za tu dobu může své šance ještě zvýšit. Zřejmě je odsouzena ke stále vyšším číslům a vzestupné tendenci.

V tom jí má zřejmě zabránit německá super-zpolitizovaná civilní kontrarozvědka s veledůležitým názvem: Spolkový úřad pro ochranu ústavy, která nově AfD neoznačuje pouze jako „podezřelou“, nýbrž jako „prokazatelně pravicově extremistickou“ (z čehož už couvá). AfD kvůli tomuto nařčení kontrarozvědku žaluje a nová vláda, dle slov jejího sociálnědemokratického vicekancléře, zváží zákaz této strany. To by asi nebylo v progresivní demokracii německého typu nic nepředstavitelného, pokud by šlo o nějakou okrajovou a méně známou stranu.

Dysfunkčnost německého politického systému

Nicméně zakazovat stranu, kterou nyní podporuje čtvrtina německých voličů, stranu, která by v případě předčasných parlamentních voleb atakovala třetinu poslaneckých mandátů a která v nejednom průzkumu vede a zažívá svůj boom, to bude asi trochu tvrdší oříšek – i v podmínkách progresivní demokracie. Nejde nakonec o první iniciativu AfD zakázat, zrušit a rozpustit. Celá tato tragikomická scéna nesvědčí o ničem jiném než o dysfunkčnosti politického systému Spolkové republiky, kde názor voliče nehraje tu roli, kterou by měl hrát. Jinými slovy – Německo má problém s demokracií.

Pokud by šlo skutečně politickým elitám „centristického bahna“ o oslabení AfD v demokratické soutěži – s pozitivními bonusy v podobě zmírnění tenze ve společnosti a vyřešení takových drobností, jako jsou války gangů v ulicích a dennodenní brutální zločiny přistěhovalců – řešení je přece nabíledni. Tu podstatu naprosto přesně vystihl americký ministr zahraničních věcí Marco Rubio: „Německo dalo své špionážní agentuře nové pravomoci sledovat opozici. To není demokracie – to je tyranie v přestrojení. Skutečně extremistická není populární AfD, která v nedávných volbách skončila druhá, ale spíše smrtící imigrační politika establishmentu v podobě otevřených hranic, proti níž se AfD staví.“

Je to jednoduché. Zastavte masovou imigraci, vykořeňte multikulturalismus, neutralizujte islamizaci, potírejte zločin, vymáhejte právo. Oslabíte AfD.

Čtěte také:
Bitva o Německo za kulisami Bundestagu
Nevím, že nic nevím aneb Merzovo nové Německo
Německá zeď proti pravici se zatřásla, ale stojí dál