Ač se to nezdá, stále platí, že umělecký svět se dělí na kulturníky, jak je velmi trefně nazval pan profesor Milan Knížák, což jsou novodobí „dělníci“ liberální umělecké fronty přisátí na „cecek“ daňového poplatníka, a na umělce, kteří nejsou tolik slyšet, přesto volí svou politickou a uměleckou svobodu. A já tak trochu prožívám déjà vu, když si vzpomenu na své mládí, kdy probíhalo podobné dělení. Na jedné straně kulturníci, kteří podepisovali antichartu, aby měli kšefty, a na druhé straně umělci s nedeformovanou páteří, kteří byli ve stínu a velmi často fungovali v dobrovolnické ochotnické sféře.
Europeističtí hodnotově ukotvení kulturníci
V posledních patnácti letech můžeme sledovat vzestup liberální kulturní fronty, jež se jednoznačně profiluje jako liberálně prorežimní a která podporuje všechny ty spolčence ze SPOLU-PirSTAN. Ti jim za odměnu před odchodem do opozice věnovali zákon o „statutu umělce“, který má zajistit nenasytným kulturníkům platy ve smyslu nepodmíněného příjmu – nepracuješ, ostatní daňoví poplatníci ti zaplatí.
A místo podpisu anticharty se počítá vystupování na akcích proti komukoliv, kdo bezmyšlenkovitě a stoprocentně nehájí narativ „patříme na Západ“, „válčíme proti Rusku“, „podporujeme Ukrajinu“ nebo „s EU a NATO na věčné časy“. Nebo kdo nebude vyvážet liberální demokraturu třeba na Slovensko, kde je nyní u kormidla „fuj Fico“.
Samozřejmě dnes tito kulturníci vedou zapálený boj proti zákonu, který by měl identifikovat politické (ne)ziskovky nebo krátit dotace a granty na neúspěšnou hodnotově ukotvenou kulturu.
Tichý dobrovolnický odpor
A pak tu máme srdcaře kultury, kteří ji dělají z lásky a dobrovolnického nadšení. Jsou to charakterově ti samí, které znám z éry socialismu, když jsem hrával ochotnické divadlo. Znám jeden takový soubor, který je autorským divadlem. Jeho principálem, uměleckým šéfem a dramaturgem je Petr Odo Macháček. Toto divadlo sídlí v Karlíně a nazývá se Kámen.

Ne, nemám v úmyslu dělat mu reklamu, ale vzpomněl jsem si na něj právě v kontrastu s mainstreamem zbožňovanými kulturníky. Nehrají klasické kusy, resp. nikdy v klasickém provedení, spíše jde o avantgardu. A tu si přenáší i do svých postojů, které také veřejně sdílí a veřejnosti přinášejí jako disentní postoj k mainstreamu.
V době „covidteroru“ pořádali – či spíše v divadle hostili – bezpočet osvětových setkání s disentními lékaři, právníky, biology a těmi, kdo měli stopku do mainstreamu. Dále pak dávali prostor disentním proudům z politiky, kultury, byznysu, vědy a práva, seznamovali veřejnost s disentními skupinami, které vyjadřovaly oponentní názory na politické dění a byli takovým protisystémovým názorovým „odporem“. A co si pamatuji, ta diskusní setkání byla plná do poslední židle. A třeba i díky těmto setkáním tam vznikla sdružení jako např. Zdravé fórum, která pak organizovaným a kvalifikovaným způsobem informovala veřejnost o nesmyslech a protiprávnosti mnohých opatření v té době přijímaných vládou.
Vlastně jsem rád, že jsem si vzpomněl, protože by mi bylo líto, kdybyste podléhali skepsi, že kulturníci vyhrávají. Prostě odpor proti systému je třeba hledat – nacházet lidi podobného smýšlení, inspiraci a také odborné přednášky, které nám pomáhají vytvářet si zdravý skepticismus a udržovat kritické myšlení.
Čtěte také:
Stát jako mecenáš kultury
O samozvaných spasitelích z uměleckého ghetta
Pokrytecká občanská společnost aneb Všem jde o moc












