Divadelní hry Karla Čapka Bílá nemoc či Matka byly ve své době nesmírně aktuální. Představení Blackout v Peškovce, pobočné scéně Švandova divadla, mělo stejnou šanci.
Výpadek dodávek elektřiny velkého rozsahu – blackout – hrozí státům v EU tím víc, čím víc používají obnovitelných zdrojů energie (OZE). Divadelní představení na toto téma je tedy pro někoho, kdo devět let komentuje energetiku, v podstatě neodolatelné. Zejména tehdy, když jeho anotace vypadá takhle:
„Řád skončil, tma začíná – a s ní mizí vše, co jsme považovali za samozřejmé. Ano, i splachovací záchody. Hra Eliáše Gaydečky reflektuje kolaps společnosti, která náhle přichází o své jistoty –technické, morální i lidské. Když selhávají systémy, pravidla ztrácejí platnost a instituce svou váhu, moc přebírá člověk řízený strachem, pudem a sobeckostí. Skrze paralelní příběhy jedné rodiny, nemocnice, dvojice milenců, okrajové společnosti i politické moci hra groteskně odhaluje, jak rychle se bezpečí mění v kontrolu, solidarita v násilí a racionalita v krutou logiku přežití.“
Tento popis se docela shoduje s tím, co lidé z bezpečnostní komunity předpokládají, že nastane po blackoutu, který bude trvat déle než tři dny.
Jenže samotné divadelní představení se s anotací shoduje jen velmi málo. Bohužel nabízí jen okamžiky, které varují před tím, co skutečně při blackoutu hrozí. A leckdy i ty jsou rozmělněny tím, co okolo nich autor hry rozvinul.
Například dvojice mužů uvízla ve výtahu. Divák se sice dozví, že tlačítko nouzové signalizace nefunguje, ale o klaustrofobickém zážitku, který ty dva čeká, se již nedozví nic. Místo toho je svědkem homosexuálního comingoutu s explicitně naznačeným pokračováním. Po něm si pánové jen tak vylezou z výtahu a asi po jeho lanech se dostanou na střechu. Ze které se pak nejsou, vcelku pochopitelně, schopni dostat nikam dál. Při blackoutu by zůstalo jen v Praze uvězněno ve výtazích neodhadnutelné množství lidí. Neodhadnutelné proto, že nikdo neví, kolik výtahů v hlavním městě je. A na jejich vyproštění je ve službě jen pár stovek hasičů, kteří budou mít ještě spoustu další práce… Homosexuální romance je vedle toho jen zbytečnou progresivistickou manýrou.
Zásadní otázky hra ignoruje
Hra bohužel příliš nepracuje s časovými údaji, a tak si divák nemůže udělat představu o tom, jak by rozpad společnosti, který je naznačován jen velmi mírně, postupoval. Což divákovi komplikuje orientaci v ději a jeho vývoji. Což je především patrné, když ministryně, jež představuje vládní moc, dostává zprávy o demonstrujících lidech či chce povolávat armádu a policii. Vadí to i ve chvílích, kdy dva členové vlakové ostrahy (skvěle zahraní) pochopí, že na situaci můžou začít vydělávat a začnou vybírat peníze za ochranu. A také začnou „udržovat pořádek“ v okolí nádraží. Rychlý příklon nenápadného ochrankáře k nacismu, včetně vztyčené pravice a řevu „Sieg“, je už jen zcela prvoplánovým klišé. Protože gauneři nejsou jen nacisté.
Zcela promarněná a zbytečně přehraná je scéna s přetékajícími záchody. Jde přitom o situaci, kterou velmi realisticky popisuje na základě vlastních zkušeností Ondřej Neff v knize Tma. Mohl přitom jít o velmi silný moment, který i naprostým laikům přiblíží život ve městě bez elektřiny. Odpady se zkrátka ucpou a lidské výměšky v nižších patrech domů se začnou tlačit ven. I doprovodný zápach Neff výborně popsal. Nic z toho však hra neukazuje. A nehledá odpověď na to, kam budou chodit obyvatelé měst na záchod, když nebude fungovat elektřina. Byť je to jedna ze zásadních otázek takové situace.
Na představení mě doprovodila moje patnáctiletá dcera. Než jsem stihl zvážit, jak s ní mluvit o dle mého mizerné hře, začala sama. „Táto, to byla sračka! Oni vůbec neřešili blackout! Přitom mohli a možnosti v tom měli!“ Tohle hodnocení jsem okamžitě podepsal.
Blackout je fatálním ohrožením naší civilizace. Bohužel hra Blackout, jakkoliv ji hráli opravdu dobří herci, tuhle hrozbu divákům nepřiblížila ani náhodou.
Čtěte také:
Vláda rozjela kolem blackoutu nebezpečnou dezinformační hru
Kdy nám řeknou pravdu o blackoutu ve Španělsku?
Dvě špatné zprávy pro Česko
