Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Příběhy nekultury aneb Tady není nic k smíchu

Zdroj: Profimedia
Petr Žantovský
Petr Žantovský Komentátor

Nekultura, neboli woke či cancel culture vykazuje dva shodné a v zásadě vždy přítomné znaky. Předně jde o „kulturu“ mezinárodní, jejíž projevy lze spatřovat na všech možných koncích světa. A za druhé – nekultura se vyznačuje totální absencí smyslu pro humor, konstatuje v komentáři pro Deník TO Petr Žantovský.

V nekultuře se nejen není čemu smát, ale i kdyby náhodou bylo, jest to zapovězeno. Lídři nekultury, podobni svým vzorům z Maovy kulturní revoluce, berou se smrtelně vážně. Vše, co se ve jménu nekultury hlásá, je svaté a nikdy nesmí být zneváženo.

Mluvíce o Maově kulturní revoluci, stojí za to připomenout, co ji provázelo a na jakých pilířích stála. Velký kormidelník ji odstartoval roku 1966 a hlavním cílem bylo posílit jeho vlastní moc tím, že do svých bojovně-ideových řad získá značné množství zejména mladých lidí. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům (co nám to dnes připomíná, že?). Hnací silou této revoluce se tedy stala mládež (na rozdíl od tradiční čínské revoluční síly – rolnictva), která vytvářela tzv. rudé gardy. Jejich cílem bylo bránit kult Mao Ce-tunga a likvidovat odpůrce revoluce.

Různé frakce rudých gardistů se předháněly v usvědčování a terorizování „nepřátel lidu“ a snažily se dokázat, že právě oni jsou ti nejpřesvědčenější maoisté. Jako důkaz viny postačovala např. znalost cizího jazyka, pobyt v zahraničí či cizojazyčná kniha. „Viník“ byl nucen na důkaz pokání nejprve chodit po kolenou za soustavného bití a poté byl uvězněn. Záminkou pro rudé gardy se mohlo stát dokonce i to, že osoba při sobě v danou chvíli neměla Rudou knížku.

Nejrudější z rudých sluncí

V období kulturní revoluce nedocházelo pouze ke společenským změnám, ale i k „reformě“ umění. Kromě oficiálního výtvarného umění, které znázorňovalo výjevy z Dlouhého pochodu a dalších komunistických úspěchů, byla ideologizována také tradiční pekingská opera. V její přeměně se za podpory Maa angažovala jeho žena, bývalá herečka, Ťiang Čching. Bylo napsáno celkem osm nových revolučních her. Místo obvyklých hrdinů v nich vystupovali členové komunistické strany a důstojníci Čínské lidové osvobozenecké armády. Mao byl oslavován jako bezmezný vladař a označován jako „velký kormidelník“ a „nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích“. Každý den začínal rituálem „tance věrnosti“ – džiga s přiložením ruky k čelu a k srdci na znamení toho, že mysl i srdce překypují bezmeznou láskou k Maovi.

K propagaci jeho kultu byla využívána tzv. Rudá knížka – publikace vydaná v dubnu 1964 Maovými přívrženci, obsahující soubor 427 Maových výroků z různých projevů a písemných publikací. V průběhu kulturní revoluce byla de facto jedinou oficiální literaturou; její výtisk měl vlastnit a studovat každý Číňan. I proto se odhaduje, že od jejího prvního vydání bylo vytištěno asi 900 miliónů publikací.

Země se zmítala v chaosu. Odhady počtu lidských obětí kulturní revoluce kolísají mezi stovkami tisíc až několika miliony. Došlo rovněž k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy). Ekonomika země byla paralyzována a rozvrácena v důsledku bojů rudých gard. Stejně tak bylo zasaženo i školství, které za kulturní revoluce vyučovalo víceméně pouze Maovy myšlenky (opět: co nám to dnes připomíná?).

Proč tento historický exkurs? Když si projdete jednotlivá fakta v něm obsažena, může vás snadno přepadnout tísnivý pocit, že všechno už tady někdy nějak bylo. Jistěže čínský režim byl ve svých formách a dopadech drakonický, jenomže co bylo jeho podstatou? Přijetí jediné povolené společné teze, která kreslí svatozář nad hlavou momentálně panujícího vůdce. A teď to zkusme porovnávat s tím, co se děje v oblasti nekultury dnes a de facto v celém tzv. euroatlantickém prostoru. A k čemu to může sloužit? Pojďme k případům.

Jak to, že Sokol není černý?

A nemusíme chodit daleko, začneme pěkně u nás, navíc v hlavním městě a v kulturní instituci, která už od 60. let sluje mimořádnou pověstí. Činoherní klub. Malý sál v ulici Ve Smečkách, která ještě pamatuje kroky takových umělců, jako byl Pavel Landovský, Jiří Hrzán, Josef Abráhm z režisérů především Ladislav Smoček. Nu a v tomto divadle se před relativním nedávnem přihodila takhle věc. Činoherní klub uvedl hru irského dramatika Martina McDonagha Ujetá ruka. Tento autor patří k divadelní vlně zejména 90. let, která se vyznačovala často až brutální otevřeností v zobrazení násilí, ale zároveň posunutého do bizarní a groteskní souvislosti. Nemusí každému tento divadelní styl vyhovovat, ale – divme se – spor v Činoherním klubu se nevedl o to, zda v té hře je více či méně krutosti a násilí, nýbrž o to, zda je možné, aby černocha ve scénické postavě hrál běloch. Konkrétně herec Ondřej Sokol. Vzešlo to údajně z okolí samotného autora, prý se běloch Sokol nemůže vžít do černé role. To je věru podnětná myšlenka, na jejímž konci byl mimochodem zákaz provozování té hry v Praze.

Zachytil jsem moc pěknou a hodně smutnou hlášku na blogosféře. Kdybychom užili stejnou metodiku, pak by se takový Tom Hanks musel přeškolit na homosexuála (kvůli filmu Philadelphia) nebo místního blázna (ano, hádáte správně, jde o Foresta Gumpa). Obzvláště dobré by bylo aplikovat daný postup na Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man (autista) nebo Tootsie (předstírá tranzici). Onen blogger vypointoval svou glosu velmi hezky, leč, jak už řečeno, smutně: „Premiéra Prodané nevěsty v senegalském Dakaru je pro nedostatek bílých herců ohrožena.“

Mickey Mouse na indexu

Už nějaký čásek platí v Praze zákaz zvířecích převleků: strážníci v centru Prahy pokutovali i člověka v kostýmu Mickey Mouse. Podle rozhodnutí pánů konšelů v centru Prahy nesmí vystupovat lidé v obřích kostýmech zvířat, například pand, a nesmí se tam ani dělat bubliny, po kterých jsou chodníky podle vedení města znečištěné a nebezpečné pro chodce. Novela vyhlášky také rozšiřuje zákaz pouličního umění mimo jiné na celé Staroměstské náměstí nebo na náměstí Míru. Vyhláška konkrétně zakazuje „vystoupení v převlecích za zvířata či postavy z filmů, televizních pořadů nebo počítačových her“ a „vystoupení v převlecích svými rozměry zjevně přesahujícími proporce dospělého člověka“.

Zakázána jsou také vystoupení, která nepřiměřeně ruší hlukem, pachem či znečišťování. Vytváření bublin nebo použití aerosolových rozprašovačů jsou uvedena jmenovitě. Nově pak vystupující nesmí omezovat průchod chodců, vstup do budov a ke vchodům do metra.

Plnění vyhlášky začali hned první den platnosti vyhlášky kontrolovat pražští městští policisté. Na sociální síti se pochlubili zásahem proti člověku na Staroměstském náměstí, který se na něm pohyboval v kostýmu Mickey Mouse.

Vyhláška stanovuje podmínky a místa, kde je možné busking provozovat. Zakazuje ho ale například na místech, kde se nějaká akce už koná. Zakázáno je pouliční umění také na hřbitovech, u zdravotnických zařízení, dětských hřišť a škol v době vyučování nebo u kostelů. Nojo, ale není to diskriminace třeba vůči zombíkům, vyšedším z rovů a provozujícím ne pouliční, ale pohřbitovní umění? A co na to plk. Foltýn?

Tak to už je, jak se říká, dokonalý bizár. Předně, a o tom bylo psáno svrchu, zásadní vlastností různých vrchnostů je totální absence smyslu pro humor. Kdyby se to teď nesmělo, asi bych uvedl řadu příkladů s ruské klasické literatury – od Gogola přes Čechova po Bulgakova. Vzpomínám si na skvělý satirický film z doby perestrojkové, natočil to Eldar Rjazanov a jmenovalo se to Zapomenutá melodie pro flétnu. Tehdejší sovětské velení mělo tisíckrát víc smyslu pro sebeironii a humor, než naši vašnostové s lebkou a zkříženými hnáty na vlajce. V tom filmu je scéna, kdy před jakousi schvalovací komisí předvádí amatérský divadelní soubor svou parafrázi na Revizora. Komisaři ze schvalovacího výboru měli zkoprnělé a kožené výrazy, moc si s tím nevěděli rady. Až ticho protrhl jeden soudruh s otázkou: „A prosím vás, to, že váš strážník má ruku v sádře, tím narážíte na co?“ Kolektivní výsměch souboru přinesl vysvětlení: „On si ji pan herec včera na zkoušce zlomil.“ To je přesně ono. Ta obludná míra nepochopení, že lidé chtějí žít a bavit se, nejen poslouchat a opakovat si v nějakých rudých knížkách.

Čtěte také:
Václav Klaus v Budapešti: Demokracii zachrání už jen revoluce, musíme se připravit
Influenceři v roli propagandistů
Tolerovat netolerantní? Co by se tak mohlo pokazit…

Líbí se vám článek?

Komentátor

Můj košík Close (×)

Váš košík je prázdný
Prozkoumat e-shop
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >