Blíží se nám sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Sleduji cvrkot kolem počínajícího záměru uspořádat tento sjezd už od konce roku 2024, kdy se začaly objevovat sondážní balónky mediálního mainstreamu a „kulaté stoly“ elit, jak by na uspořádání této akce reagovala česká veřejnost, a upřímně se přiznám, že ze strany odpůrců tohoto záměru bylo poměrně ticho. Odpor se pořádně zvedl až letos, kdy se na brněnském magistrátu konala rozprava se zastánci a odpůrci této henleinovské nacionálně socialistické demonstrace síly.
Na úvod bych rád uvedl několik faktů, která jsou možná všeobecně známa, ale bohužel se na ně až příliš často zapomíná. Mnohdy samozřejmě záměrně. V první řadě by mělo stále dokola zaznívat, že vysídlení Němců bylo důsledkem jednání vítězných mocností na Postupimské konferenci. Toto vysídlení bylo naplánováno po řeckém vzoru Smlouvy z Lausanne 1923, která po řecko-turecké válce (1919-1922) nařídila povinnou výměnu obyvatelstva na základě náboženské příslušnosti (pravoslavní Řekové z Turecka do Řecka, muslimové z Řecka do Turecka). Tento krok měl vytvořit etnicky homogenní národní státy a předejít dalším konfliktům, což bylo vnímáno jako „úspěšné“ řešení menšinové otázky v tehdejším kontextu mezinárodního práva.
Ano, i zde bylo použito řešení „padni komu padni“, byla tedy uplatněna kolektivní vina. Jenže zaprvé tehdy tento pojem nebyl mezinárodnímu právu znám, natož aby v něm byl zakotven. Zadruhé šlo o mimořádné opatření, které má do budoucna řešit letité a mnohogenerační spory a potenciální ohniska válečných konfliktů, což lze z tohoto úhlu pohledu vnímat jako důležité a nutné řešení pro další mírové soužití a jako prevenci před etnickými čistkami. Na základě této dohody z Postupimi prezident Edvard Beneš vydal „nouzové“ prezidentské dekrety (dnes zjednodušeně nazývané Benešovy dekrety), které se po ustavení poválečné vlády a poválečného parlamentu odhlasováním staly řádnými zákony, jejichž platnost je potvrzena i Ústavním soudem z 8. března 1995.
Bez vraždění a vyhlazování by k vysídlení Němců nedošlo
Zároveň je třeba stejně tak neustále připomínat, proč k vysídlení sudetských Němců došlo. Mnozí z nich kolaborovali s německými nacisty společně s Henleinovci (kam patřil i K. H. Frank). Stačí si připomenout volby v předválečném Československu, kdy sudetští Němci podporovali Sudetoněmeckou stranu (SdP) v čele s Konradem Henleinem, obdivovatelem Adolfa Hitlera. Například v roce 1935 získala tato partaj více než 60 % všech německých hlasů. Díky našim „hodným německým sousedům“ se tak SdP stala absolutním vítězem podle počtu odevzdaných hlasů. V neposlední řadě bychom neměli zapomínat na represe a vyvražďování českých občanů (přes 360 000) v koncentračních táborech, na Kounických kolejích v Brně či v nechvalně proslulé „sekyrárně“ v Praze na Pankráci.
Tragické lidské příběhy se odehrávaly také na pražské Kobyliské střelnici, ve Spáleném lese u Klatov a samozřejmě také při vyhlazení obcí Lidice a Ležáky. Odsun německých kolaborantů byl domluven na Postupimské konferenci vítěznými mocnostmi jako metoda, jak do budoucna zamezit aktivní páté koloně v Československu, Polsku, Maďarsku a dalších zemích rozpoutat nelidské pogromy a rozbíjení státnosti.
Významní funkcionáři landsmanšaftu byli nacisté
Dále je pro pořádek nutné zaměřit se na nacistické kořeny Sudetoněmeckého krajanského sdružení, tedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), založeného 25. ledna 1950. Zakladatelem a prvním mluvčím byl německý nacionalistický politik Rudolf Lodgman von Auen. V Čechách působil již za Rakouska-Uherska a po první světové válce. Ačkoliv nebyl členem NSDAP v klasickém slova smyslu a za války nebyl v popředí politiky, byl pevným zastáncem principu Heim ins Reich (Návrat do říše) a podporoval politiku Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina, která byla nacistická.
Dalším významným funkcionářem SL byl Walter Becher, někdejší člen NSDAP a pracovník nacistické tiskové agentury v Praze. Později se stal mluvčím SL a dlouholetým poslancem Bundestagu za CSU. Významné posty v SL zastával také Siegfried Zoglmann, který byl v nacistické éře vysokým funkcionářem Hitlerjugend a podílel se na správě Protektorátu Čechy a Morava. Byl považován za vlivného ideologa radikálního křídla. Mezi další významná jména patří Franz Böhm, člen NSDAP, který v SL působil jako zástupce radikálnějších proudů, Rudolf Staffen, významný funkcionář Henleinovy SdP a později člen NSDAP (v raném období landsmanšaftu patřil k jeho klíčovým organizátorům), či Hans-Christoph Seebohm, který působil v hospodářské sféře NSDAP a jako mluvčí SL (1959-1967) proslul kontroverzními výroky, které byly vnímány jako revanšistické a blízké nacionalistické rétorice.
Podle historických studií byla přítomnost bývalých nacistů v SL v 50. a 60. letech běžným jevem, což tehdejší organizace ospravedlňovala potřebou „integrovat“ všechny odsunuté bez ohledu na jejich politickou minulost. Mnohé z těchto osobností byly aktivní v rámci Bavorské organizace SL. Landsmanšaft má ostatně stále ve svých zakládacích listinách (ze stanov byl účelově odstraněn) tento deklarovaný záměr: Sudetoněmecké krajanské sdružení usiluje o to, aby Česká republika zrušila platnost i nadále účinných dekretů, zákonů a nařízení vydaných v letech 1945/1946 prezidentem republiky, vládou, nebo parlamentem tehdejšího Československa, které nařizovaly, resp. legalizovaly skutkový stav bezpráví – kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy.
Pán s patkou a knírkem a jeho „metoda cukru“
V současné době je pro veřejnost nejviditelnější postavou Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. Dlouholetý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení až do let 2015/2016 hájil formální požadavky na právo na návrat a restituci majetku (odškodnění) sudetoněmecké menšiny. Intenzivně zejména v 90. letech 20. století a na počátku 21. století. Zásadní obrat v oficiální rétorice a stanovách sdružení pod jeho vedením nastal kolem let 2015-2016, kdy usoudil, že bude vhodnější „metoda cukru“, a ze stanov, nikoli ze zakládacích listin SL, nechal vypustit požadavek na vrácení majetku a zaměřil se na kulturní a politickou spolupráci, nikoliv na majetkové restituce.
Posselt v té době uvedl, že vracení majetku není možné a je třeba hledat moderní, evropské formulace. Dodal tak, že se osobně majetkových nároků vzdal již dříve (kolem roku 2000) a zaměřuje se na smíření a dialog. Někteří kritici však stále upozorňují na to, že otázku Benešových dekretů otevírá pod různými záminkami. Před naším vstupem do EU Bernd Posselt jako europoslanec vyhrožoval tím, že pokud Česká republika nezruší Benešovy dekrety a neodškodní „trpící“ sudetské nacistické henleinovce, bude blokovat vstup ČR do EU.
Roku 1975 založil Posselt německou pobočku organizace Panevropská mládež (Paneuropa-Jugend Deutschland), jejímž spolkovým předsedou byl do roku 1990. Panevropskou unii (Paneuropa) založil v roce 1923 Richard Coudenhove-Kalergi (to je ten pán, který také hlásal, že se v budoucnu ve sjednocené Evropě rozplynou národní a rasové rozdíly a vznikne „euroasijsko-negroidní“ rasa) a spočívá v myšlence politického a hospodářského sjednocení evropských národů v tzv. „Spojených státech evropských“, jejichž cílem by bylo integrovat evropské státy do celku, který by byl protiváhou jiným světovým mocenským blokům. Coudenhove-Kalergi varoval, že bez sjednocení bude Evropa rozdělena na „sovětskou kolonii a americký protektorát“.
Havel komplikoval přípravu česko-německé deklarace
První polistopadový prezident Václav Havel vyjádřil „lítost nad odsunem“ a považoval jej za akt „velmi tvrdého zbavení několika milionů lidí jejich domovů“ a „zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo“. V této tendenci omluvy a také v „možnosti návratu a odškodnění“, tj. možnosti návratu, získání občanství a na jeho základě i možnost získat zpět majetek, jej podporoval i jeho kancléř Karel Schwarzenberg. Tehdejší německý kancléř Helmut Kohl byl prý sám překvapen takovým postojem appeasementu, že ho chtěl využít v dalších jednáních při dohadování budoucích vztahů mezi Německem a ČR (resp. Československem).
Před dohodami 4+2 ohledně sjednocení Německa se jednání vítězných mocností (USA, VB, Francie, SSSR a SRN, NDR) účastnili i Poláci, kteří si na těchto jednáních vymínili platnost a neměnitelnost hranic. Ačkoliv byla zástupcům tehdejšího posametového Československa nabídnuta účast na těchto jednáních, nikdo z tehdejších představitelů neprojevil zájem… (!)
Na nedávné konferenci Institutu Václava Klause k tématu sjezdu „sudeťáků“ v Brně Václav Klaus zmiňoval, jak moc Havlův postoj komplikoval přípravu česko-německé deklarace, která pak byla přijata v roce 1997. V této deklaraci se už ani nevyskytly zmínky o vyplacení reparací za válečné zločiny německých nacistů, které byly spíš nuceně odmítnuty v zájmu vypuštění snah o „odškodnění“ za „útrapy“ během poválečného odsunu sudetské henleinovské páté kolony.
Pokud byste se ptali, jak je to možné a proč právě Václav Havel, možná bych vám doporučil zajímat se o to, co dělal Václavův strýc Miloš Havel, který byl po válce zatčen a označen za kolaboranta a majetek mu byl na základě Benešových dekretů znárodněn. Třeba odtud lze vidět souvislost, proč měl sám Havel pifku na Benešovy dekrety, a můžeme jen spekulovat o tom, komu byl zavázán, když se mu podařilo restituovat Lucernu, která byla také majetkem zabaveným na základě Benešových dekretů. A vyjadřovat se ke Karlu Schwarzenbergovi nemá cenu, zvláště když si projdeme, co i jemu všechno bylo v restitucích navráceno po znárodnění na základě Benešových dekretů.
„Zvací dopis“ intelektuálních elit SL
V roce 2016 se stal tehdejší ministr kultury Daniel Herman historicky prvním členem české vlády, který osobně vystoupil na sudetoněmeckém sjezdu. V Norimberku tak učinil se zdravicí „Mí krajané…“. V roce 2021 se stává generálním konzulem Lichtenštejnska a jedním z důležitých úkolů, kterým byl pověřen, je spolupomáhat při restitucích lichtenštejnského majetku (kupř. Lednicko Valtický areál) zkonfiskovaného na základě Benešových dekretů za kolaboraci Lichtenštejnů s německými nacisty během protektorátu Böhmen und Mähren; mj. tyto jejich nároky byly opakovaně českými soudy odmítnuty. Jeho stranický kolega a tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek navštívil sjezd v roce 2017. Za TOP 09 potom poslanec Daniel Korte, místopředseda Marek Ženíšek či Karel Schwarzenberg. Několikrát se sjezdu SL zúčastnil také Mikuláš Bek (STAN).
V posledních měsících se ve věci sjezdu SL v Brně angažovala i celá řada intelektuálů, aktivistů a osobností z kulturní sféry. Petice, kterou by zlé jazyky mohly označit za „zvací dopis“, podepsaly staré známé tváře. Vedle autorů Mojmíra Jeřábka a Milana Uhdeho to jsou Tomáš Halík, Matěj Hollan, Petr Pithart, Břetislav Rychlík, Olga Sommerová, Anna Šabatová, novinář Jan Urban a mnozí další. Nezdá se však, že „ctnostné ideje“ se svými „elitami“ sdílela většina národů. Do dnešních dní má petice přibližně 1230 podpisů. Každopádně „dobrá věc“ se podařilo a přání pánů Halíka či Pitharta bylo vyslyšeno, sjezd SL se letos skutečně koná v Brně. Za bedlivého dohledu německého spolkového ministra vnitra Alexandera Dobrindta (CSU), bavorského předsedy vlády Markus Södera (CSU) a samozřejmě nebude chybět mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt. Bavorská vláda do sjezdu v Brně vrazila 800 000 eur (7,5 milionů Kč). (Ne)zisková organizace Meeting Brno mimochodem dostává na svou kontroverzní činnost z krajského rozpočtu 3 miliony korun ročně.
Na závěr bych připomenul dvě mementa, která bychom si měli opakovat jako mantry. „Přijde brzo chvíle, kdy se tito viníci budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všechno zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se mohli znovu bránit, až oni začnou s tou svou ‚očišťovací kampaní‘… Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“ Edvard Beneš, prosinec 1945.
A ještě slova spisovatele Arnošta Lustiga, který přežil koncentrační tábor: „Němci se musí chovat minimálně příštích 10 000 let slušně, abychom se s nimi mohli bavit jako s lidskými bytostmi.“
Čtěte a sledujte také:
Češi chtěli německá území už před rokem 1939! Ať koukají vrátit všechno, co nakradli! Vítejte na stránkách landsmanšaftu
Sněm landsmanšaftu v Brně je troufalá provokace
Jak TO je? Radim Fiala: Opozice opravdu do krve bojovala za Sudetoněmecký landsmanšaft
