Když se po posledních volbách do Evropského parlamentu zformovala frakce Patriotů jako dnes zřejmě nejakceschopnější euroskeptická síla EP, byla okamžitě obehnána politickým ostnatým drátem. Evropský establishment slavnostně vyhlásil sanitární kordon a demonstrativně vyloučil jakoukoliv spolupráci. Tehdy se čeští progresivisté pošklebovali, od akademicko-politické pseudoelity typu Danuše Nerudové až po pirátskou europoslankyni Markétu Gregorovou. Po posledních volbách do Poslanecké sněmovny se však role obrátily. Dnes jsou to právě Piráti, kdo stojí mimo mocenský kruh, odsouzeni k hlasité, ale bezmocné existenci v prostoru „opozice pod opozicí“.
Piráti po volbách narazili na tvrdou realitu, kterou dlouhá léta odmítali uznat. Politika není morální performance, ale aréna zájmů, síly a schopnosti uzavírat dohody. Hnutí ANO, které dokázalo sestavit novou vládní většinu, Pirátům nenabídlo žádnou významnou funkci. Žádný místopředseda Poslanecké sněmovny, žádné předsednictví výborů, žádná klíčová komise.
Strana, která se léta stylizovala do role etalonu politické čistoty, zůstala stát před zavřenými dveřmi. Ne proto, že by byla „jedinou skutečnou opozicí“, jak si tak rádi malují její představitelé, ale proto, že se pro většinu politického spektra stala nedůvěryhodným a ideologicky nečitelným partnerem. Vyjádření Aleny Schillerové, že „to prostě tak vyšlo“, je sice suché, ale přesné. V politice totiž věci „tak prostě vyjdou“ tehdy, když se někdo dlouhodobě diskvalifikuje vlastní vinou.
Porušené zvyklosti, nebo ztracená důvěra?
Olga Richterová v té době hovořila o narušení zvyklostí, podle nichž mají i opoziční strany poměrné zastoupení ve vedení sněmovny. To je pravda, ovšem pouze za předpokladu, že jde o opozici, která sdílí základní rámec parlamentní demokracie a tržní ekonomiky.
ANO nabídlo funkce i menším stranám, jako jsou TOP 09 či KDU-ČSL. Zastoupení mají také Starostové, kteří navzdory progresivní rétorice dokázali působit pragmaticky a čitelně. Piráti oproti tomu působí jako politický subjekt, který si sám není jistý, zda chce reformovat kapitalismus, nebo ho zrušit, zda chce být liberální stranou, nebo laboratoří levicových experimentů. Politická izolace Pirátů tak není porušením demokratických zvyklostí, ale důsledkem ztráty elementární důvěry.
Ironie celé situace spočívá v tom, že Piráti patřili k nejhlasitějším zastáncům konceptu sanitárního kordonu. Dlouhodobě podporovali vylučování „nežádoucích“ politických proudů, nálepkování oponentů a morální ostrakizaci těch, kteří nevyhovovali progresivnímu světonázoru. Jakmile se však stejný mechanismus obrátil proti nim, začali mluvit o křivdě a porušování pravidel. To, co bylo ještě včera „ochranou demokracie“, je dnes „nedemokratickou šikanou“. Tento hodnotový relativismus může být postupně jedním z důvodů, proč Piráti ztratí respekt i u těch voličů, kteří k nim byli původně otevření.
Ideologický rozklad: Komunismus bez studu
Zásadním momentem, který definitivně rozmetal iluze o Pirátech jako „normální“ liberální straně (pokud je tedy na současném liberalismu vůbec ještě něco normálního), bylo otevřené přihlášení dnes již expirátky Jany Michailidu ke komunismu. Nešlo o akademickou debatu o historii, ale o osobní politické přesvědčení.
Snaha prezentovat komunismus jako „demokratický“ či „liberálně socialistický“ projekt nepůsobí jen naivně, ale i nebezpečně. Historická zkušenost střední Evropy s komunismem je příliš čerstvá na to, aby podobné experimenty mohly být brány lehkovážně. Zvlášť alarmující je důraz na odstranění duševního vlastnictví jako údajně neoddiskutovatelný prvek pirátské identity. V praxi by to znamenalo útok na inovace, podnikání a základní motivaci vytvářet hodnoty – tedy na samotné jádro kapitalistické společnosti.
Samozvaná „demokratická“ komunistka však nebyla a není prvním „pirátčíkem“, který to se „šňupáním“ marxisticko-leninských mouder trochu přehnal. Případ Jana Lipavského ukazuje, jak hluboko pirátská minulost sahá. Jeho dřívější fascinace leninskými citáty o věšení kapitalistů, které svým trýznitelům sami prodají, není jen „mladickou nerozvážností“, ale symptomem prostředí, ve kterém se podobné výroky tolerovaly, ba dokonce považovaly za intelektuální nadsázku či dobrý nápad.
Lipavského pozdější omluva v souvislosti s Turkovou kauzou a jednoznačné odsouzení komunismu jsou krokem správným směrem. Přesto zůstává otázka, kolik podobných názorů zůstalo nevyřčeno a kolik jich bylo pouze takticky umlčeno ve chvíli, kdy se ukázalo, že jsou neslučitelné s politickým mainstreamem. Tím maistreamem, kterého je nyní Lipavský vycházející hvězdou (a dalo by se říci, že „elitním“ ODeSákem).
Je však nutné připustit, že u Pirátů proběhla jakási „deleninizace“, což dokládá i odchod Mikuláše Peksy ke straně Volt. Peksa tvrdí, že strana opustila své ideály, ovšem myslí tím, že není dostatečně progresivní, tedy marxistická v západním slova smyslu. Avšak jiní bývalí členové naopak tvrdí pravý opak, že Piráti sklouzli k radikální levici. Tento rozpor by ovšem nemusel být náhodný. Piráti totiž nikdy úplně nedokázali vyřešit základní otázku své identity. Volt pro část z nich představuje únik do nadnárodního projektu, který nahrazuje chybějící domácí ukotvení vizí federální Evropy. Pro české voliče však zůstává okrajovým fenoménem.
Ostrakizace jako racionální strategie moci
Izolace Pirátů dnes slouží vládní většině jako efektivní nástroj. Vytváří opozici, která je sama se sebou v permanentním konfliktu. Musí se vymezovat nejen vůči vládě, ale i vůči ostatním opozičním stranám. ODS, TOP 09, STAN i KDU-ČSL tímto způsobem udržují jasnou hranici mezi demokratickou, kapitalistickou opozicí a ideologicky nestabilním subjektem, jenž odmítá základní principy tržní ekonomiky. Nejde o pomstu, ale o chladný politický kalkul.
Piráti se neocitli v sanitárním kordonu náhodou ani nespravedlivě. Dostali se tam vlastními rozhodnutími, výroky a ideologickými experimenty. Strana, která chtěla převychovávat společnost, nakonec narazila na společnost, jež odmítla být převychovávána. Pokud se Piráti chtějí vrátit do hry, budou muset učinit zásadní krok. Vzdát se utopie, přestat flirtovat s antikapitalistickými idejemi a přijmout fakt, že svoboda, prosperita a demokracie stojí na trhu, odpovědnosti a respektu k vlastnictví. Bez toho zůstanou za páskou, hlasití, rozhořčení, ale bez skutečného vlivu.
Čtěte také:
Klima fanatici, nebo fosilní lobbisté? Piráti jdou z extrému do extrému
Liberální Piráti a jejich politika umění včas vycouvat
Piráti budou jazýčkem na vahách. Hřib nebude mít důvod být skromný
