Po vraždě Charlieho Kirka zavládla mezi částí jeho názorových odpůrců neskrývaná radost, o kterou se někteří z nich neváhali veřejně podělit. Za což okusili medicínu, kterou oni sami dříve ordinovali svým odpůrcům.
Jsou vyhazováni z práce nebo ze školy, případně jim hrozí odebrání víza, pokud jde o cizince. To poslední oznámil ministr zahraničí USA Marco Rubio. Úsměv na rtech pak ztuhnul třeba některým oslavujícím učitelům nebo pilotům. A podobných případů bude jistě víc. Tyto kroky však neunikly kritice. Nepřekvapivě ze strany progresivistů a liberálů, ale kritická slova zazněla i od některých konzervativců.
Svoboda slova jen tehdy, když se to zrovna hodí?
Ti první poukazovali na to, že jde o potlačování svobody slova a označili „vyhazovače“ za pokrytce, kteří ji hájí pouze tehdy, když se jim to hodí. Ti druzí pak namítali, že je nesprávné používat stejné praktiky, jako používají progresivisté a liberálové vůči svým oponentům, protože tím vlastně konzervativci klesají na jejich úroveň.
Přiznám se, že když jsem zaznamenala zprávy o tomto nekompromisním postupu proti těm, kteří smrt pana Kirka oslavovali, pocítila jsem i já jisté zadostiučinění. Přišlo mi prostě spravedlivé, že na vlastní kůži pocítili to, co dělají či dělali svým odpůrcům. Odmítavé postoje z řad konzervativců mne však donutily k zamyšlení, zda opravdu nejsme v tomto ohledu stejní jako oni.
Dlouho jsem o tom přemýšlela a nakonec dospěla k závěru, že tomu tak není. Proč si to myslím? Podle mne jde totiž o srovnávání nesrovnatelného. On je přeci jenom rozdíl, jestli je někdo trestán za „zraňující“ tvrzení o existenci dvou pohlaví nebo za „rasistický“ výrok o kriminalitě černochů, či zda dostane padáka za oslavu něčí smrti, případně za prohlášení, že něco podobného by si zasloužili i jiní. To je dokonce trestné, protože jde o podněcování k násilí.
Argumenty pro a proti
To první jsou totiž názory naprosto legitimní v rámci celospolečenské svobodné diskuze. A pro ni je žádoucí, aby se střetávaly různorodé postoje a argumenty bez ohledu na to, zda je považujeme za zajímavé a přínosné, nebo zavádějící a hloupé. Ostatně i hloupý názor může společnost posunout dopředu, protože jí ukáže absurdnost nějaké cesty. Jenomže oslava něčí smrti nemá se společenskou diskuzí nic společného. Právě naopak. Oslavuje totiž násilí jako její prostředek, čímž ho v podstatě legitimizuje. A navíc ohrožuje svobodu projevu, protože s ním nejde dohromady. Pokud si totiž začnou lidé navzájem vyhrožovat (a nedejbože i své výhružky plnit), tak se budou bát svobodně vyjadřovat.
Takže ne. Sankce namířené proti těm, co oslavují smrt pana Kirka, rozhodně svobodu slova nepotlačují. Naopak ji chrání před těmi, kteří ji svými násilnými výroky oslabují. Jsou to navíc zlí lidé.
Takže ne, opravdu nejsme jako oni…
Čtěte také:
Ve světě se dereguluje, zatímco v EU…
Sebereflexe po bruselsku
Může si za to sám, Charlie…
