Dokument Pan Nikdo proti Putinovi je velmi profesionálně zvládnuté propagandistické dílo namířené proti autoritářskému systému ruského prezidenta Vladimira Putina, které dokáže diváky vtáhnout do děje a vyvolat v nich silné emoce.
Konstrukce jedinec proti režimu
Dánský dokument Pan Nikdo proti Putinovi (2025, režie: Pavel Talankin, David Borenstein) v české koprodukci působí jako výrazně dramaturgicky vystavěné dílo, které pracuje s předem připraveným rámcem a často využívá emocionální zkratky. Hlavní postava (koordinátor volnočasových aktivit a školní kameraman Paša) je prezentována jako osamělý odpůrce režimu, aniž by film vysvětlil jeho motivace, osobní historii nebo důvody, proč je v postoji proti systému úplně sám.
Absence kontextu oslabuje autenticitu příběhu a vytváří dojem, že konflikt „jedinec proti režimu“ je spíše autorskou konstrukcí než hluboce prožitou realitou. K tomuto dojmu přispívá i způsob, jakým jsou do filmu vsazeny televizní projevy Vladimira Putina. Tyto záběry nejsou časově ani situačně ukotvené a fungují především jako dramatický kontrast k dění ve škole. Střih často pracuje s jednoduchým rytmem, kdy po Putinově projevu následuje scéna napětí, absurdity nebo utrpení, což je sice účinné, ale zároveň to působí jako účelová manipulace.
Nevinné dětské duše obětí státu
Film výrazně spoléhá na emocionální působení. Školní prostředí, děti a osobní tragédie (například příběh studentky Máši) jsou využívány jako dramatické katalyzátory, které mají diváka zasáhnout rychle a přímočaře. Závěrečná scéna „posledního zvonění“, v níž se Paša loučí se školou v malém zauralském městě Karabaš, je vystavěna tak, aby maximálně posílila dojem, že byl vyhnán z vlasti, kterou miluje.
Protože film neukazuje širší okolnosti jeho odchodu, působí tato scéna jako účelově vytvořený emocionální vrchol, nikoliv jako přirozené vyústění příběhu. K tomu se přidává i nejasná dokumentární etika, protože film neuvádí, kdo natáčel scény, v nichž Paša sám vystupuje, a není tak zřejmé, zda jsou všechny záběry autentické. Zvlášť závěrečná scéna působí jako částečně inscenovaná.
Efekt na úkor přesnosti
Další slabinou jsou nepřesnosti ve vyobrazení vojenské reality. Film naznačuje, že mladí ruští muži jsou „odváděni“ do války, ačkoliv jde pravděpodobně o dobrovolníky nebo profesionální vojáky. Podobně prezentuje propagandu ve školách jako specificky ruský fenomén, aniž by připustil, že různé formy branné indoktrinace existují v současnosti i v evropských školách, byť v jiné podobě. Tím vzniká zkreslený obraz, který posiluje dramatický účinek, ale oslabuje faktickou přesnost.
Paradoxní je, že populární česká ukrajinistika Lenka Víchová filmu vyčítá, že prezentuje občany Ruska jako zcela normální lidi, kteří jsou obětí Putinova autoritářského systému. Vkrádá se tak myšlenka, že by nejspíš chtěla, aby dokument ukázal obyčejné Rusy v roli spoluviníků Putina…
Manipulace jako umělecký prostředek?
Přesto film dokázal získat Oscara. Důvod nespočívá v tom, že by americká Akademie filmového umění a věd přehlédla jeho slabiny, ale v tom, že ocenila především emocionální sílu, společenskou rezonanci a odvahu tématu. Západní kritika vnímá tento film jako osobní svědectví, nikoliv jako analytickou práci, a to, co může působit jako manipulace, interpretuje jako umělecký prostředek. Akademie tradičně preferuje dokumenty, které mají silný příběh, jasný morální rámec a odpovídají aktuálnímu geopolitickému klimatu.
Film přesně zapadá do narativu „jedinec proti autoritářskému systému“, což je typ příběhu, který bývá oceňován bez ohledu na to, zda je dokumentární konstrukce zcela průhledná. V tom je film silný. Má výrazný emocionální dopad, intimní přístup a syrovou atmosféru prostředí, které působí živě a přesvědčivě. Jeho dramaturgie je rytmicky pevná a dokáže diváka vtáhnout od začátku do konce. Ať už je jeho konstrukce jakkoliv problematická, film nabízí příběh, který je pro mnoho diváků silný, srozumitelný a lidsky působivý. Právě tato kombinace emocionální síly, společenské naléhavosti a dramatického vyprávění vysvětluje, proč mohl uspět i přes své zjevné slabiny.
Čtěte také:
Český lev z pohledu třinácté řady
Jedna bitva za druhou? Jedna lež za druhou…
Co ukázaly interpretace filmu Bugonia?
