Lubomír Zaorálek byl ještě před pár lety symbolem proevropské politiky sociální demokracie. Jako místopředseda sněmovny a později ministr zahraničí horlivě podporoval Lisabonskou smlouvu a pomohl pohřbít tzv. českou výjimku, kterou si vymohl tehdejší prezident Václav Klaus. Dnes ale stojí po boku zarytých antibruselistů z hnutí Stačilo!, kde se ozývá kritika EU a volání po návratu k „národní suverenitě“. Jak se z eurohujera stal euroskeptik?
Politická kariéra Lubomíra Zaorálka je učebnicovým příkladem toho, jak se v české politice mění role a postoje. Ještě v roce 2008 prohlašoval, že je „v zájmu Česka co nejrychleji ratifikovat Lisabonskou smlouvu“, a tvrdě kritizoval prezidenta Klause za jeho blokády evropské integrace. Když se stal ministrem zahraničí, dostal od vlády úkol nechat zapomenout na tzv. českou výjimku z Lisabonské smlouvy – a tím fakticky uzavřel kapitolu, kterou Klaus vybojoval.
Jenže o 15 let později je všechno jinak. Zaorálek dnes vystupuje na pódiích po boku KSČM a dalších stran seskupených v hnutí Stačilo!, které hlásá odpor k bruselské byrokracii a kritiku směřování Evropské unie. Proměna z nadšeného euroextremisty v tvář euroskeptického protestu je tak výrazná, že si zaslouží přirovnání k jinému převlékači kabátu, který dnes úřaduje na Hradě a který si to „údajně odpracoval“.
Zaorálek jako „eurohujer“
V době, kdy se v Evropě rodila Lisabonská smlouva, patřil Lubomír Zaorálek k jejím nejhlasitějším zastáncům. Už v roce 2008 zdůrazňoval, že ratifikace je pro Českou republiku životně důležitá a nemá smysl ji odkládat. Zaorálek stál na pozici, že Lisabon je cestou k posílení evropské integrace a že Česko nemůže zůstat stranou. Tvrdě přitom kritizoval prezidenta Václava Klause a ODS, kteří smlouvu blokovali – Klaus totiž odmítal její podpis a posílal věc k Ústavnímu soudu, zatímco část ODS stavěla Lisabon na roveň ohrožení české suverenity.
Sociální demokraté naopak vnímali smlouvu jako příležitost, jak se Česká republika pevně ukotví v evropském jádru. Zaorálek se tak stal jejich hlavní tváří v europarlamentních debatách, v médiích i v Poslanecké sněmovně. Za své postoje v oné době si po právu vysloužil nálepku „eurohujera“, tedy nekritického obhájce všeho, co přichází z bruselské „zadele“.
Česká výjimka a role Zaorálka
Když prezident Klaus v roce 2009 podmínil svůj podpis Lisabonské smlouvy vyjednáním tzv. české výjimky z Listiny základních práv EU, rozpoutal tím další kolo evropského dramatu. Podle Klause měla výjimka chránit Česko před možností, že by sudetští Němci mohli využít evropských soudů k restitucím, a zároveň měla bránit rozšiřování pravomocí evropské justice. Zaorálek a sociální demokraté tuto podmínku od počátku odmítali. Kritizovali především to, že výjimku prezident vyjednal bez souhlasu parlamentu, čímž podle nich porušil ústavní principy.
Spolu s ČSSD označoval celou proceduru za ostudu na evropské scéně, která poškozuje pověst země. Jeho stanovisko bylo jasné: Lisabonská smlouva má platit beze zbytku, bez výjimek a kliček. Tím se Zaorálek stal jedním z hlavních domácích kritiků Klausovy politiky – a také jedním z těch, kdo už tehdy připravovali půdu pro to, aby výjimka nakonec nikdy nevstoupila v platnost.
Ministr zahraničí a „pohřeb výjimky“
Po volbách v roce 2013 usedla do Strakovy akademie vláda Bohuslava Sobotky. Lubomír Zaorálek se stal ministrem zahraničí a dostal tak do rukou přímý vliv na vztahy Česka s Evropskou unií. V té době se stále formálně řešila otázka „české výjimky“, kterou Klaus vyjednal v roce 2009. Jenže Sobotkova vláda už od začátku dávala najevo, že na výjimce netrvá. V únoru 2014 rozhodla, že Česká republika nebude usilovat o její ratifikaci a že Listina základních práv EU má platit plně i pro české občany. Ministerstvo zahraničí vedené Zaorálkem dostalo přímo za úkol nepokračovat v jednáních o začlenění výjimky do evropských smluv.
Tento krok byl zlomový. Znamenal totiž, že výjimka, kterou Klaus vybojoval a kterou část ODS považovala za zásadní pojistku české suverenity, skončila ve skutečnosti v šuplíku. EU ji už nikdy nezačlenila do svých základních dokumentů a česká strana o ni přestala usilovat. Zaorálek tak stál přímo u toho, když se kapitola české výjimky definitivně uzavřela. Pro zastánce integrace to byl důkaz jeho důsledného proevropského postoje. Pro kritiky pak ukázka toho, jak dokázal „pohřbít“ něco, co si prezident a část veřejnosti vydobyla jako garanci ochrany českých zájmů.
Obrat k euroskepticismu
Ironií dějin je, že právě Lubomír Zaorálek – muž, který pomohl Lisabonské smlouvě na svět a stál u pohřbu české výjimky – se dnes objevuje na pódiích po boku euroskeptiků. Po odchodu z vysoké politiky se začal stále více vymezovat vůči bruselské byrokracii a kritizovat směřování EU. Tento obrat vyvrcholil jeho účastí na aktivitách hnutí Stačilo!, které sdružuje komunisty a další protestní proudy.
Zatímco v roce 2008 mluvil o tom, že je v zájmu Česka co nejrychleji ratifikovat Lisabonskou smlouvu, dnes stojí vedle KSČM a hnutí, jež hlásají odpor k dalšímu prohlubování evropské integrace. Zaorálek se tak ocitl v táboře, který sám kdysi ostře kritizoval. Jeho dřívější „eurohujerství“ je nahrazeno kritikou EU, voláním po „národní suverenitě“ a spoluprací s politickými silami, které se netají skepsí k samotnému členství v Unii.
Lubomír Zaorálek prošel cestu, kterou by mu ještě před pár lety málokdo věřil. Z politika, který neúnavně prosazoval Lisabonskou smlouvu a tvrdil, že bez ní Česko zůstane na periferii Evropy, se stal spojenec komunistů a euroskeptických hnutí.
Je to upřímná proměna názorů, nebo jen další ukázka „převlékání kabátů“? Otázka, zda je takový obrat výrazem politické zkušenosti, nebo spíše ztrátou důvěryhodnosti, zůstává otevřená. Jisté je jen jedno: Lubomír Zaorálek se zapsal do dějin české politiky jako muž, který dokáže během jediné dekády změnit tvář z eurohujera v euroskeptika.
Čtěte a sledujte také:
Zaorálek: Zelenskyj v Praze zahájil kampaň SPOLU
Zaorálek na filozofické fakultě končí. Souvisí to se stížnostmi studentů?
Padesát miliard na Ukrajinu jsou drobné, jen na Green Deal dá EU ročně bilion, říká Zaorálek
