Současná vnitropolitická situace v České republice mi podle mých vzpomínek a dobových reálií připomíná velmi povědomé déjà vu. Jenže mysl se vzpírá připustit, že jsme se na spirále otočili do stejného bodu, jen s jinými kulisami a prostředky, které jsou dnes vynalézavější a ultimátnější, než byly před sametovou revolucí.
Ve svých textech jsem popisoval, jak se vzdalujeme od ideálů, které jsme my, studenti vysokých škol, měli, když jsme rozváželi po vesnicích a malých městech svědectví o násilí páchaném na demonstrantech 17. listopadu 1989.
Nejde jen o ztrátu ideálů v hospodářské oblasti, ve které jsme se stali dokonalou neokolonií Německa, Francie a dalších zemí Západu poté, co jsme dovolili privatizovat i strategický majetek, který nyní ve vlastnictví nadnárodních korporací monopolně určuje lichvářské ceny – ať už se jedná o elektřinu, pohonné hmoty, nebo nakonec i potraviny a vodu.
Dalším zdrojem frustrace je pak to, že svoboda – jak jsme si ideál představovali – začala s koncem 90. let vyprchávat, načež se pomalu opět objevovaly náznaky toho, že něco je zkrátka lepší nechávat si pro sebe. A ve chvíli, kdy veřejný prostor ovládla média vlastněná soudobými oligarchy nebo západními vydavatelskými a mediálními domy, mizela témata z veřejného prostoru, o kterých se přestalo úplně debatovat, a naopak se vzniklá mezera zaplňovala tématy, která tam až násilně vnášela nikým nevolená, za to pilně ze zahraničí a daní občanů financovaná chobotnice „občanské“ (ne)ziskové společnosti. Dokonce už došlo i na to, že se zcela bez skrupulí cenzurují nejenom informace, ale opět i umělecké počiny, a naopak vznikají „angažovaná“ díla.
A to poslední, co se tu s existencí havlovské občanské nepolitické (ne)ziskové politiky a tzv. liberální demokracie zabydlelo, jsou novodobé politické procesy. Ať už končí vyhazovy z práce, jako se to stalo paní učitelce Bednářové, nebo se dokonce ve spojení s cizí zpravodajskou agenturou připravuje exemplární proces, který by mohl končit exemplárními tresty.
Válka jako ospravedlnění pro politické procesy
„Byla odhalena a rozbita vycvičená záškodnická buňka, která měla za úkol plánovat a provádět násilné akce na území České republiky a destabilizovat demokratické zřízení…“
…rétorika jako vystřižená z 50. let.
Samozvaní hlídači demokracie dnem i nocí zajišťují mediální pokrytí. Zejména osoby Tomáš Forró, Roman Máca, Lukáš Prchal a Jakub Zelenka v online listech Deník N (CZ, SK), Hlídací pes a samozřejmě Seznam a iRozhlas. Jejich články na sebe navzájem odkazují, často formou Ctrl-C Ctrl-V, a od nich jsou přebírány dál.
Kdo jsou spiklenci usilující o náš klidný spánek?
Jiří Urbánek a Pavel Botka, dva kamarádi, kteří se rozhodli odejít dobrovolně bojovat na straně doněckých separatistů. Jelikož je taková dobrovolnická vojenská činnost u nás zakázaná zákonem, hrozil by jim trest vězení, pokud by se oba navrátili zpět do republiky; což samozřejmě neplatí pro dobrovolníky, kteří se rozhodli bojovat na straně ukrajinské armády a kterým generál Petr Pavel, t. č. prezident ČR, předem udělil abolici.
Urbánek i Botka byli v nepřítomnosti odsouzeni k vysokým trestům a nevrátili se zpět do ČR. Nejsou spojováni se skupinou Českoslovenští vojáci v záloze za mír, protože v zahraničí působili již dříve, a než se vydali bojovat na Donbas, živili se jako bodyguardi různých osob pracujících na pomezí zákona.
Pro další příběh je ale podstatný Pavel Botka, kterému nášlapná mina utrhla nohu a na jehož léčení se pořádala sbírka. Organizátoři a donoři této sbírky pak byli jako „spiklenci“ použiti do monstrprocesu se záškodnickou buňkou.
Další v pořadí je Miloš Ouřecký. Ten odjel v roce 2017 na Ukrajinu a po několika měsících se vrátil, protože realita v bojové zóně neodpovídala jeho původním představám a čelil tam přímému ohrožení života. Po svém návratu byl zatčen a nakonec i odsouzen. Tříletý podmíněný trest dostal kvůli svému procesnímu postoji, nikoliv pro nedostatek důkazů. Policie prý sice měla dostatek materiálů k usvědčení, ale Ouřecký u soudu plně přiznal vinu, detailně vypovídal o fungování skupiny a projevil lítost. Podle českého trestního zákoníku jde o zásadní polehčující okolnosti, které soudu umožnily snížit trest pod běžnou zákonnou sazbu.
Miloš Ouřecký čelil obžalobě z trestného činu účasti v teroristické skupině podle paragrafu 312a trestního zákoníku. Podle obžaloby spočívala podstata jeho jednání v tom, že se zapojil do činnosti struktur takzvané Doněcké lidové republiky na východní Ukrajině, které jsou z hlediska českého právního řádu považovány za organizovanou teroristickou skupinu (když ovšem bojujete v plucích Azov nebo Sič na straně Ukrajiny, které svými názvy odkazují na neblahou nacistickou minulost a na masové vrahy z UPA, tak jste považováni za hrdiny). Pokud by vinu nepopsal a nepřiznal, hrozila by mu za tento zločin sazba 5 až 15 let odnětí svobody. Právě díky jeho procesnímu doznání mohl soud využít mimořádné snížení trestu pod zákonnou hranici a uložit pouze podmínku.
Zadržený velitel spolku Českoslovenští vojáci v záloze za mír Ivan Kratochvíl je bývalý důstojník a agent StB s krycím jménem Veterán. Podle obžaloby organizace verbovala a financovala české občany pro boj po boku proruských separatistů na Donbasu. Pro Kratochvíla navrhl státní zástupce desetiletý trest vězení.
Hlavní body Kratochvílovy role zahrnují:
- Zřizování pobočky: Kratochvíl pracoval na vytvoření oficiální buňky organizace přímo na Donbasu, a to ve spolupráci s Martinem Sukupem (bývalým českým vojákem, jenž byl v nepřítomnosti odsouzen k 21 letům za terorismus).
- Financování a podpora terorismu: Skupina měla ze sbírek posílat finanční prostředky na podporu činnosti českých bojovníků v Doněcké lidové republice.
Andrea Krulišová ve spolku zastávala formální pozici náčelnice štábu, která odpovídala provoznímu a administrativnímu řízení organizace. Z procesního hlediska a na základě soudních spisů a vlastních výpovědí její činnost spočívala v následujících bodech:
- Organizační zázemí: Zajišťovala logistiku a administrativní agendu spolku.
- Plánování aktivit: Koordinovala a organizovala pravidelná cvičení členů, která probíhala v lesních terénech.
- Správa komunikace: Vedla interní evidenci a komunikovala s jednotlivými členy ohledně termínů a míst setkání.
Pokud tomu správně rozumím, tak to byla taková sekretářka skautů pro dospělé. Celé její „zločinné spolčení“ se točilo na jejím verbálním vyjádření „pobít nebo vyhnat liberály a pátou kolonu“, což obžaloba interpretovala jako fázi přípravy závažného násilného jednání na území ČR. Státní zástupce tak akorát dokázal, že když nejsou důkazy, je potřeba cokoliv zmanipulovat do emoční roviny, aby mohlo zasáhnout 99 Pragováků a požadovat trest nejvyšší.
Pravoslavný duchovní Přemysl Ivan Hadrava je asi nejvíce diskutovanou osobností v celé té ideologické kauze. Prožívám takové déjà vu, kdy v 50. letech v monstrprocesech také nesměli chybět kněží a církevní osobnosti. Tehdy to byla katolická církev, dnes pravoslavná, která má silné kořeny právě v Rusku. A co je ruské, to je nástroj imperialismu a zdroj útoku na liberálně progresivistické hodnoty!
Takže se ze společných motliteb a duchovní útěch, kterou kněz prováděl, vykonstruoval „ideolog skupiny“ (fakt slovník jako z „padesátek“).
Ze zabaveného množství sběratelských znehodnocených zbraní a munice, které sice nefungovaly, ale podle „znaleckého posudku“ by mohly, kdyby se upravily (tvrzení hodné Istanbulské úmluvy, že každý muž je potenciální násilník), se vysoustružilo parádní obvinění z nedovoleného ozbrojování.
A protože pomáhal organizovat a sám také poslal nějaké prostředky na léčbu zraněného Botky, kvalifikoval to státní zástupce jako „sponzorování terorismu“.
Co ale liberálům vadilo nejvíce?
Pětice obžalovaných je součástí české „proruské scény“ (rozuměj: mají jiný názor na vznik a příčiny války na Ukrajině a na motivy bojovníků pluků Azov, Sič apod.), někteří se angažovali v „extremistickém“ spolku Českoslovenští vojáci v záloze za mír. Ten měl pro separatisty cvičit a vysílat na východní Ukrajinu vojáky, sbírat peníze pro tyto účely a podobně. Jenže toto se bezpochybně prokázat nepodařilo.
Stranu ochrany liberální demokratury před rozkladnými živly brání Martin Bílý z Vrchního státního zastupitelství v Praze, který se netají exemplárním obviněním s exemplárními tresty. Obviněným hrozí za trestný čin teroristického útoku až 20 let vězení, u trestného činu financování terorismu až 12 let a v případě podpory a propagace terorismu může soud uložit maximálně 15leté vězení.
Shrnutí případu
Podle státního zástupce byla skupina sledována BIS od roku 2015. V roce 2019 předává podnět NCOZ, která podle listu 4143 ve spisu reaguje úředním záznamem ze dne 23.6.2019 kpt. Prokopa Dvořáka: neprodleně kontaktovat osobu Tomáš spolupracující ve prospěch PČR.
O měsíc později vychází článek policejního spolupracovníka Tomáše Forró, na jehož základě je zahájeno vyšetřování a odposlechy. V srpnu a dalších měsících tento agent pořizuje nahrávky rozhovorů s obviněnými, které jsou v sestříhané podobě předkládány jako důkaz.
V roce 2021 dochází k „realizaci”, čili rozsáhlému zatýkání. Obžaloba se ale stále opírá jen o tvrzení policejního agenta. Na počátku roku 2024 dochází k rozšiřování žalob. Odposlechy i výpovědi svědků totiž zásadně nabourávají předpoklady žaloby, totiž tvrzení o koordinovaném vysílání bojovníků, kdy o cestě Ouřeckého věděl pouze Kratochvíl a ostatní po zjištění jeho cesty reagovali ostře odmítavě.
Během soudních jednání, kde Tomáš Forró vystupuje v roli svědka a není schopen věcně doložit svá tvrzení nejen ve článcích, ale také ve svých výpovědích, od něj v jednací síni zaznívá: „Viděl jsem písemnosti, co v nich bylo, nevím.“
A jeden z advokátů, který obhajuje jednoho z obžalovaných, tvrdí, že jsou ve spisu listinné důkazy o tom, že ukrajinská tajná služba žádá české státní zastupitelství prostřednictvím české tajné služby o exemplární tresty a nabízí „spolupráci při opatřování důkazů“.
Pokud je to fakt a advokát je důvěryhodný, mám dotaz na státního zástupce Bílého. Jak se s českým právem slučuje možnost spolupráce ukrajinské spravedlnosti (o rozvědce tam také není žádná zmínka) s českým státním zastupitelstvím o mezinárodní právní pomoci, se kterým je dohoda pouze ve věcech občanských, nikoliv trestněprávních?
Ukrajina – Konzulární úmluva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (Moskva, 27. 4. 1972; č. 143/1973 Sb.) – Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Kyjev, 28. 5. 2001; č. 123/2002 Sb. m. s.) ve znění Protokolu mezi Českou republikou a Ukrajinou, kterým se mění Smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (Praha, 14. 9. 2007; č. 77/2008 Sb. m. s.) – Sdělení č. 81/2000 Sb.m.s. o ukončení platnosti dvoustranných mezinárodních smluv na základě Protokolu mezi vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. prosince 1998
A jaké z toho tedy mám déjà vu? Před rokem 1989 sovětská GRU čile úkolovala a řídila československou StB. Spolu vytvářely politické monstrprocesy a kauzy, kdykoliv bylo potřeba někoho exemplárně zničit.
Závěrečné rozhodnutí soudu bylo přesunuto na 24. července, 9. hodinu (Městský soud Praha 1, Spálená 2, stanice tramvaje Karlovo nám.).
Pokud soud znovu (jak se už jednou stalo) za poněkud podivných okolností z veřejného projednávání zničehonic nařídí neveřejné projednávání, můžete se jít přesvědčit, jestli u nás stále jsou alespoň zbytky právního státu.
Čtěte také:
Vojenské puče nahradily ty humanitární
Vyrob nepřítele a pak můžeš cokoliv. Své o tom ví i prezident Pavel
Anatomie Bystroňova skandálu: Podivné načasování, nejasnosti a více otázek než odpovědí
