Rozdělené rodiny, rozdělené vztahy

Každý jsme jiný. Ale musíme si kvůli tomu jít navzájem po krku? I dříve si šli lidé po krku dost často. Ale hlavně kvůli konkurenčním životním zájmům. Zatímco dnes jsou schopni si navzájem ubližovat jen kvůli tomu, že jednomu se zdá jistá televizní tvář sympatická a druhému zas nesympatická.

Ano, společnost nikdy nebyla homogenní po celé lidské dějiny. Byli lidi bohatí a chudí. Staří a mladí. Muži a ženy. S rodinami a osamocení. Zdraví a nemocní. Věřící v jednoho boha, v jiné kulty či mýty i bezvěrci. Lidé vzdělaní a nevzdělaní. Zajímající se a lhostejní… Společnosti, země, státy a společenství byly rozděleny vždycky. Lidé ale žili vedle sebe a více či méně se snášeli, koexistovali, spolužili či se ignorovali. Ale dnes se zdá, že tomu je poprvé kvalitativně jinak. A není to jen nářek zakyslých seniorů. Jsou na to data ze seriózních sociologických výzkumů.

Každý má svou hlavu

Lidé mají odlišné názory na svět. To je pochopitelné, protože názory vznikají u každého člověka během jeho života a tvoří je jejich vlastní unikátní zážitky, prožitky, zkušenosti, chyby a omyly, které každý člověk svým individuálním způsobem vyhodnocuje a porovnává se svými specifickými zájmy. Proto jsou lidé různí a ani členové jedné rodiny, manželé nebo nejlepší kamarádi si o světě, o knihách, o jídle, o filmech, o výchově dětí nebo o řízení zemí nemyslí ve všem úplně totéž.

Různí lidé mají různé motivace a preference. Různí lidé volí v různých volbách různě a nikdy v minulosti to nikoho tolik nepohoršovalo. Před čtvrtstoletím mohl klidně volit manžel ODS a jeho žena ČSSD, rodiče mohli volit ODA a jejich děti Zelené. Vzpomínám si na své dětství a velké rodinné sešlosti, na kterých se tradičně pohádal dědeček podporující levici se strýcem, který to měl naopak. Po hádce ale oba zasedli ke stolu a po zbytek večera se spolu dokázali bavit a po zbytek života se navštěvovat. Dnes si o těch idylických časech můžeme nechat jen zdát. Z Ameriky k nám dorazil fenomén „Political Divorce“ – rozpad manželství kvůli nepřekonatelným politickým rozdílům, který se zrodil v prezidentských volbách v roce 2016 – a od té doby se s ním setkáváme stále častěji. A bohužel nejen u manželů. Bohužel i u celých rodin a skupin přátel, kolegů či sousedů.

Prezidentské volby, planeta a další

K nám ten fenomén pronikl v roce 2013 v období první přímé prezidentské volby. Nastartovala ho veřejnoprávní média, která Miloše Zemana zalila hektolitry špíny a prezentovala ho jako zastaralé zlo, zatímco jeho protikandidáta Karla Schwarzenberga zobrazovala jako nové, mladé a evropsky orientované dobro. Média tehdy poprvé výrazně rozdělila společnost. Aby pomohla Karlu Schwarzenbergovi, vyhrotila kampaň natolik, že se Zemanovi voliči obávali veřejně prezentovat svou podporu, aby nebyli uráženi coby zpátečníci.

Situace se opakovala o pět let později při druhé prezidentské volbě v roce 2018, kdy agresivní média vykreslila přímou volbu prezidenta jako pokračování kulturního boje. Pak se jablkem nesmiřitelných svárů stala záchrana údajně zmírající planety, pak fenomén masové organizované imigrace, načež přišel covid a veřejnoprávní média si opět přihřála svou nemravnou polívčičku, k níž se však aktivně přidali vládní politici. Za dobro se tehdy považovaly restrikce, lockdowny, roušky, očkování, zákaz pohybu a zavírání škol, zatímco jako zlo byla odsuzována už jen potřeba klást si otázky po smyslu a efektivitě drakonických karanténních opatření.

O pár let později pak společnost rozdělily americké prezidentské volby, vztah k EU a euru či válka na Ukrajině. Téma je ale vlastně zástupné, zatímco dopad do společenských a rodinných vztahů smrtonosný. Namísto tolerance a pochopení je tu nenávist a naprosté odmítání. Už nejde o to, že ten druhý to vidí jinak. S nenávistí přišlo opovržení a s ním snaha umlčet názorového oponenta a nejlépe navždy. Protože kdo hájí „dobro“, je oprávněn v jeho zájmu i zabíjet.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 11