Prvního dubna, tedy na apríla, se ke mně dostala bohužel docela vážně míněná zpráva, že ukrajinský prezident má mít menší plat, než je průměrný výdělek v České republice. Mělo to svůj (nezamýšlený) účinek: už dlouho jsem se tak nezasmál! A protože nepochybuji, že si pod vlivem letitého proukrajinského zpravodajství – ba doslovného přebírání tamější válečné propagandy – řada našich spoluobčanů stále promítá do tohoto politizujícího herce idealizované představy, nepochybuji ani, že i takto bizarní propagandě někteří uvěřili. Ostatně je to nejspíše z hlediska formálních výkazů suchý fakt. Inu, jak říkal Mark Twain: „Je snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni.“
Běží víceméně o další kýčovitou bavičskou sentenci z životní herecké role Volodymyra Zelenského; původně stvořeného místními kmotry. O špatný aprílový žert, etudu skromnosti v kulisách široširé válečné korupce. Podbízivou „monarchistickou“ povídačku o dobrém vladaři, příkladném „služebníku lidu“ uprostřed chaosu, zmaru a korupce.
Na první pohled se to přirozeně jeví jako dojemný důkaz státnické skromnosti, a tak to i píáristé samozřejmě míní. Stejně jako když nás zhusta zásobovali protimluvem, že tamější frontová jatka přispěla k potlačení tradičně obrovského úplatkářství na Ukrajině. Při bližším zkoumání však nejsou podobné „údaje“ nic jiného než facka všem, kdo na chod napadeného státu přispívají. Ať již dobrovolně, nebo skrze daně. Tvrdit, že muž ovládající miliardové toky zahraniční pomoci, v jehož nejbližším okolí vidíme gigantické korupční skandály, žije téměř z prány a pro vlast, to je výsměch. Drzý výsměch.
V bruselských či washingtonských kuloárech se o masivním rozkrádání peněžních či majetkových darů, bez nichž by byl Kyjev už desetkrát knockoutován, mluví pořád s diplomatickou opatrností. A ve zpravodajství středního proudu se doteď jen sporadicky zveřejňují kritické odhady o až třicetiprocentních „ztrátách“.
Na Ukrajině však lidé dávno vědí své, mají přece oči. Mediální obraz „chudičkého prezidenta“ ve vojenské mikině nedokáže přivést zpět do zákopů byť jediného z nesčetných dezertérů nebo znovu balamutit na smrt unavenou populaci. Cílovou skupinou nejsou přece ani tak (násilím odvlékaní) branci v drolící se první linii, jako spíše specifický segment evropské veřejnosti. V českém prostředí především ti spoluobčané, kteří své vnímání světa čerpají, obrazně řečeno, výhradně z večerních zpráv ČT a ukrajinskou tragédii nesvedou vyložit jinak než jako paralelu k zásahu „bratrských armád“ roku 1968. A právě této tragédii se pak dle známého afrického masakru říkávalo „Biafra ducha“. Celé je to jeden dlouhý, špatný vtip…
Čtěte také:
Svět ve válce aneb Speciální vojenská iluze
Sedmero selhání Volodymyra Zelenského
Zelenskyj coby falešný mírotvůrce
