„In victory magnanimous,“ radil Churchill vítězům druhé světové války, s vědomím, že celonárodně ožebračující a pokořující podmínky uvalené na Německo po první válce přispěly k rozpoutání té druhé. Revanš za revanš plodí další revanš. Místo toho se Němcům vnutila svoboda a právní stát, v němž byli trestáni jen strůjci těch nejhorších zločinů, ne celý národ. Tomu vítězové naopak poskytli pomoc, která jeho hyperaktivitu přesměrovala do budování ekonomického zázraku.
Jak se ten německý zázrak dnes hroutí, si necháme na nějaký jiný článek. Zde nám jde o něco jiného. Totiž o to, jak naložit s volebním vítězstvím „dezolátů“ nad „lepšolidmi“. (Bůh žehnej Čechům za vynalézavost nadávek).
Jen stručně si připomeňme, jak odcházející lepšolidní vláda s pomocí lepšolidních alias „mainstreamových“ médií, akademických a uměleckých kruhů a nevládních organizací vytvořila prostředí, jež přeměnilo poměrně letargický a flegmatický, a tudíž bezděky tolerantní český národ v nesnášenlivé tábory. Mezi ně vykopala příkop, který ne-li úplně znemožnil, tak silně znesnadnil normální debatu o téměř čemkoliv. Debatéry usilující o civilizovanou a neumlčovanou výměnu názorů, argumentů a faktů hodil na jednu nebo druhou stranu zákopů, často proti jejich vůli a přesvědčení.
Dezoláti a lepšolidé
Tak se mnozí ocitali hození nebo vtažení do té či oné bubliny, k níž by možná ani vědomě netíhli a jejíž osobnosti v nich nebudily okamžité sympatie. Nezbývalo jim než tam zůstat jen proto, že na té druhé straně to nebylo o nic lepší. Příčinou často byly nejen vyslovené názory, nýbrž i náhodná přítomnost na témž místě v touž dobu vedle někoho, kdo někdy nějaký nepřijatelný názor vyslovil. Občasným vzájemným nesouhlasem, často malicherným, se rozpadala dávná přátelství, některá nenapravitelně. Kde lepšolidé mohli, tam dezoláty degradovali, nactiutrhali a vymazávali, podle osvědčené anglosaské metody „cancel culture“.
A pak najednou prohráli, a ne všichni se s tím dokážou smířit, jak by se smířil tenista, který právě prohrál jeden game – a jak kdysi fungovala demokracie. Ačkoliv politické předání proběhlo v klidu a civilizovaně, lepšolidní média dál vítězům spílají extrémistů a populistů, studenti proti nim „stávkují“, akademici a umělci lamentují. Skoro jako by se báli nějaké té revanše, jakou vědí, že by prováděli oni.
Dezolátním médiím se naskýtá šance prohodit si s lepšolidními médii role a stát se mainstreamovými. Přestat se chovat disidentsky a začít se chovat státnicky. Za současného stavu Evropy – či jak se dnes rádo říká, její „trajektorie“, kterou tak přesně popsal Trumpův strategický dokument – mají povinnost pustit se plnou silou do záchrany toho, co Evropě zbývá ze západní civilizace.
Bez odplaty
Neplýtvat energií na žádnou revanš, i kdyby byla oprávněná a zasloužená. Ignorovat pokračující urážky, nasadit si proti nim teflonový skafandr a nechat je po něm stékat do kanálu, kam patří. Dávat jasně najevo, že žádná revanš se nekoná, protože za to nestojí a je to mrhání časem, energií a intelektem. Nedostanou-li pinkačku zpět, přestane je to bavit. Ať si jdou svobodně pinkat o zeď. Tam je možná napadne, že když se potápí loď, topí se všichni.
Sečteno a podtrženo: Bouračka se podařila, teď je zase čas stavět. Méně emocí, více faktů. Méně zápalu, více nadhledu. Méně fanatismu, více zvídavosti. Méně agresivity, více srandy. Nemrhat časem na malichernosti a připomínat si slavný citát Giordana Bruna před svatou inkvizicí: „Veškerá činnost, která nevede k tvoření užitečných věcí, se Bohu protiví.“
Hlídat a dohlížet, že noví vládci plní, co slíbili a k čemu jim dezolátní média pomohla. Občas jim helfnout, bude-li čím. Občas jim vynadat, bude-li za co. Připomínat si, jak úlohu médií definoval věhlasný americký novinář H. L. Mencken: „Vztah novináře k politikovi je jako psa ke kandelábru.“
Veselé Vánoce!
Čtěte také:
Green Deal zabíjí!
Opouští Trump Evropu, nebo ji zachraňuje?
Přežije křesťanství naše století?
https://messerinzidenz.de/