Covidové trauma je nutné řešit

Covidové trauma bychom nejraději zapomněli, ale nedaří se to. Chybí ohlédnutí, vyhodnocení, otevřená debata. Mnoho lidí v Evropě ale covidovým souvislostem dál setrvale a systematicky věnuje pozornost. Jedním z nich je německý dobrovolník Peter Ganz.

Německý senior Ganz poskládal seznam údajných obětí vakcinace technologií mRNA. Vytvořil putovní výstavu, se kterou navštívil k dnešnímu dni na 200 měst. Před rokem ho překvapilo v jeho bytě policejní komando a exponáty mu zabavilo. Od té doby bezpečnostní složky pana Ganze občasně navštěvují. Nové „důkazy“ jsou proto deponovány jinde, a výstavy tak mají trochu „guerillový“ nádech.

V Německu se v lékařských zprávách covidové očkování zohledňuje častěji než u nás, ale jsou to většinou zprávy od jiných lékařů, než od těch, kteří pacientům aplikovali injekce. I v Rakousku takto funguje síť asi tří set lékařů, komunikujících s Asociací pro oběti očkování, která vloni v listopadu uspořádala ve Vídni 1. mezinárodní konferenci obětí očkování provázenou výstavou Impfopfer. Tuto akci navštívili, kromě Česka, dobrovolníci z Německa, Británie, Itálie, Francie, Srbska, Belgie, Lucemburska, aktuálně se přidává slovenská iniciativa.

Nikdo v tuto chvíli nenese za údajné újmy na zdraví jasnou odpovědnost. Vzhledem k tomu, že firmy si spíše jen určovaly státními úřady vnucované smluvní podmínky, nejspíš by ji měli nést doktoři, kteří lidem aplikovali injekce. Ale ti byli v charakteristice nové technologie sami oklamáni. Lidé jsou tak ponecháni v problému, který nelze přehlédnout, a debata se teprve otevírá.

Před nedávnem vyšla zpráva Pfizer Papers, report o vysouzených interních dokumentech Pfizeru, na kterých pracovalo přes 3 200 vědců a lékařů – téměř půl milionu stran. Měly být v plném rozsahu k vidění až za 55 let, kdyby je nevysoudila americká organizace pro transparentní medicínu. U nás o existenci těchto dokumentů informovala před třemi lety Paralelní lékařská komora. Od té doby proběhla spousta žalob, jsou zveřejňována varovná čísla, stejně jako nové a nové studie, a hlavně, ukazuje se nám praxe. Situace si říká o revizi, audity a vyvozování odpovědnosti – má-li se do společnosti vrátit základní důvěra.

Zpolitizovaná medicína

Covidový narativ je dnes už prakticky neobhajitelný. Zůstává pozoruhodné a nevysvětlené, jak byli lidé, kteří odmítali přijmout plánovanou medicinskou direktivu povinného boosterování (covidpas), stigmatizováni. Zatímco u nás jim byla přiřknuta proruská příchylnost (byla to Free Europe, která informovala, že kritika západních vakcín prý pochází z kremelské dílny), v Německu a Rakousku byli odpírači v kolektivu běžně vyhodnocováni jako „náckové“, v USA se znovu otevřela rasová témata a staré bolesti – velkou částí afroamerické komunity rezonoval silný projev politika Billyho Prempeha „Dear white liberals“, kde odůvodňoval nedůvěru komunity opakovanou historickou zkušeností s medicinskými pokusy na lidech černé pleti. V Austrálii média vyhodnocovala protestní hnutí jako věc „krajní pravice“, stejná tendence byla obecně v celé západní Evropě. Paušálně se lidem, kteří měli s řádně nevyzkoušenou vakcínou problém, připisoval status dezinformátorů a hoaxerů. Svět se rozdělil na svět západní a východní vakcíny, které se přes deklarovaný „vědecký konsensus“ navzájem neuznávaly.

Je třeba připomenout, že boj proti tzv. „dezinformacím“ byl globálně koordinován strukturami, jejichž podklady a mechaniku by bylo třeba vynést na světlo, abychom mohli věc patřičně vyhodnotit.  V tehdejším chaosu a panické potřebě se ujednotit bylo označení „dezinformátor“ zaklínadlem, jak někoho okamžitě pošpinit a jeho stanoviska – jakkoli mohla být případně odborná – zneplatnit. Bezpečnost a efektivita mRNA technologie měla být zkrátka axiomem, a ten, kdo ji zpochybňoval, byl dobovým stereotypem přirovnáván k plochozemci s alobalovou čepičkou, co má být vděčen za jediné právo: umřít předčasně.

Je zajímavé, že i na západ od nás byla kritika zpolitizované medicíny často věcí skupin, jež se samy definovaly jako „Patriots“. Nejen v západní Evropě, ale i na demonstracích v Austrálii a ekonomických blokádách v Kanadě a USA bylo často vidět národní vlajky a slyšet lidové popěvky; v dobových náladách bylo skutečně cosi kmenového. Typická byla tendence západních médií protestní hnutí paušálně vykreslovat jako nevzdělanou, extremisticky laděnou spodinu společnosti, která si neváží pilířů moderní civilizace, vzdělanosti, odbornosti, humanity a solidarity. Kdyby „odbornice na etiketu“ Magda Vašáryová žila v Americe, zřejmě by označila místní patrioty jako  „rednecks of the 3th category“ – v jistém smyslu jde totiž o tamní obdobu našich „flastenců“. Za covidu toto křivé vykreslování vedlo i v Evropě k akcím jako Progetto OM, kdy byla v katolické Itálii plná náměstí lidí, v sedě zpívajících mantru „om“, aby dali v uzavřené zemi médiím i světu najevo, že nejsou stoupenci extremismu a krajní pravice, že je to naopak jen hanlivý výraz, který je proti nim zneužíván. 

Ignorované snahy o diskusi

Bohužel – souvislosti protestů překryla trestuhodná politizace, která jakoby opodstatňovala svrchovanou a dehonestující dikci, a nezřídka i násilné zásahy, umocněné navíc dezinformacemi o takzvané „bezinfekčnosti“ očkovaných. Nepřímou donucovací metodou se tak stal jakýsi medicínský systémový apartheid: neočkovaný člověk měl být zkrátka vnímán kolektivem jako ohrožení pro společnost. Velkou pozornost si zaslouží fakt, že Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám nezasahovalo, když se ve virtuálním prostoru mazaly recenzované studie o primární léčbě (zveřejněné v tištěných medicínských časopisech). Neaktivovalo se, když Facebook musel na základě soudu své factchecky redefinovat na „protected opinions“. Zato ale systematicky negativně reagovalo na vědecko – lékařský disent, který z objektivních důvodů upozorňoval na možnou zneužitelnost plánované centralizace medicinské strategie s jejím monopolem a pravomocemi. A to nejen ve smyslu řízení společnosti, ale i na poli vědy.

Je tomu dva a půl roku zpět, kdy se připravovaný projekt digitálního covidpasu podařilo společnými silami zastavit. V reakci na covid-19 měl být součástí otevřených příprav na budoucí avizované zdravotní krize, předpokládal uzákonění povinnosti opakovaného boosterování populace novou technologií. Petr Pavel se tehdy nechal slyšet, že v dobách krize je třeba nadstavit kolektivní odpovědnost nad individuální svobodu. S tím by se pochopitelně dalo za nějakých ideálních okolností souhlasit. V daném kontextu – nepřijatelné střety zájmů, ztráta obvyklé kontroly, netransparentnost – takto okleštěný apel na solidaritu vyvolává otázky, zvlášť pokud „stabilizaci populace“ zajišťují silové složky. 

Mnoho lidí podstoupilo zákrok z donucení, hrozil jim vyhazov z práce, nebo nechtěli na základě dobových informací ohrozit své blízké. Podepsali nedostatečně informovaný souhlas, u nás se tedy nemají kam dovolat. Je smutné, jak se náš establishment staví k lidem evidentně postiženým vakcinací. Za celou dobu v Česku proběhl bezpočet nevyslyšených pokusů o diskusi, vznikly profesní deklarace více než osmi tisíců doktorů a sester, plus další deklarace, například lékárníků, právníků, psychologů, učitelů, studentů a bezpečnostních složek. Podobné iniciativy vznikaly všude ve světě, například Barringtonská deklarace, kterou podepsalo 60 000 vědců a lékařů. Před pár týdny tři lékařky opět žádaly o slyšení v parlamentu. Marně. Jedna z nich, Vladimíra B. Nezvalová, držela za covidu hladovku a obeslala dopisem senátory. I ona je v kontaktu s realizátory výstavy.

Obroda občanské společnosti?

Česká verze Galerie des Grauens (Galerie hrůzy) je jednou z výrazných akcí, při které by se mohly společenské proudy spojit a soustředit na podstatu covidového traumatu. Německý originál zahrnuje několik tisíc případů, pro Česko ho částečně zprostředkuje kamarádka Petera Ganze, paní Jitka Kolářová. S realizací pomohou lidé z dalších spolků, obvykle aktivovaných zkušenostmi s covidovým děním. Pan Ganz byl v německém tisku napadán za údajné extremistické postoje. Proto bylo jeho důraznou podmínkou pro zapůjčení expozice, aby výstava byla v základu apolitická. To se tak úplně nepodařilo třeba v Rakousku. Peter Ganz proto váhal, má-li evidenci dále uvolňovat. Do Čech ji nakonec přislíbil zapůjčit s důvěrou, a dokonce s příslibem osobní návštěvy.

Není divu, že pokud systémové struktury selhávají v komunikaci a nechávají lidi na holičkách, v reakci na to se zvedají síly „od spodu“. A jsou to nejen ty opoziční, ale čím dál víc i síly vyloženě antisystémové, které každé situace s radostí využijí. Právě na ty nejvíce ukazují politici, kterým slouží jako alibi v jejich neochotě komunikovat. Je třeba vědět také o existenci provokatérů a infiltraci politických zájmů. Rozdrobenou opoziční scénu spojuje momentálně spíše frustrace, negace a nedůvěra, často také naivní sentiment. V tříštění a četnosti iniciativ lze ale vnímat i možný zárodek obrody občanské společnosti. Málokdo znal například před covidem zákon č. 106/1999 sb. o svobodném přístupu k informacím, málokdo věnoval pozornost hlasování našich poslanců nebo europoslanců, nebo ho napadlo oslovovat je dopisy – jakkoli takoví lidé většinou zjistili, že to vůbec nemá smysl. Je pozoruhodné, kolik dobrovolnických iniciativ a profesních deklarací v reakci na situaci vzniklo. Lidová opoziční platforma funguje ve své silné emotivitě jako odpovídající indikátor nálad, je tedy na místě respekt.

Spojme se

Výstava má začít už v úterý 18.2. a poté má putovat v druhé polovině února a na jaře po různých městech Česka. Měla by v první řadě znovu oživit tabuizovaný problém a otevřít ho diskusi, a také povzbudit lidi, aby se nebáli hlásit zdravotní poškození nebo jen třeba podezření na poškození po vakcinaci. Protože akce má být celorepubliková, domluvy a přípravy probíhají přes server Telegram. Podílí se na nich dobrovolníci z různých měst, není založen žádný účet ani finanční sbírka: někdo zajistí překlady příběhů, další nechá vytisknout evidenci, jiný ji zalaminuje, někdo půjčí patky a stojany, siláci stojany odtahají, dobrovolníci pak budou hlídat výstavu před zničením, atd. Zaběhnuté opoziční platformy se ochotně postarají o propagaci akce, zatímco od mainstreamu, co tak neprodyšně podporoval firemně-politické dogma, se bude očekávat přinejmenším respekt k otázkám, které by měly být ve slušné společnosti spojující a společné.

Čtěte také:
Ochránily nové vakcíny lidi před covidem? ÚZIS falšuje data
Kombinace očkování proti chřipce a covidu může starší lidi zabít, potvrdil Prymula
Není vakcína jako vakcína