Německo a Evropa v budoucím světě

Situace nejsilnější evropské mocnosti je metaforou pro politickou, ekonomickou a kulturní vyčerpanost západního modelu. Poslanec německého Bundestagu za právě vládnoucí SPD, Fritz Felgentreu, nedávno na X napsal, že jeho generace vyrůstala ve fungující zemi, „kde byly ulice bezpečné a čisté, návštěva lékaře byla možná kdykoliv, banka a pošta byly dosažitelné pěšky, nájmy byly dostupné a sen vlastnit dům byl reálný.“ Dnešní Německo vypadá jinak.

Nová sociální otázka

Nejvlivnější německý ekonomický institut Ifo očekává v letech 2026 a 2027 růst hrubého domácího produktu pouze o 0,8 a 1,1 procenta, což je o půl procenta méně, než předpovídal ještě na podzim. Z pohledu institutu je zvláště znepokojující, že světová ekonomika poroste v letech 2025 až 2027 v průměru o 2,5 procenta ročně, ale německý průmysl z toho nebude těžit, ba naopak dále ztrácet svou konkurenceschopnost. Důvodem dramatického oslabení Německa – mnozí hovoří o deindustrializaci – jsou strukturální problémy, k nimž patří vysoké náklady na energie a sociální dávky a živelně bující byrokracie.

Německá vláda sice chce utratit miliardy na obranu a infrastrukturu, ale tyto investice jsou pouze spotřební, to znamená, že působí jednorázově, zemi zadlužují a nepodporují zvyšování produktivity, jako by to bylo kupříkladu u investic do energetiky. Místo toho byly v minulém roce strženy chladicí věže vypnutých atomových elektráren.

Střed německé společnosti se, jako ve většině západních zemí, vylidňuje a majetek se soustřeďuje v rukou velmi bohaté menšiny – maximálně pětiny obyvatelstva. Příjmy zbytku společnosti reálně stagnují nebo klesají, zatímco životní náklady rostou. Ze studie Federálního statistického úřadu vyplývá, že čím méně lidé vydělávají, tím vyšší je podíl jejich výdajů na potraviny a bydlení. Podle oficiální statistiky vydaly domácnosti s měsíčním čistým příjmem pod 1300 eur v roce 2023 v průměru 64 procent (780 eur) jen na potraviny a bydlení.

To je dramatický vývoj, který se ze dvou důvodů trvale prohlubuje. Jednak je to globálně končící éra ekonomického růstu a rychle postupující robotizace hospodářství, která má dramatické dopady na počet pracovních míst a výši mezd. Oba tyto procesy otázku příjmové nerovnosti dále vyostřují.

V důsledku robotizace dojde s velkou pravděpodobností k rychlému úbytku pracovních míst, a to nejenom pro průměrně nebo málo kvalifikované. Přeškolit tyto lidi na programátory nebo inženýry je báchorka rozšiřovaná apologety totální internetizace společnosti. Vysoce pravděpodobné je naopak to, že dosud převládající vidina konzumistického životního stylu bude nahrazena otázkou, jak zaplatit nájem a jídlo a z čeho žít ve stáří. Katastrofální situace německého hospodářství je z velké části následek chybných politických rozhodnutí a je těžko pochopitelné, že si Němci přesto stále znovu volí (naposledy v únoru 2025) stejné vlády.

Nezvládnutá migrace

V polovině prosince se na některých mainstreamových internetových portálech objevila zpráva o tom, že v Porúří probíhá pátrání po 20letém muži, který nožem zaútočil na ženu a čtyři děti. To v dnešním Německu není nic neobvyklého. Až na to, že vedle popisu osoby byla zveřejněna i fotka. To zvykem nebývá, ale možná, že výjimka byla učiněna proto, že na ní byl (oproti zkušenostem a očekávání veřejnosti) zobrazen dvacetiletý bílý mladík.

Když jde o násilnosti, tak se v médiích fotky podezřelých vyskytují jen velmi zřídka. Pravděpodobně proto, že pachatelé násilných činů jsou většinou cizinci. Podle nejnovějších dostupných údajů pro roky 2023/2024 tvořili cizinci pouze 14,8 procenta populace v Německu, ale 41,8 procenta podezřelých z trestného činu, 38,9 procenta odsouzených a 37,4 procenta vězňů.

Tak kupříkladu migranti z magrebských států (Alžírsko, Maroko, Tunisko) tvoří sice pouze 0,5 % uprchlíků, ale s 9,1 % podezřelých jsou zastoupeni stejně nadproporcionálně jako v případě recidivistů: 62,6 % u Alžířanů, 58,6 % u Maročanů a 57,1 % u Tunisanů. Syřané a Afghánci jsou nadměrně zastoupeni zejména u násilných trestných činů: na 100 000 obyvatel připadá 1740 syrských a 1722 afghánských podezřelých, zatímco u Němců je to pouze 163.

Deset let od merkeliánské mantry „zvládneme to“ destabilizovala nekontrolovaná migrace sociální, ekonomický a politický systém země. Bující metastázy primitivních civilizací rozežírají blahobytem zdegenerovanou (a proto bezbrannou) společnost. Je totiž smutnou a vlastně všude v Evropě potvrzenou pravdou, že blahobytné společnosti tíhnou k sebezničení. A také Němci sice každé jaro staví ploty u silnic, aby zachránili láskou omámené žáby, ale nedokážou si zvolit takovou vládu, která by je postavila na ochranu před invazí barbarů.

Pasivita poddaných

Friedrich Engels si již v analýze revolučních let 1848-1849 povšiml politické apatie a poslušnosti Němců vůči vrchnosti a Heinrich Mann tyto vlastnosti detailně vykreslil ve svém románu „Poddaný“ (1914). Nejinspirativnější vysvětlení zatvrzelé politické povolnosti Němců poskytl Erich Fromm. Podle jeho názoru „utíkají lidé před svobodou“, protože nechtějí nést břemeno vlastní odpovědnosti a raději se podřizují autoritám nebo se pohrouží do proudu mlčící většiny. To vede k tomu, že se Němci již několik dekád nezmohou na to, aby alespoň v anonymitě volební kabiny přestali podporovat vládnoucí elitu.

Teprve od takzvané pandemie a zejména v posledních dvou letech ochabuje „vrozená“ poslušnost Němců. Svědčí o tom pokles důvěry v politické instituce, zejména ve vládu, v média a v politiky.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 1