Německo se potřetí stává ničitelem Evropy. Že to jsou silná slova? Jistě. Není na místě nadužívat silných slov, jenže ke správnému popisu dění je důležité volit především adekvátní slova. A situace je natolik vážná, že k realistickému popisu toho, co se děje v Německu a v západní části Evropy, bychom se bez adekvátních silných výrazů dopouštěli trestuhodného lakování vývoje narůžovo. Což je přesně to, co dělají fanatičtí ideologové.
Německo se hroutí a s ním je bohužel stahována do hlubin celá Evropa. Hroutí se kvůli extremistům, kteří ovládli směřování našeho největšího souseda, stejně jako většiny kontinentu. Motor Evropy, nejdříve té západní a posléze celé, kterým bylo Německo od druhé světové války, se zasekává. Angela Merkelová a po ní Friedrich Merz poslali svou zemi do kolen. Už si o tom necvrlikají jen oni přísloveční vrabci na střeše, vědí o tom všichni a většinou o tom i nahlas mluví. Jediní, kdo se tváří jako slepí, hluší a doslova tupí, jsou němečtí vládní politici a bruselští úředníci v čele s další německou destruktorkou Von der Leyenovou.
Průmysl na kolenou
Světová ikona německého hospodářství, automobilový průmysl, se sype jako domeček z karet. Všechny významné automobilky včetně Mercedesu, BMW a Volkswagenu hlásí rostoucí problémy. Před pouhými pár týdny dvě třetiny členů představenstva Volkswagenu v anonymní interní anketě označily situaci koncernu přímo za „ohrožení jeho další existence“. Ilustrativní příklad hloubky potíží, jež drtí celý německý autoprůmysl. Prezidentka německé asociace automobilového průmyslu VDA Hildegard Müllerová v rozhovoru pro agenturu Reuters jde ještě dál a otevřeně mluví o „krizi celého Německa jako průmyslové lokality“.
Netřeba mít velkou představivost k tomu, aby člověku došlo, jak dopadne Česká republika, která je v hospodářském smyslu sedmnáctou – oficiálně nepřiznanou – spolkovou zemí. Relevantní otázkou není, zda stáhne do hlubin i nás. Stáhne. Můžeme se jen ptát, kdy se to stane a jak rychlý bude náš sešup. Nicméně nejdůležitější otázkou je, zda se tomu dá zabránit. A odpověď nikoho nepotěší. Nedá. Můžeme sice zabránit tomu nejhoršímu, ale vyspělý svět, pádící kupředu, nechává Evropu daleko za svým chvostem. Čekat na nikoho nebude. Takže lze se vyhnout té největší hospodářské katastrofě, ale tvrdé důsledky politické hlouposti německých (a bruselských) elit nás více nebo méně zasáhnou. Co by bylo nezbytně nutné udělat? Řešení je tak jednoduché, až se tají dech: Zrušit šílený Green Deal, a to od A do Z. Následně se vypořádat se všemi ideologickými destruktivními prvky v německé a evropské ekonomice.
Pád civilizace
Jako by nestačila likvidace hospodářství, v Německu se hroutí také vnitřní bezpečnost. Progresivní islamizace země destruuje všechny sféry života. Školství je v rozkladu. Učitelé si zoufají. Němečtí žáci jsou vystaveni permanentní šikaně svých muslimských spolužáků. Německo se hroutí coby civilizační pilíř západního světa. Veškeré západní hodnoty jsou drceny jedna po druhé jak islamisty, tak třeba i šílenou genderovou ideologií. Rozpadá se především jedna z nejvýznamnějších civilizačních hodnot: společenská soudržnost. Působení fanatických ideologů – ruku v ruce radikálně islamistických s ultralevicovými – doslova rozmetává společnost na kusy. Přitom všechny důsledky rozeštvávání lidí jsou většinou politiků a médií důsledně a lživě přisuzovány takzvané krajní pravici. Bez ohledu na to, že 99 % všech údajně „krajně pravicových projevů“ jsou pouze reakce rozhořčených občanů na rychle se zhoršující podmínky života a soužití lidí. Je to návrat starého známého propagandistického modelu, používaného jak komunisty, tak nacisty. Komunisté přisuzovali všechny problémy zlým „imperialistům a kapitalistům“. Nacisté všechno sváděli na „židobolševické spiknutí“. Dnes je za viníka označována „krajní pravice“.
Nedávná studie nadace New Direction – Foundation for European Conservatism ve svém závěru konstatuje: „Evropa nyní stojí na křižovatce. Stále více obyvatel Evropy dnes odmítá hodnoty, symboly a kolektivní identitu států, jejichž jsou občany. Vzniká tak nová skupina obyvatel, která necítí žádnou loajalitu k národnímu státu a neidentifikuje se s jeho kulturními kořeny a vizí.“ A dodává: „V takovém prostředí se z něčeho, co bylo původně osobním projevem náboženského přesvědčení, stává společenská norma, prosazovaná nikoliv snad státem, ale kolektivní vůlí místní komunity.“ Zmíněné normy pohrdající západními hodnotami opravdu většinou nejsou přímo a otevřeně prosazovány jednotlivými státy, ale politici je buď ignorují, nebo jim dokonce napomáhají. Za země, v nichž je rozpad západních hodnot nejhorší, označuje studie Francii, Británii, Belgii – a Německo.
Válečné bubny
Z doslova strašidelných výroků německých politiků a generálů jdou na velkou část světa mrákoty. Například ze slov generálporučíka Holgera Neumanna, že Německo je připraveno bojovat proti Rusku „již dnes v noci“ útokem na Kaliningrad a Petrohrad, jak řekl generál pro britský deník The Telegraph. Není proto divu, že Německo utrpělo na začátku června vážnou zahraničněpolitickou porážku. Valné shromáždění OSN nezvolilo Německo za nestálého člena Rady bezpečnosti v letech 2027–28. Pro druhého největšího přispěvatele do rozpočtu OSN to byla hodně studená sprcha. Ukazuje sílící nedůvěru většiny zemí vůči geopolitickému vývoji Německa. Například profesor Hajo Funke ze svobodné univerzity v Berlíně to komentoval slovy, že výsledek odráží nespokojenost s berlínským přístupem k mezinárodním konfliktům. Ano. Berlín zkrátka není schopen dobře manévrovat v rozbouřených geopolitických vodách posledních let. A svět si pamatuje, jaké následky to mělo v minulosti, když Německo bušilo do válečných bubnů.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6/2026.
