Když někdo vypadá jako vůdce opozice, hovoří jako vůdce opozice a jedná jako vůdce opozice, tak to nejspíš bude vůdce opozice. I kdyby se to snažil popírat sebevíc. Platí to i pro Petra Pavla.
Na českého prezidenta to „vůdcovství“ definitivně spadlo po únorové demonstraci „chvilkařů“ na jeho podporu. Byť to tedy neměl být nejspíš její zamýšlený důsledek a na její organizátory s Mikulášem Minářem v čele tak perfektně sedí ono známé úsloví o „aktivních nechytrých lidech horších než třídní nepřítel“. Na druhou stranu je třeba uznat, že Petr Pavel šel tomu, aby se opozičním lídrem stal, hodně naproti. Třeba tím, jaké ciráty dělal se jmenováním vlády nebo jak jí mluvil do programového prohlášení. Vše pak vyvrcholilo odmítnutím jmenovat Filipa Turka jak do funkce ministra zahraničí, tak do čela ministerstva životního prostředí. Přestože vznikající koalice udělala vůči Petrovi Pavlovi vstřícný krok a ministerstva prohodila. Podle prohlášení Filipa Turka tím prezidentem porušil nepsanou dohodu.
Proti vládě
V očích zklamaných voličů současné opozice se tak Petr Pavel stal symbolem odporu proti vznikající vládě. Což nebylo tak těžké, protože mezi politiky opozičních stran není nikdo, kdo by se této role mohl zhostit. Čerstvý předseda ODS Martin Kupka je asi tak věrohodným lídrem jako řezník prodejcem veganských potravin, a přes velkou snahu jím nemůže být ani Vít Rakušan. Ten si totiž nedokázal při svých opakovaných pokusech být zvolen místopředsedou sněmovny zajistit ani hlasy všech opozičních poslanců. Pak jsou tu ještě Piráti, ale ti se zmůžou tak maximálně na chůzi pozpátku.
Role opozičního vůdce tak na Petra Pavla jaksi zbyla a „chvilkaři“ se na této vlně při únorové demonstraci v podstatě jenom svezli. Po ní však týmu Petra Pavla došlo, že za této situace jen těžko obhájí za dva roky právo být dalších pět let nájemníkem na Hradě, a rozhodli se zařadit zpátečku. Nejspíš to bylo impulsem i pro vznik tohoto „náhodně“ zachyceného rozhovoru mezi Petrem Pavlem a Mikulášem Minářem. Následně se pak prezident rozhodl ukázat vládě „vlídnou tvář“ tím, že podepsal zákon o státním rozpočtu. Byť si přitom neodpustil jeho mírnou „kritiku“. Jenomže v tomto případě se prezident dopustil zásadní chyby v tom, že podepsal něco, co odporuje zákonu. Konkrétně tedy zákonu o rozpočtové odpovědnosti. Jako prezident měl rozpočet vetovat a nechat na vládě, aby si zajistila jeho přehlasování. Takto se stal „spoluviníkem“.
S vládou
Petru Pavlovi je zkrátka jasné, že se musí nějak zavděčit i koaličním voličům, kterých je většina nejen podle volebního výsledku, ale i podle nedávných průzkumů volebních preferencí (zde, zde nebo zde). A zároveň si to ale nemůže úplně rozházet ani u voličů opozičních. Nejspíš i proto nešel na nedávnou demonstraci „chvilkařů“ na Letné osobně, ale poslal tam svoji manželku. Aby tam zkrátka nebyl, ale taky tak trochu byl.
Petru Pavlovi vždy zatím vycházela strategie „obléknout ve správný čas ten správný kabát“. A tak za bolševika nadšeně schvaloval okupaci v roce 1968 a po roce 1989 se stal „demokratem“. Teď se ale najednou ocitá v situaci, kterou nezná. Opoziční voliči jej na Hradě neudrží a musí se tedy vlísávat do přízně voličů koaličních. Jenomže takovými kousky, jako je zmiňovaná „vstřícnost“ při podepisování rozpočtu nebo „odmítání“ podpory „chvilkařů“, jejich přízeň nezíská a naopak riskuje, že ji ztratí u části těch, pro které byl až doposud druhým Václavem Havlem. I oni totiž najednou uvidí, že celé jeho hodnotové ukotvení jsou jen prázdné řeči a místo toho je jeho životním krédem známé úsloví: Kam vítr, tam plášť…
Čtěte také:
ODS je těžko, je tu Naše Česko
Petr Pavel právě prohrál prezidentské volby
Vláda dělá jen to, co slíbila
