Sociální ekolog vám karmu neopraví. Stát potřebuje řemeslníky, ale dělá z nich póvl

Rodiče často nechtějí „pustit dítě na učňák“, školy soutěží o co nejvyšší počet maturantů, a politici se chlubí růstem vysokoškolsky vzdělané populace. Výsledkem však není kulturní či ekonomický vzestup, nýbrž prohlubující se nesoulad mezi tím, co se učíme, a tím, co zaměstnavatelé potřebují. V důsledku se pomalu drolí základní kameny udržitelného hospodářství: lidé, kteří něco umí udělat vlastníma rukama. Řemeslníci, technici, opraváři a další odborní pracovníci mizí z trhu práce rychleji, než je stíháme nahradit, a jejich služby se stávají luxusním zbožím. V čem jsme jako společnost selhali, že jsme se ocitli v situaci, kdy se schopnost „umět něco pořádně“ přestala cenit?

Školský systém jako generátor ambicí, ne reality

Současný český vzdělávací systém je do značné míry postaven na ideálu rovnosti příležitostí, avšak v praxi se stále více mění v generátor nerealistických ambicí. Zatímco v 90. letech bylo vysokoškolské vzdělání skutečně výběrové, dnes vysoké školy často přijímají většinu uchazečů. Přibyly nové obory, častokrát s mlhavým uplatněním na trhu práce, a učiliště mezitím upadla do stínu, personálně i materiálně. Namísto toho, aby se systém realisticky rozvíjel podle předpokladů a zájmů žáků, tlačí je spíše k jediné „správné“ cestě: maturitě a vysoké.

Učitelé, často sami produktem akademického prostředí, považují odchod na učiliště za selhání. Rodiče tento obraz přejímají a tlačí své děti do vzdělání, které je sice prestižní na papíře, ale nevede k jistému uplatnění. Zatímco humanitní absolventi jsou nuceni často přejít do administrativních, zákaznických nebo nízkoprahových služeb, mladý vyučený řemeslník může nastoupit do dobře placené profese ihned po škole. Realita však naráží na vžitý narativ: „Uč se, nebo skončíš na učňáku.“ Tento narativ dnes nese nejen kulturní, ale i ekonomické škody – pro jednotlivce i celou společnost.

Trh práce a mzdové paradoxy

Mzdy v technických a řemeslných oborech rostou stabilně, a to nejen kvůli inflaci, ale hlavně kvůli zoufalému nedostatku kvalifikované pracovní síly. Řemeslníci si navíc často mohou vybírat zakázky, pracovat na vlastní živnost a určovat si cenu podle poptávky, která je v některých regionech trvale vysoká. Navzdory tomu všemu přetrvává představa, že univerzitní diplom je klíčem k jistotě a uznání. Tento paradox má hluboké kořeny v hodnotových postojích společnosti, která považuje duševní práci za „čistší“ a „vyšší“. Realita však ukazuje, že v mnoha sektorech vysokoškoláci přebírají nekvalifikované nebo rutinní činnosti, které ani neodpovídají jejich vzdělání, natož mzdovým očekáváním. V dlouhodobém horizontu je to nejen neefektivní, ale i neudržitelné, jak z hlediska státního rozpočtu, tak společenské soudržnosti. Společnost, která si neváží rukou, které ji drží pohromadě, riskuje, že se jí nakonec rozpadne i hlava.

Společenské stigma

Učňovské vzdělávání v České republice trpí hluboce zakořeněným stigmatem, které vzniklo jako důsledek kulturních, historických i politických posunů. Zatímco v Německu nebo Rakousku je duální systém učňovského vzdělávání pevnou součástí národní identity a ekonomického úspěchu, v českém prostředí je učiliště často vnímáno jako poslední možnost pro „neúspěšné“ žáky. Tento postoj se promítá už na základních školách, kde jsou děti často selektovány podle školního prospěchu a nikoli podle schopností nebo zájmů. Výchovné poradkyně, rodiče i samotní učitelé pak často doporučují gymnázia nebo alespoň maturitní obory jako „bezpečnější“ volbu, bez ohledu na to, zda dítě skutečně disponuje předpoklady pro další studium.

Tato systematická dehonestace praktických oborů vytváří začarovaný kruh. Školy orientované na řemesla a techniku přicházejí o kvalitní žáky, což snižuje jejich výsledky, atraktivitu a následně i společenský obraz. Čím méně je na těchto školách motivovaných a schopných studentů, tím hůř se daří přitahovat kvalitní pedagogy a modernizovat výuku. Výsledkem je, že některé učňovské školy skutečně upadají, nikoli však vinou obsahu oborů, ale vinou systémového opomíjení a společenského opovržení. Tento stav pak zpětně potvrzuje stereotypy o učilištích jako místech pro „hloupé“ žáky, a tak se spirála nezájmu otáčí dál.

Je paradoxní, že i v době, kdy si šikovný instalatér nebo truhlář vydělá víc než absolvent filozofické fakulty, přetrvává v české společnosti odpor k manuálním oborům. Mnoho rodičů se při představě, že jejich dítě půjde na učiliště, cítí zahanbeně, jako by selhali ve své rodičovské roli. Přitom právě zde se formují lidé, kteří zajišťují základní fungování společnosti – opravují, staví, vyrábějí.

Řemeslník jako součást národní infrastruktury

Řemeslník není jen jednotlivcem poskytujícím služby, je základním článkem společenské infrastruktury, bez něhož se žádná moderní civilizace neobejde. Opravit elektrické rozvody, vyměnit vodovodní potrubí, postavit dům, servisovat výtahy či udržovat stroje ve výrobních podnicích – to vše jsou činnosti, které nelze „outsourcovat“ na druhý konec světa ani řešit přes videohovor.

Pokud si jako společnost nepřipustíme, že „intelektuální“ a „manuální“ sféry jsou stejně nezbytné, a nezačneme podle toho jednat, budeme čelit nejen ekonomickým ztrátám, ale i hlubšímu kulturnímu rozkladu.

Čtěte také:
Nadané děti na českých školách trpí
Škola a rodina ve věku infantokracie
Progresivističtí svazáci ve škole