V pátek a sobotu 17. a 18. dubna se v Barceloně konala akce nazvaná Global Progressive Mobilisation (GPM). Kolem tří tisíc vyznavačů hodnotové politiky marně hledalo způsob, jak čelit prohlubující se krizi liberální demokracie.
Signál, že status quo již není udržitelný
Evropa vstoupila do období hluboké krize, která není jen ekonomická či politická, ale především civilizační. Události, jako je GPM ve Španělsku, lze chápat jako pokus evropských progresivních elit reagovat na narůstající vědomí, že stávající liberálně demokratické uspořádání se vyčerpalo a není schopné čelit novým výzvám.
Tato akce není výrazem síly, ale spíše symptomem nervozity, zda se dosavadní politický model neblíží svým limitům.
Zbloudění evropské levice
Jedním z klíčových faktorů současné krize je proměna evropské levice. Ta se od 90. let postupně vzdálila svému tradičnímu poslání, kterým bylo řešení sociálních a ekonomických nerovností. Místo toho se přesunula k tématům kulturním a hodnotovým. Problémy jako prekarizace práce, privatizace a redukce sociálního státu nebo nespravedlivý daňový systém nahradila ochrana menšin, otázky identity, klimatická agenda a lidskoprávní aktivismus.
Tato témata jsou sice legitimní, ale neřeší strukturální problémy evropských států. Výsledkem je levicový proud, který je vnímán jako ekonomicky bezzubý a odtržený od každodenních starostí velké části společnosti. Akce GPM tento trend jen potvrdila, protože se soustředila na hodnotové otázky, nikoliv na řešení ekonomické stagnace v Evropě.
Vítězství neoliberalismu bez protiváhy
Zatímco levice opustila sociální agendu, neoliberální paradigma se stalo dominantním. Deregulace, privatizace a globalizace probíhaly bez silné protiváhy levice, která by hájila sociální soudržnost a zájmy většiny společnosti. V důsledku toho mohlo bez překážek dojít k odlivu výroby do Asie, oslabení evropského průmyslu, zvýšení závislosti na dovozech, růstu nerovností, poklesu životní úrovně a ztrátě ekonomické suverenity.
Evropa tak ztratila schopnost řídit vlastní ekonomický osud. Příznačné je, že barcelonská progresivistická mobilizace tyto skutečnosti ignorovala.
Green Deal jako náhradní mobilizační projekt
Green Deal se stal pokusem vytvořit nový evropský příběh, který by ochabujícímu starému kontinentu dodal nový impuls. Má být motorem růstu, zdrojem inovací a mobilizační ideologií. Problém spočívá v tom, že přichází v době drahých energií, oslabeného průmyslu a nízké produktivity.
Místo aby zelená agenda sjednocovala, často polarizuje. Pro část Evropanů je symbolem modernizace, pro jinou symbolem nákladů a ztrát. GPM tento projekt bez zaváhání podpořila, a tím jen zvýšila sázku na stále méně pravděpodobné řešení krize konceptu federalizované Evropské unie.
Válka na Ukrajině jako pokus o sjednocení
Válka na Ukrajině se stala dalším mobilizačním prvkem ve strategii liberálně demokratických elit v Evropě. V Ruské federaci tyto politické a hospodářské špičky našly společného protivníka, rámec pro jednotu a morální apel. Toto krajně nebezpečné burcování k jednotě však zakrývá jak vážné ekonomické i sociální problémy, tak nedostatek zahraničně politické autonomie a neschopnost definovat vlastní geopolitickou roli.
Účastníci akce v Barceloně použili rusko-ukrajinský konflikt jako součást širšího narativu o „obraně demokracie“, ale to jen potvrzuje, že Evropa hledá jednotu vnějšími prostředky, nikoliv vlastní vnitřní silou.
Nástup nových politických sil
Tradiční levice nedokázala po roce 1990 reagovat na nové socioekonomické problémy, a tím vznikl prostor pro nové politické subjekty. Ty pojmenovávají témata, která byla dlouho ignorována – zvyšující se životní náklady, migraci, potíže s bydlením, zhoršující se zdravotnictví či školství a další příznaky krize. Získávají tím pochopitelně podporu v širokých vrstvách společnosti. Liberálně demokratickými elitami jsou však označovány jako populistické či extrémistické.
Toto nálepkování je součástí obranného mechanismu aktuálně vládnoucích politiků ve většině evropských států, kteří se snaží delegitimizovat konkurenci místo toho, aby se s ní ideově vypořádali. Kdyby to ovšem bylo možné.
Sebevražedné úsilí udržet status quo
Evropské elity se ocitly v paradoxní situaci, kdy vědí, že současný politický a ekonomický model EU nefunguje, ale zároveň se ho snaží udržet za každou cenu. To vede k politické rigiditě, neschopnosti reformy, rostoucí polarizaci a geopolitickému napětí.
V krajním případě může snaha udržet status quo vést až k riskantním krokům, jako je neústupnost v prosazování projektu Green Deal, bez ohledu na to, že to způsobí hospodářskou katastrofu, či dosažení takzvaného spravedlivého míru na Ukrajině přes riziko globálního konfliktu. GPM je v tomto směru příznačně pomýlenou akcí, neboť se pokouší o mobilizaci v době, kdy se systém hroutí, nikoliv posiluje.
Konec jedné éry
Svolání Global Progressive Mobilisation do Barcelony není důkazem síly progresivního hnutí, ale spíše znakem silného tušení, že stávající Evropská unie ztrácí legitimitu i schopnost reagovat na nové výzvy. Byl to pokus o sjednocení roztříštěných sil, vytvoření nového narativu a obranu hroutícího se civilizačního okruhu.
Právě tato potřeba mobilizace však ukazuje, že status quo je neudržitelný. Evropa stojí na prahu transformace, kterou nelze zastavit konferencemi ani manifesty. GPM se tak stal jedním ze symptomů konce jedné éry, nikoliv začátkem nové.
Čtěte také:
Liberální demokracie na rozcestí
Zlo dnes chodí v šatech liberální demokracie
Výkladový slovník novodobé liberální demokracie
