Napříč Spojenými státy s velkou pompou propukly oslavy čtvrt tisíciletí jejich existence. V příštích nejméně padesáti letech se patrně nenaskytne vhodnější příležitost k malé bilanci – nikoli bohaté historie Spojených států, která je v rámci jediného textu nepostižitelná… Spíše nabízím stručnou úvahu speciálně nad naším, českým vztahem k nejpozoruhodnější zemi moderních světových dějin.
4. července je vůbec zajímavé datum. V tento den se po Marsu úspěšně rozjel první průzkumný rover NASA (1997). Taktéž je s ním neoddělitelně spojena legendární Operace Jonatan izraelské jednotky Sajeret Matkal, která v nepřátelském Entebbe vzdor obří přesile teroristů osvobodila 102 ze 106 izraelských rukojmích (1976). Dále jde o mimořádně oblíbený den pro skonávání amerických prezidentů (Monroe v roce 1831, Adams a Jefferson roku 1826) … čímž už se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – k Deklaraci nezávislosti (1776), jejíž přijetím započal velký americký experiment svobody. Zrodila se republika.
O nesmírném politickém – či spíše širším filosofickém – přínosu vznikajících Spojených států jsou napsány celé knihy. Tím, že se zrodily v podstatě na zelené louce, netrpěly tíhou staletých feudálních struktur, dynastických sporů a dalších hluboko zakořeněných nešvarů, které po staletí svazovaly Starý svět. Otcům zakladatelům Světa nového se tak naskytla naprosto nevídaná, jedinečná příležitost přetavit do reality nové, pokrokové ideály osvícenství a aplikovat je na zbrusu nový stát. Jde o slavné ideály a těžko překonatelné zásady: přirozených práv, individualismu, vlády práva, dělby moci, svrchovanosti lidu atd. Spojené státy se tak staly kolébkou moderního konstitucionalismu a federalismu a rovněž určitou laboratoří liberalismu – toho klasického, starého dobrého, v jeho nejryzejší nezkažené podobě. Ten se projevil mimo jiné v ekonomické rovině – zavedením a rozvíjením funkčních teorií moderní ekonomické vědy, jejíž teze v Americe padly na úrodnou půdu.
Vznikl tak impozantní a v budoucnu leckoho inspirující systém omezené vlády a malého státu, v jehož centru stojí individuum, jedinec, člověk, kterému nic nebrání v naplňování jeho tvořivého potenciálu. Jeho svobodu téměř nic nesvazuje. Plody jeho práce jsou mu ponechány pro další zušlechťování sebe sama, své rodiny, komunity, obce, státu, federace. Díky těmto působivým svobodomyslným principům (obsaženým v Deklaraci nezávislosti, Listech federalistů, Ústavě atd.) se Spojené státy postupně propracovaly do pozice supervelmoci. Správně nastavenou životní filosofii následoval prudký ekonomický vzmach a ten doplnila drtivá vojenská síla.
Ruku v ruce s tím ve Spojených státech vyrostly ty nejprestižnější univerzity. Podnikaví a ambiciózní Američané dali světu obrovské množství špičkových technologií, dosáhli průlomových inovací, významně posunuli kupředu vědu a výzkum, nabídli lidstvu plody své kultury, která sahá daleko za hranice Spojených států. Všechno zmíněné a mnohé další dělá z pověstného „amerického snu“ mnohem víc než jen prázdný pojem či pouhý symbol.
Na druhou stranu je pravdou, že nic na světě není dokonale černobílé a také Amerika má kdejaké vroubky. Byť je americký příspěvek světu nezpochybnitelný a veskrze pozitivní, vývojová cesta tohoto impéria není bez poskvrnky. Co se ale Americe nedá upřít, je její zápal pro sebekritiku – někdy dlouho a až křečovitě potlačovanou, přesto nakonec okázale provedenou. Co jiného nakonec představují soudobé kulturní války, když ne až poněkud zvrhlé stádium takovéto vyhroceně revizionistické kritiky všeho, co dělá Ameriku Amerikou?…
Nicméně co se týče speciálně středoevropského prostoru, my zde máme skutečně máloco Spojeným státům vyčítat. Spíše naopak. Českou, potažmo československou devízou je téměř výhradně dobrá zkušenost s Američany, čímž se odlišujeme od drahné části zeměkoule, kde mají řadu důvodů Američany nemít v lásce (Iráčané, Vietnamci, Filipínci, velká část Latinské Ameriky…). Přístup Spojených států k nám vždy určovala jediná věc: fyzika. Neúprosná fyzika moci.
Z české perspektivy se jedná o vztah teritoriálního a mocenského obra, a pokud ne hotového trpaslíčka, tak alespoň trpaslíka. Takový vztah nemůže nebýt do určité míry vztahem vazalským. Byl (totálně v případě Ruska), je (částečně v případě USA) a bude, ať už bude onen obr třímat vlaječku ruskou, americkou nebo bůhví jakou ještě. Pokud nás tato realisticky vystižená skutečnost nějak trápí či tíží, můžeme například vytvořit nějaké Spojené státy evropské – za nekonečno negativ, která by taková změna přinesla –, v nichž budeme jednou malinkou provincií, zato se rovněž staneme na geopolitické šachovnici obrem, alespoň vizuálně. (S povědomím o současných evropských politických „elitách“ jde tedy o velmi nesnesitelnou a strašlivou představu.)
Přirozeně hegemonická pozice Spojených států ovšem nemění nic na tom, že najdeme velice dlouhou řadu dějinných momentů, kdy se nám, Čechům, jejich angažovanost vyloženě vyplatila. Jedním příkladem za všechny je samotný vznik našeho státu: bývalého Československa, k němuž se – byť už technicky vzato není naše, protože neexistuje –, věrně hlásíme a dodnes si s ním spojujeme vlastní (českou) státnost. Zrod Československa rezonuje v každém z nás a vedle válkou akcelerovaného rozkladu rakousko-uherské monarchie a totálního nasazení zejména českých vlastenců za ním stály tři hlavní faktory: přízeň vítězné Francie, izolace bolševizujícího se Ruska, které nedostalo prostor se do slovanské záležitosti motat, a sympatie idealistického Woodrowa Wilsona – prezidenta Spojených států.
Od té doby ještě jednou Američané zabránili Evropanům, aby se navzájem vyvraždili, když jejich peníze a zbraně a následně i muži osvobodili i naši zem. V tomto momentě již Spojené státy definitivně (a snad i právem) uzmuly slabé Evropě vůdčí postavení nad světem – a do jisté míry i nad ní samotnou. Dalším úctyhodným počinem Spojených států je jejich dominantní podíl na ukončení studené války a na rozkladu východního bloku. Brzy nato (a snad ještě před pádem komunistického bloku) zakusily Spojené státy postavení absolutní a jediné supervelmoci, nedlouho poté nastává éra, kdy se permanentně mluví o jejich nezadržitelném, osudem daném a na dveře doslova klepajícím pádu z piedestalu první supervelmoci. Názory na to, jak si Amerika v tomto směru vede, se značně liší. Apokalyptici tvrdí, že už to má vlastně spočítané. Její bezvýhradní obdivovatelé zase účelově přehlížejí její čím dál viditelnější slabiny. Těžko říci, jaký je přesně reálný stav věcí.
Co je ale podle mého soudu zásadním omylem, je ono přejednoduché spojování a zaměňování údajného amerického úpadku s širším úpadkem západní civilizace jako takové. Pokud je řeč o úpadku západní, tedy euro-atlantické civilizace, je klidně dost možné, že jde především o úpadek „euro-“ a méně už o úpadek „-atlantické“ civilizace. Zatímco se Evropě civilizačně podlamují nohy, je slabá, rezignovaná a bezradná, Spojené státy mohou klidně procházet jakýmisi, když ne dětskými nemocemi, tak „nemocemi pubertálními“. Celá řada ukazatelů by pro toto svědčila.
Současné americké dění skutečně mnohem více než nějaké „poslední steny impéria“ připomíná spíše určité nepříjemné zakodrcání, nutnou katarzi, aby zase bylo lépe. Athény se také musely postupně zhroutit, aby z jejich dědictví vyrostl silnější a mohutnější Řím (který sice Athény v podstatě vykradl a svůj vliv rozšiřoval brutálním násilím páchaným na všech ostatních, avšak na to se historické váhy neptají). Zdali je tato paralela přiléhavá a kulhající, anebo pouze kulhající, ukáže čas. Nicméně je klidně možné, že se od staré Evropy v jistém smyslu odvozená mladistvá Amerika ze svých trablů a symptomů zdánlivého úpadku otřepe a její nejskvělejší dny ji teprve čekají (zatímco o Evropě tohle může tvrdit jen radikální optimista, a to ještě poněkud osleplý). Kdoví.
Z těchto a nekonečna dalších důvodů není radno nad Amerikou lámat hůl (odhlédneme-li od toho, že pokud chce Evropa dnes nad kýmkoli ostentativně lámat hůl a moralizovat, nemůže to nebýt směšné a nepůsobit efektem plácnutí do vody), ať už tam vládne Trump nebo víceméně kdokoli. Jsme jedna civilizace a budeme se ještě potřebovat – i když spíše my Američany než naopak. O to nesnesitelnější je pohled na aktuální dílo „liberálních“ mainstreamových médií, které 250. narozeniny USA pojaly jako úžasnou příležitost Američany nejen moralizovat a ostentativně nad nimi lámat hůl, ale také je všemožně difamovat a zvesela šířit jakousi uraženou pohádku o tom, že naše vazba na ně je definitivně a nenávratně zpřetrhána, že se Spojené státy proměnily v jakousi jámu zatracení v krvelačných spárech jednoho jediného muže, který ovládá vše, skoro jako v totalitě…
Nene, milá „liberální“ média, Spojené státy jsou nade vší pochybnost lídrem svobodného světa a budou jím pochopitelně i nadále, Trump netrump, ať už se to surrealisticky uvažující části Evropanů zdá, nebo nezdá. Antiamerické sentimenty nejsou v českém, potažmo středoevropském prostoru zrovna dvakrát racionálně zdůvodnitelné a nemají zásadní historickou oporu (nepočítáme-li čtyřicetiletou propagandistickou masírku komunistů). O to větší ostudou je, že na tyto trendy naskakují nejrůznější pobláznění progresivisté. Historicky jsme čistými příjemci amerického vlivu ve světě a vazba na Washington je pro nás klíčová. Long Live America!
