České vysoké školství stojí na prahu jedné z nejvýznamnějších změn v řízení za poslední desetiletí. Ministr školství Robert Plaga (ANO) ve spolupráci s experty z nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství připravuje reformu, která má ambici zásadně překreslit mapu vnitřních pravomocí na univerzitách. Impulsem jsou mimo jiné vleklé spory mezi centrálním vedením škol a jejich fakultami, které v uplynulých letech ilustrovaly mediálně sledované kauzy na Univerzitě Karlově či VŠE. Deník TO přináší další část rozhovoru s Martinem Kubalou, bývalým děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
V kauze Martina se také ukázalo, že si její školitelka vykazuje jako odborný článek v zahraničním tisku jakýsi článek ve společenském magazínu. Člověku se až nechce věřit po tom všem, co se tady už událo kolem ne/odborných publikací. Na SÚ z toho měl z ostudy kabát i Tuleja. To neskončilo?
Tuto konkrétní publikaci neznám, takže jen obecně. Pokud někdo něco napsal a posléze vykázal, tak to a priori nemusí být špatně. Špatně to začíná být v případě, že se jedná o článek v populárním magazínu a nadřízeným je to hodnoceno rovnocenně s odborným článkem, který popisuje originální výsledky vlastního výzkumu a musel se probojovat náročným mezinárodním recenzním řízením. Zda k tomu došlo i v tomto případě, nevím, takže to nebudu hodnotit.
I pokud se nějaký přešlap stane, tak opět je to o tom, jak se k tomu instituce postaví. U nás na fakultě jsme třeba před lety zjistili, že bývalý děkan prof. Frébort (který byl posléze také jedním ze spoluzakladatelů vysokoškolského ústavu CATRIN) si v době svého děkanování vykázal editorské úvodníky jako odborné publikace a jeho pracoviště potom za to inkasovalo finanční prostředky v rámci dělení fakultního rozpočtu. Poté, co jsme tuto skutečnost zjistili, jsme neoprávněně přidělené prostředky tomu pracovišti zase odebrali a situací se následně zabývala etická komise, která konstatovala pochybení. Případ byl transparentně komunikován dovnitř akademické obce, dali jsme jasně najevo, že nepoctivé jednání se nevyplatí, ať se jedná o jakkoliv vysokého funkcionáře, a od té doby jsme obdobný případ na fakultě nemuseli řešit.
Velkým problémem ovšem je, pokud dochází k účelovému výkaznictví organizovaně. Naši kolegové z CATRIN vytvořili systém nakupování publikací, kdy platí kamarádům z jiných institucí v ČR nebo i v zahraničí za to, že budou na publikace připisovat ke svému jménu také adresu CATRIN. Následně si potom peníze vyinkasují od všech ostatních při dělení části rozpočtu, kde se zohledňuje vědecký výkon jednotky. Extrémním případem byl americký profesor, který jim takto dokázal vykázat i více než 100 publikací za rok. Jestliže tato jednotky tímto způsobem vykazuje čtvrtinu, ale možná až polovinu svých výsledků, pak jakékoliv porovnávání vědeckého výkonu ztrácí smysl a je to silně demotivační pro ty, kteří se snaží pracovat slušně a poctivě. Prostě nejde soutěžit usilovnějším šlapáním do pedálů s někým, kdo má v bicyklu zabudovaný motorek.
Jak dál? Kdybyste měl tu moc, co byste změnil hned?
I kdybych měl kouzelný proutek a švihnul jím, tak bezprostředně by se toho mnoho nestalo. Vysoké školství je velký systém a z fyziky víme, že velké systémy mají velkou setrvačnost. Takže změny určitě nenastanou hned, ale některé můžeme relativně rychle nastartovat.
Co se týče legislativy, tak jako jediný větší systémový problém vidím to, že fakulty ztratily právní subjektivitu, kterou do roku 1998 formálně měly. Přitom zbytek vysokoškolského zákona i prostředí je postaven tak, jako by ji fakulty měly. Kupříkladu také v případě odborových organizací mají právní subjektivitu ty fakultní organizace, nikoliv ty univerzitní – a to se nezmění žádnou úpravou zákona. Pokud se někdo rozhodne této právní díry zneužít, jako se to stalo u nás v Olomouci, může to vést k poměrně absurdním situacím a velkým škodám. Pokud by z nějakého důvodu byla problémem plná právní subjektivita fakult, stačila by propůjčená právní subjektivita, obdobně jako je tomu např. u městských částí Hlavního města Prahy. Další významnou díru v legislativě představuje to, že zákon sice garantuje fakultním orgánům právo rozhodovat o nakládání s finančními prostředky, které jsou přiděleny fakultě, ale již tam není explicitní zmínka o majetku. Z hlediska fungování instituce je zcela absurdní, že by fakulta měla právo rozhodnout o tom, že si z přidělených prostředků zakoupí nějaké přístroje pro výuku svých studentů a výzkum svých pracovníků, ale okamžikem nákupu k majetku ztrácí veškerá uživatelská práva. A zrovna naše fakulta čelí pokusům o zneužití této díry, kdy se rektor pokouší zcizit uživatelská práva k majetku, který si fakulta pořídila z přidělených prostředků. A nejde o drobné, jen pořizovací hodnota movitého majetku jde do vyšších stovek miliónů korun, pokud bychom připočítali i laboratoře, dostáváme se přes miliardu. To už je v podstatě likvidační. Na všech úrovních řízení by měly být ukotveny pojistky proti zneužití moci a omezení aktivit představující střet zájmů.
Pokud chce ministerstvo nějakým způsobem ovlivňovat směřování vysokých škol, tak to může asi nejúčinněji činit prostřednictvím cíleného financování. To už v nějaké míře činí, ovšem chybí důslednější kontrola toho, jestli podpora opravdu doputovala tam, kam byla cílená. Například v loňském roce naší fakultě ministerstvo poslalo peníze na podporu rozvoje učitelských studijních programů s aprobacemi, ve kterých pociťují základní a střední školy nedostatek kvalifikovaných učitelů, což je vcelku rozumné opatření reflektující aktuální společenskou poptávku. Pokud ovšem rektor v rámci univerzitního politikaření přesměruje další finanční toky tak, že fakulta ve výsledku dostane celkově méně peněz a navýšení si rozdělí jiné fakulty a rektorát, tak se samozřejmě žádný rozvoj konat nebude. A to jsou věci, které bych čekal, že ministerstvu budou vadit. V podstatě podobné je to s již zmiňovanou podporou smluvního výzkumu. Ten se sice hodnotí v rámci Modulu 3 při hodnocení vysokých škol, ale chybí tomu konkrétní provazba na rozdělení financí. A to by opět mělo být maximálně adresné.
Velkým problémem začíná být systém grantové podpory. Ten by se měl vrátit k významně větší podpoře malých výzkumných týmů na úrovni standardních grantů GAČR. Je to nejúčinnější z pohledu poměru cena/výkon a pomáhá to udržovat tematickou diverzitu výzkumu, která je důležitá pro fungování vědeckého prostředí, neboť to umožňuje flexibilně reagovat na nové výzvy. Bohužel na to již v našem současném systému zbývá zoufale málo peněz, některé grantové agentury byly utlumeny a úspěšnost u GAČR je tak nízká, že řada kolegů už je demotivovaná nějaké grantové žádosti vůbec psát. Současně je ten stávající systém neuvěřitelně nevstřícný k mladých začínajícím výzkumníkům. Já jsem ještě měl to štěstí, že jsem si rok po ukončení doktorátu podal žádost o standardní grant GAČR a dostal jsem ho. To mi umožnilo vytvořit si skupinku studentů a postupně vybudovat vlastní laboratoř. Něco takového už je dneska velmi vzácné. Pro začínající vědce už je dnes jen výzva Junior Star, kde bylo v loňském roce pro celou republiku přiděleno financování pouhých 18 projektů. To je číslo zjevně nedostatečné, když si vezmeme, že máme 26 veřejných vysokých škol a 56 ústavů akademie věd, nemluvě o tom, kolik mají univerzity fakult a ústavy AV oddělení.
Namísto toho jsou obrovské prostředky směřovány do megalomanských víceletých projektů, kde jsou přidělovány prostředky v řádech vyšších desítek a někdy i stovek miliónů korun. Takto velká dotace má smysl snad u nějakých infrastrukturních projektů, v rámci kterých se staví nová budova, ale v rámci financování běžného výzkumu to moc smysl nemá, respektive je to velmi neefektivní a negativa převažují. Jedním z efektů je, že projektová žádost může mít i více než sto stran, takže podání žádosti a v případě úspěchu i administrace všech formálních povinností při řešení projektu už jsou natolik složité, že to ani běžný pracovník s vysokoškolským titulem není schopen rozumně zvládnout. Vznikají tedy speciální administrativní pozice projektových manažerů nebo dokonce specializované externí agentury. Ty samozřejmě nepracují zadarmo a odčerpávají tak část prostředků, které by mohly jít na samotnou vědu. Dalším aspektem je, že už samotné podání projektu, tedy vstup do soutěže, je často svázáno tolika podmínkami, že mnoho potenciálních zájemců vylučuje, a v některých případech se lze jen těžko ubránit dojmu, že je výzva vyhlášená někomu na míru a také transparentnost hodnotícího procesu někdy budí pochyby. Konečně ani přidělení projektu nemusí být pro organizaci výhra. Přidělení velkého balíku peněz může představovat citelný zásah do chodu instituce a známe případy, kdy řešitelé grantů při prosazování vlastních zájmů nevybíravě vydírali vedení univerzity. Granty by měly sloužit k rozvoji instituce, ale v takových případech je výsledkem spíše její destrukce. Dosti nepochopitelné je pak udělení grantů, kde peníze českých daňových poplatníků fakticky slouží k podpoře vědce pracujícího v zahraničí.
Nicméně za zcela zásadní pro nápravu stávajících problémů vysokého školství považuji důsledné trestání provinilců. Jak už jsem uváděl, tam kde dochází k nějakým excesům v oblasti studia, by měly reagovat interní exekutivní orgány a pokud tak nečiní, měl by přijít zásah Národního akreditačního úřadu. Tam, kde dochází k excesům ve vědecké činnosti, tak opět, pokud to neřeší interní orgány, měly by zasáhnout grantové agentury, popř. i orgány činné v trestním řízení. V tomto ohledu jsou napřed v USA, kde falšování dat je považováno za podvod jako každý jiný a jsou známy případy, přičemž viníci jsou stíháni a univerzity musejí vracet prostředky v řádech stovek miliónů dolarů. S ohledem na to, jaké peníze jsou vydávány na vědu a jaké škody může falšování dat napáchat, je tento přístup zcela namístě a bylo by vhodné, kdyby i u nás došlo k nějakému posunu. Objem finančních prostředků, které ze systému vysávají osoby s prokazatelně zfalšovanými publikacemi, je obrovský. Obdobně pokud dochází k tunelování veřejných prostředků do soukromých společností, měl by tomu učinit přítrž rektor a pokud nekoná rektor, měly by veřejné prostředky bránit orgány státní správy. A tímto se dostávám na začátek své odpovědi. Nemá smysl vymýšlet novou legislativu a nějaká nová „lepší“ pravidla, dokud nemáme funkční aparát, který by účinně vynucoval dodržování pravidel. Lidé, kteří nedodržují legislativu stávající, když se jim to zrovna nehodí, nebudou dodržovat ani tu novou.
Čtěte také:
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, první díl
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, druhý díl
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, třetí díl
