Venezuela bez spojenců: Od „no pasarán“ k „no allies“

Na začátku nového roku zažila Venezuela – a spolu s ní i mnozí z nás – šok, když americké speciální jednotky za zvuku bomb unesly z Caracasu prezidenta Nicoláse Madura. Podle dostupných informací zahynulo kolem 80 lidí. Krátce nato vystoupil americký prezident Donald Trump s prohlášením, že „Venezuelu budou nyní, dokud to bude nutné, spravovat Spojené státy“. Vzniklé náklady nejspíš zaplatí z venezuelské ropy, pro kterou má „prezident, který nezahájil žádnou válku“, vyhlédnuté nové majitele. Americké, samozřejmě. Pro kritiky amerického intervencionismu je to další učebnicový příklad porušení suverenity cizího státu. Jenomže tento příběh není tak jednostranný, jak se na první pohled zdá.

Maduro a jeho lidé se dlouhodobě zaklínali „antiimperialismem“. V jejich výkladu jde o obrácenou logiku vztahu utlačovatel-utlačovaný: kdokoliv se staví proti USA a jejich spojencům, nemůže být sám imperialistou. Tento diskurz zakrýval stále agresivnější politiku vůči svým slabším sousedům. Caracas opakovaně hrozil, že vojensky obsadí zhruba dvě třetiny sousední Guyany, zemi s minimální armádou, ale s bohatými ropnými nalezišti v oblasti Essequibo. V roce 2023 Maduro nakonec sporné území formálně anektoval a začal k hranici přesouvat jednotky podnikající dílčí ozbrojené výpady. V tu chvíli se jeho „antiimperialismus“ definitivně proměnil v obyčejnou politiku silnějšího vůči slabšímu – jen zabalenou do latinskoamerické revoluční rétoriky.

Tento krok zásadně změnil náladu v regionu. Brazilský prezident Lula da Silva, dříve jeden z nejdůležitějších spojenců Caracasu, se náhle ocitl v situaci, kdy jakýkoliv venezuelský útok na Guyanu musel znamenat i porušení brazilského území – silniční spojení do Guyany vede přes Brazílii. Lula proto posílil vojenskou přítomnost na hranici a společně s kolumbijským prezidentem Gustavem Petrem začal otevřeně tlačit na politickou transformaci režimu ve Venezuele. Po zfalšovaných volbách v roce 2024 se k nim přidali i další levicoví lídři – mexický prezident López Obrador a chilský prezident Gabriel Boric – a žádali zveřejnění detailních výsledků hlasování, které režim dodnes tají. Maduro reagoval útoky. Obviňoval je z napojení na Washington a došel tak daleko, že zpochybnil legitimitu samotného Lulova zvolení. Výsledkem bylo, že Brazílie zablokovala vstup Venezuely do bloku BRICS – symbolické, ale pro Caracas bolestivé gesto.

Napětí narůstalo i na dalších frontách. Kolumbijský prezident Petro veřejně obvinil Venezuelu, že podporuje brutální ofenzívu povstalecké skupiny ELN na kolumbijském území, jako odvetu za to, že odmítl uznat Madurovo vítězství. Madurův předchůdce Hugo Chávez si roky budoval vliv v ostrovních státech přes program Petrocaribe – levnou ropu a měkkou sílu, díky níž byl v regionu velmi populární. Maduro však tento kapitál rozfofroval: hrozbami invaze proti Guyaně, a dokonce i proti Trinidadu a Tobagu, udělal z někdejších partnerů nepřátele. Není divu, že právě tyto státy poskytly jedno z logistických zázemí pro současnou americkou operaci.

Zatímco se caracaský režim hádal se sousedy a hrozil malým karibským zemím, začali chladnout i jeho velcí patroni. Ruské, íránské i čínské vedení bylo zaměstnáno vlastními krizemi. Jen několik hodin před svým únosem se Maduro setkal s delegací z Pekingu, která mu dala jasně najevo rostoucí čínskou nespokojenost s tím, že Caracas neplní své dluhové závazky. V rozhodující chvíli tak venezuelský vládce zjistil, že ani staré spojenectví není automatickou pojistkou proti zásahu velmoci, pokud se z něj stane břemeno.

Co bude dál?

Co bude dál, zůstává otevřené. V krátkodobém horizontu se rýsuje scénář „řízeného“ pokračování bolívarského režimu pod vedením viceprezidentky Delcy Rodríguezové. Ta se jeví jako kandidátka přijatelná jak pro armádu, tak pro Bílý dům – Trump ji ocenil jako někoho, kdo „je ochotný dělat to, co považujeme za nutné“. Opozici v podobě nositelky Nobelovy ceny míru Maríe Coriny Machado naopak označil za osobnost bez dostatečné podpory a respektu. Podstatné přitom není, co si myslí venezuelská veřejnost, ale jak na ni nahlíží armádní špičky. Washington ví, že bez jejich souhlasu by se jakýkoliv přechod rychle zvrhl v neovladatelný chaos.

Už si začínáme zvykat na to, že dřívější rétorika o demokracii a lidských právech ustupuje do pozadí. Bílý dům vidí v Rodríguezové osobu, která – navzdory „antikapitalistickému“ profilu – zavedla řadu tržně orientovaných reforem v ropném sektoru. Stejně jako Maduro chtěla ovládnout guayanskou ropu. Trump a jemu blízcí oligarchové se nyní soustředí na to, aby ropa, a to odkudkoliv, proudila tím správným směrem. Vše ostatní – včetně podoby budoucího politického režimu – je druhotné.

A jak to vidí samotní Venezuelané? Většina z nich nevidí v Madurovi mučedníka antiimperialismu, nýbrž hlavního viníka zničené ekonomiky a migrační katastrofy, když za vlády Nicolase Madura opustilo svou rodnou hroudu přes 20 % obyvatelstva. Pro část mezinárodní levice přesto zůstává romantizovaným symbolem odporu proti USA. Navzdory tomu, že Maduro, odsuzující imperialismus Washingtonu, se vůči svým slabším sousedům choval obdobně.

Z toho plyne hořké poučení: jakmile se „antiimperialismus“ zvrhne v průhlednou zástěrku pro vlastní expanzi, lidé to prokouknou. Mezi Madurovou „antiimperialistickou“ anexí či válečnými výhrůžkami slabším sousedům a Trumpovou otevřeně deklarovanou chutí po kořisti prostě žádný rozdíl neuvidí. Právě tato ztráta morálního kreditu přispěla k tomu, že v rozhodující chvíli se Madurovi někdejší spojenci nezmohli na víc než bezzubé proklamace. Časy, kdy heslo „No pasarán“ něco znamenalo, se zdají být definitivně pryč.

Čtěte také:
Operace Venezuela aneb Vzkříšení velkého klacku
Mezi Zelenským a Putinem aneb Proč Trumpova nepředvídatelnost není náhodná
Trumpova geopolitika mezi Ukrajinou a Karibikem