Polepšený komunistický rozvědčík pojistkou demokracie

Česko prošlo v posledních letech mnoha důležitými změnami. Mezi politiky a podsvětím se začalo platit bitcoiny, kampeličky slouží jako instituce pro praní špinavých peněz, hulvátství Pirátů ve sněmovně se stalo normou a ve vedení ODS už není nikdo z Brna. Nejkritičtější situace se zdá být na Pražském hradě, kde máme po necelých čtyřiceti letech znovu člověka, jenž schvaloval invazi v roce 1968 a i nyní má jeho láska k vlastnímu národu spíše mezinárodní charakter.

Česko je parlamentní demokracií. Zákonodárná moc se zde snoubí s mocí výkonnou, kde hraje prezident i přes svou vojenskou minulost na vysokých generálských postech zcela vedlejší, podřadnou roli. Jeho hlavním úkolem je dbát na upravený zevnějšek, kvalitní outfit (protože takhle pak v očích světa vypadáme všichni) a na zahraničních cestách se nepouštět do vážných politických debat.

To platilo až do osudné porážky liberálně-progresivistických sil v loňských říjnových volbách a následném obratu naší země k lepšímu. Prezident, jediná liberální síla ve vysoké politice, se ze dne na den stal pro poraženou část politického spektra poslední nadějí na zvrat v povolebním uspořádání.

V součinnosti s médii hlavního proudu a jejich nepopiratelnou snahou pohybovat veřejným míněním tím správným směrem, rozjel hrad kolotoč nových a staronových kauz týkajících se nejexponovanějších osob vítězné koalice. Od počátku bylo zřejmé, že nejde o kauzy, nýbrž o jména. Pokud by nebyl Babiš ve střetu zájmů, měl by střet s něčím jiným. Kdyby Turek nehajloval, přišili by mu podepsání Mnichovské dohody v roce 1938. Okamura jim dává důvod každou větou. Rozmetání důvěry v novou vládu ještě předtím, než vůbec začne fakticky fungovat, a vražení klínu mezi členy koalice je logickým cílem všech opozičních stran a jejich médií. Od prezidenta vidíme tuto snahu v novodobé historii poprvé.

Hlava státu Pavel a jeho nejbližší okolí jsou jasným důkazem, že má parlamentní demokracie vážné trhliny. V tomto případě obrovskou vstupní bránu pro poražené samozvané zachránce demokracie, kterým je jejich pravda a ideologie blíž než výsledky voleb, víc než zřejmá vůle občanů.

Petr Pavel sám sebe považuje za pojistku proti odklonu od demokracie. Úsměvné. V době, kdy se vítězové voleb snaží co nejrychleji napravit škody po čtyřletém řádění česko-ukrajinské mafie (kterému Hrad v klidu přihlížel), najít chybějící peníze ve zdravotnictví, školství či ve fondu dopravní infrastruktury, provádí hlavní jistič demokracie paralelní zahraniční politiku, hlídá dodržení zákona o střetu zájmů, a ač sám má žluklé máslo na hlavě, používá Turka a stíhačky L-139 k moralizování společnosti. To vše s velmi hlasitou podporou mainstreamu.

Na základě výše uvedených skutečností a v souvislosti s nedávno vysloveným přáním, že si to chce všechno po skončení mandátu zopakovat, nastal možná čas vyvolat zásadní debatu o tom, jaký přínos (a jestli vůbec) má pro náš parlamentní systém pojistka demokracie, jež podkopává důvěru nezpochybnitelných vítězů voleb v očích veřejnosti, kdykoliv otevře pusu.

Váš Kodlos

Čtěte také:
Liberální Piráti a jejich politika umění včas vycouvat
Vítejte v loutkovém divadle Česko aneb Nechci se mýlit…
O úniku z reality