Dekórum vyváženosti aneb Slyšeli jste vše podstatné!

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Místo skutečně nezávislých odborníků jsou dnes často zváni do sdělovacích prostředků – včetně veřejnoprávních médií hrazených ze zvláštní daně – docela jiné osobnosti. Postavy napomáhající spoluutvářet to správné veřejné mínění. Což je proces, který budu mít u nás asi navždy spojený s jeden čas až rituálně odříkávanou frází České televize: „Slyšeli jste vše podstatné.“

Její obdoby nás masírují dodnes. Není divu, je to silná manipulace, jež konzumentovi zpráv podsouvá, jako by právě nastolené informace i jejich výklad měly každému bohatě postačit. Ovšem plyne z ní hlavně, že cokoliv dalšího k tématu už je vlastně nadbytečné, zdržující, neřkuli nežádoucí. Fakticky se tím směřuje k uzavření zarámované debaty, neřkuli k „jediné pravdě.“

Zmíněné postavy, pravda, mohou být klidně znalci v oboru, ovšem jejich klíčovou zásluhou a hodnotou se nejednou zdá ideologický, opravuji, hodnotový vkus. Názory nevyhovující obvykle bohužel patří na černou listinu (ať skutečnou, nebo pomyslnou), případně jsou prezentovány jaksi úplně okrajově. Nebo obklopené přesilou protiv. Proto, aby bylo zachováno sebezdůvodňující dekórum údajně vyváženého podání nesouhlasných názorů.

Ovšem někdy se, pravda, nepoštěstí. Najmě, když je bojové iniciativy až moc. Jako když se v pořadu Historie.cz snažila Marie Koldinská (nyní již otevřeně i prý hrdě válčící na straně plukovníka Foltýna) zdiskreditovat historika a slavistu Michala Téru jenom proto, že kvalifikovaně kritizoval domácí rusofobii…

Anebo nám nastává možnost ještě podstatně horší, že jsou takzvané autority ušity na míru. Postaveny na zeleném drnu, vyfabrikovány týmiž sdělovacími prostředky či s jejich funkcionáři nejednou propojenými zájmovými skupinami a marketingovými týmy. Postaveny do role adekvátního hlasu právě pro svou ideologickou tvárnost a potřebu toho, čemu se učeně říká performativní aktivismus. Jeho součástí bývá potřeba patřit k „lepším lidem“.

Hodnotově správně hovořící hlavy…

Často se tudíž zejména v předvolebním čase setkáváme kupříkladu s nekritickou prezentací zcela naivních, neinformovaných, ba iracionálních, ale přitom snobských výlevů známých hereckých, režisérských či influencerských tváří. Nejednou spíše toliko „hodnotově správně“ hovořících hlav, obšťastňujících nás autoritativně podávanými, přitom evidentně leckdy již někým jiným (pokud rovnou ne chatboty) předžvýkanými rozumy.

Koho volit, kdo je agent té či oné mocnosti a podmocnosti, kdo nás „vede na Východ“, kdo užuž „vrací zločinnou totalitu“ a tak podobně. Tyhle fantomové termíny, záměrně nejasné, ale emocionálně úderné, známe přece všichni.

Však jaká to byla ukrutná náhoda, že právě Ivě Pazderkové se dostalo cti zvýšené pozornosti České televize, kde třeba sprostě urážela slovenského premiéra, a to vše krátce před tím, než veřejně oznámila, že spolu s Petrem Fialou rozjíždějí přesvědčovací kampaň. Mimochodem tažení, o jehož komicky manipulativních okolnostech se vyprávějí hotové ságy.

Všechno to má nějaké souvislosti. Myšlenková prázdnota soudobé (nejen české) politiky, rozmach byznysového partajnictví, prudký pád počtu straníků i samotný rozklad tradičního dělení na levici a pravici, nálepkování oponentů místo argumentů či důkazů, a zároveň vzrůstající tendence k pověstnému „dohlížení a trestání“ (jak to vidíme u nejnovějších nápadů elektronického dohledu), to jsou proklatě spojité nádoby.

Nešvary, nad nimiž bychom se měli skutečně zamýšlet, protože k nim ještě zdaleka nebylo řečeno vše. Téma je to podstatné, doširoka otevřené.

Čtěte také:
Proč nejsou média zboží jako každé jiné, a proč by měla být
Média v roli stávkokazů
Generál Pelz: Největší hrozbou jsou teď oficiální média