Nestává se příliš často, aby se člověk dlouhodobě exponovaný v politickém prostředí projevoval čas od času také jako rockový kytarista, zpěvák, skladatel, textař a lídr kapely dnes už tuším pětadvacetileté. Mluvím o Ladislavu Jaklovi a skupině Folimanka Blues, která těsně před Vánoci a téměř současně v den Jaklových narozenin přišla s novým albem Odpočívej v pokoji.
Láďu Jakla známe nejen jako občasného autora Deníku TO, resp. měsíčníku téhož názvu. To vyplynulo ze souběhu okolností. Médium nazvané TO prostě hájí tytéž konzervativní hodnoty, jaké zastává Jakl. Předtím stejné hodnoty a názory držel v angažmá v Lidových novinách, krátce též v České národní radě, v Radě pro rozhlasové a TV vysílání, a samozřejmě – a to nejdéle a soustavně – jako člen týmu Václava Klause, ať už tento byl předsedou sněmovny, prezidentem nebo šéfem vlastního Institutu. Jaklovo jméno tu vedle Jiřího Weigla (ten s Klausem pracoval už v 90. letech na Úřadu vlády, když byl VK premiér) vidíme celá ta dlouhá léta. Přitom si jen stěží představíte osobnosti v mnohém tak odlišné. Václav Klaus, akademicky vzdělaný ekonom, profesor, přísný k sobě i svému okolí, symbol autority. A vedle toho Ladislav Jakl, vlasatý, rozevlátý rocker s věru neformálním vystupováním na pódiu a opravdu, ale opravdu nechlácholivou a zneklidňující hudební tvorbou.
Ptal jsem se jej, když jsme spolu k jeho padesátinám psali knihu Rocker na Hradě, jak to zvládá – na jedné straně formální povinnosti, vzhled a způsob jednání, a na druhé straně ostentativní lásku k pivu a „rokenrolu“ se vším, co k tomu náleží. On mi na to řekl zhruba toto: „Jednoduše, jsou to role. Člověk vstupuje do různých rolí a je na něm, aby se v nich uměl zorientovat a nemíchat jedny do druhých.“ Myslím, že to Jaklovi jde na naše poměry nevídaně.
Nová deska
Leží tu přede mnou nová deska jeho kapely Folimanka Blues. Co je na ní mimořádné, vidíte na první pohled. Je to vinyl. Klasické elpíčko v rozkládacím obalu. Na CD ta hudba nevyšla. Nepochybně u vědomí, že vinylový formát osloví především ty hudební fanoušky, kteří berou hudební nosič nejen jako kus plastu zabalený v papíře, ale jako celistvý artefakt. Vzpomínám při pohledu na tu desku na časy, kdy jsme prchali před policajty z nelegálních burz s deskami, každý si „urval“ nějaký ten klenot (za mě nejčastěji King Crimon, Yes, Genesis a podobné nadpozemské hudební dary) a pelášil s ním na nejbližší tramvaj. Doma pak s posvátnou úctou položil desku na talíř gramofonu, donekonečna obehrával její obsah a přitom se kochal výtvarným pojetím obalu, které často, díky svému rozměru, umožňovalo být samostatným výtvarným dílem. Z paměti se vynořuje třeba zejména dlouhá řada originálních obalů z tehdejšího slavného studia Hipgnosis – kdo by si nevzpomněl na legendární titul z jejich dílny The Dark Side od the Moon a další s hudbou Pink Floyd?
Obal desky Odpočívej v pokoji míchá pochmurný tón odcházejícího času s jásavě kýčovitou partičkou „těch po nás“, dětiček se sluchátky a skateboardy, které ční z toho smutku jako nepatřičný, ale podstatný prvek. A do toho stará omlácená kytara ležící na starých omlácených fošnách nebo na cestě vedoucí do neprůhledné mlhy, vše samozřejmě v černobílém provedení. Fotografové z rodu Josefa Sudka by měli radost.
Deska jasně navazuje na předchozí album Krajina po bitvě (2013), které bylo poznamenáno ochodem jednoho z dominantních členů, klávesisty Robbyho Černého (k tomu píseň Ubejvá nás). Ta účtovací série našla i vizuální podobu v klipu Je pozdě (rovněž z Krajiny po bitvě). Nové album Odpočívej v pokoji končí symbolicky slovy: „Stará sbohem / Já se s tebou loučím / Z toho už se neproberu / Se životem končím“. Ale jen o chlup dřív, v titulní skladbě R.I.P., slyšíme: „Zůstali jsme poslední / Už nemáme co ztratit / A co aspoň naposled / Zkusit jim to vrátit?“. Tak se vnucuje otázka: je, či není to ještě naděje? Jaklovy texty se, naštěstí, takto akademicky nezamýšlejí. Bilancují, chvílemi mlátí kolem sebe, jsou (sebe)ironické, prostě nedávají černobílý návod. K ničemu.
Basa tvrdí muziku
Hudba se vyprávět nedá, proto se o to ani nebudu pokoušet. Jen malý podotek: když porovnávám jednotlivé desky Folimanky Blues, od úvodního živáku Naše hospody, přes třeskutější Kudlanku, už zmíněnou Krajinu po bitvě po aktuální Odpočívej v pokoji, mohu konstatovat jediné: desku od desky kapela přitvrzuje. Už od ní nečekejte popěvky jako bývaly folkrockové Zahradňačky. Tohle je prvnokrevný rock stojící kromě Jaklova zpěvu hlavně na spolehlivé base Hadžiho Hrkala a v našich luzích málo slýchaném výkonu kytaristy Eugena Pála Balázse, který před lety hrál v legendární maďarské kapele Hobo Blues Band za zády nepřehlédnutelného zpěváka Guyly „Billa“ Deáka.
Oproti dřívějšku ale zaslechneme i nepřeslechnutelné ozvuky již výše zmíněných King Crimson (třeba v saxofonovém vstupu Mikoláše Chadimy), práci s polyrytmy, občasnou atonalitou a vším prostupující kytarovou stěnou, za kterou by se nemusel stydět ani crimsonovský Robert Fripp (však je také na obalu zakódován v názvu skladby R.I.P.).
Jednoduše shrnuto, pokud si chcete prohnat ušima ne právě sladkobolnou muziku, je tohle ta pravá příležitost. Můžete si u toho i zapřemýšlet. Která dnešní česká produkce TO nabízí?
Čtěte také:
V sobotu se odehraje rockový Atom Peace Fest v Míšově
Milionová vláda
Pivní národ trestá pivo
