Když před 66 miliony let dopadl na Zemi asteroid, dinosauři neměli šanci. Nebyli slabí. Nebyli neschopní. Byli dokonale přizpůsobeni světu, který přestal existovat. České tradiční strany dnes stojí ve stejné pozici. Stále mají loga, aparát i pamětníky své slávy. Jenže politický ekosystém, pro který vznikly, už dávno zmizel. A ony si toho dosud jaksi nevšimly.
Pojem „tradiční politická strana“ dnes zní jako označení z muzea. Ještě před patnácti lety znamenal stabilitu, zkušenost a předvídatelnost. V roce 2026 je však stále častěji synonymem pro stagnaci, odtržení od reality (a zejména od zájmů voličů) a instinktivní odpor ke změně. Mezi tradiční strany české politiky lze bez větších sporů zařadit ODS, KDU-ČSL, TOP 09, ČSSD a KSČM. Každá z nich vznikla v určité historické konstelaci, každá reprezentovala konkrétní společenskou skupinu a každá sehrála svou roli při formování polistopadového režimu. Jejich legitimita však nebyla a není věčná. Je podmíněná schopností reagovat na potřeby voličů.
Dnes je spojuje jeden paradoxní rys, většina z nich se považuje za „obránce systému“, nikoliv za jeho reformátory. Z někdejších hybatelů změny se stali správci statusu quo. A právě zde se skrývá klíč k pochopení jejich úpadku. Tradiční strany často operují s pojmem „populismus“ jako univerzální nálepkou pro každého nového konkurenta. Ve skutečnosti jde o obranný reflex etablovaných struktur, které čelí ztrátě monopolu na reprezentaci voličů. Nové politické subjekty totiž zpravidla nevznikají náhodou. Vznikají proto, že existuje poptávka. Zaplňují prázdný prostor, který tradiční strany opustily. Politika, stejně jako trh, nesnáší vakuum.
Jak tradiční strany ztrácejí relevanci
Příběh koalice SPOLU je v mnoha ohledech příběhem snahy resuscitovat umírající organismus české středopravice. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL spojily síly nikoliv proto, že by sdílely novou silnou vizi, ale proto, že samostatně přestávaly být životaschopné.
Realita je neúprosná. ODS je jedinou z těchto tří stran, která je schopna dlouhodobě přežít samostatně. Má historickou značku, relativně stabilní elektorát a institucionální setrvačnost. TOP 09 se naproti tomu nachází ve stavu chronické závislosti na typicky „pražském voliči“. Bez koaliční podpory by její parlamentní existence byla krajně nejistá. KDU-ČSL, kdysi mistři politického přežití a jihomoravských bašt, dnes čelí demografické realitě, jejich tradiční voličská základna stárne rychleji, než se obnovuje.
Proces ideologické „standardizace“ těchto stran, zejména jejich posun k technokratickému proevropskému centrismu, paradoxně vytvořil prostor pro jejich největšího konkurenta, hnutí ANO. Andrej Babiš totiž dokázal nabídnout to, co tradiční pravice opustila – kombinaci ekonomického pragmatismu, sociální citlivosti a otevřené kritiky establishmentu.
Podobný osud potkal i levici. ČSSD byla kdysi dominantní silou české politiky. Stranou, která dokázala mobilizovat statisíce voličů a určovat směr země. Její postupná ideologická eroze a odtržení od vlastního elektorátu však vytvořily prostor, který hnutí ANO obsadilo s chirurgickou přesností. Resuscitační pokusy v podobě rebrandingu na SOCDEM či různých levicových aliancí nepřinesly zásadní obrat. Voliči, kteří jednou odešli, se zpravidla nevracejí. Politická loajalita není dědičná. Je podmíněná důvěrou.
KSČM představuje ještě extrémnější případ. Strana, která přežila pád režimu, nedokázala přežít ztrátu relevance. Její existence byla dlouho založena na protestním hlasu starší generace. Jak tato generace postupně mizí, mizí i samotná strana. Projekt Stačilo! byl pokusem vytvořit modernější obal pro starý obsah. Pokusem o rebranding bez skutečné transformace. Voliči však rozpoznali, že nejde o novou sílu, ale o starý produkt v novém balení. A o rebranding bez obsahu dnes není zájem.
Životní cyklus politické strany: Od revoluce k reliktu
Politické strany nejsou statické entity. Jsou to organismy podléhající zákonům politické evoluce. Jejich existence má jasně identifikovatelný životní cyklus. Každá významná politická strana vzniká jako odpověď na konkrétní historickou potřebu. ODS vznikla jako nositel transformace. ČSSD jako reprezentant sociálních jistot v kapitalistickém systému. KDU-ČSL jako hlas tradičního venkova. V této fázi má strana energii, ideologickou jasnost a silné lídry. Není součástí systému. Je jeho výzvou. Její existence má smysl.
Druhou fází je meta, kdy strana vstupuje do vlády, získává moc a stává se součástí establishmentu. Profesionalizuje aparát, stabilizuje voličskou základnu a získává zdroje. Z revolucionářů se stávají správci. To je přirozený vývoj. Každá úspěšná strana jím musí projít. Jenže právě zde se rodí semena budoucího úpadku. Instituce mají přirozenou tendenci k sebezáchově.
Třetí fázi můžeme nazvat degenerace, tedy odtržení od reality. Toto je kritická fáze, ve které se dnes nachází většina tradičních českých stran. Strana přestává existovat jako nástroj reprezentace voličů a začíná existovat jako nástroj vlastní reprodukce. Aparát nabývá na významu, zatímco ideologie ztrácí obsah. Kariérismus nahrazuje přesvědčení. Politika se mění v management. V této fázi strana stále existuje, ale její existence je prázdná. Voliči to cítí. Strana reaguje nikoliv reformou, ale obranou. Označuje kritiky za extremisty. Označuje konkurenty za populisty. Označuje vlastní úpadek za nedorozumění. Ve skutečnosti jde o symptom terminální fáze.
A pak přijde neodvratitelný konec. Historie je plná stran, které byly kdysi dominantní a dnes neexistují. Francouzští socialisté, italští křesťanští demokraté, řecký PASOK. Každý z těchto subjektů byl kdysi pilířem systému. Dnes jsou buď marginální, nebo zanikly. ČSSD je českou verzí tohoto fenoménu. Politický prostor, který opustila, nezmizel. Byl obsazen. Politika je soutěž. A v ní přežívají ti, kteří se adaptují, tak jako v přírodě.
Politická scéna po přirozené selekci
Jak by vypadala česká politická scéna bez uměle udržovaných reliktů minulosti? Byla by přehlednější. Autentičtější. Reprezentativnější. Levicově liberální prostor by obsazovaly subjekty jako Piráti a STAN, které zastupují městské progresivní voliče. Konzervativně levicový prostor by paradoxně reprezentovala SPD, která dokázala oslovit voliče opuštěné tradiční levicí, tedy nacionálně orientovanou dělnickou třídu.
Konzervativní centrismus by byl doménou hnutí ANO, které se stalo univerzální platformou pro široké spektrum voličů. Konzervativní pravici by reprezentovaly menší, ideologicky jasnější subjekty jako Motoristé či Svobodní. Liberální pravice by našla nové formy reprezentace v nových projektech, které by nebyly zatíženy historickým balastem, jako je například nově vznikající Naše Česko. Politický systém by nezkolaboval. Naopak by se pročistil a stal se zdravějším a přehlednějším.
Nevyhnutelnost politické evoluce
Úpadek tradičních stran není tragédií. Je přirozeným důsledkem politické evoluce. Strany vznikají, aby řešily problémy své doby. Když problémy zmizí nebo se změní, musí se změnit i ony. Pokud toho nejsou schopny, zmizí. Ne proto, že by je někdo zničil nebo zakázal, ale proto, že přestaly být potřebné.
Největší iluzí tradičních stran je přesvědčení, že jejich existence je nutná pro existenci demokracie. Ve skutečnosti je pravdou opak. Demokracie existuje právě proto, aby umožnila jejich nahrazení. Politická historie není příběhem věčných institucí. Je příběhem neustálé obměny a adaptace. Dinosauři nevyhynuli proto, že byli slabí. Vyhynuli proto, že svět šel dál. A svět jde dál i dnes.
Čtěte také:
Fialova ODS definitivně vyprázdnila význam písmen v názvu strany
Depolitizace politiky proměnou v politickou reality show
Jak se z Kalouska stal „dezolát“ a co to vypovídá o stavu české politiky
