V prvním díle jsme se zaměřili na problematiku plýtvání peněz při mládežnických sportovních kláních. Protože se obrovská část ze státních miliard (v roce 2026 je to rekordních 9,7 miliardy Kč) odčerpá v horní marketingové vrstvě na různé megaprojekty a platy funkcionářů, nezbývá pak už na samotnou přípravu. Sport se stal komoditou.
Vzepření systému a kam ty peníze reálně odtekly (mimo sport)
Je obrovským paradoxem, že v roce 2026 to byla právě vláda (ministerstvo školství), která tento zvrácený řetězec poprvé přerušila. Tím, že Praze stopla dvacetimilionovou dotaci na Olympiádu dětí a mládeže 2026, odmítla dál financovat tento jednorázový marketingový cirkus. Vzkázala tím, že veřejné peníze mají sloužit na dlouhodobou přípravu a infrastrukturu, ne na jednorázové ohňostroje v komerčních arénách.
Z pohledu kluka, holky, kteří přijedou reprezentovat školu nebo kraj a chtějí prostě závodit na kvalitním hřišti, to dává dokonalý smysl – peníze se utratily za show v Edenu, zatímco ve školách chybí tělocvičny a kluby nemají na platy trenérů.
Když se ty miliony korun rozloží, realita je přesně takováto:
- Komerční subjekty: Pronajímatel stadionu (Slavia/majitel arény) dostal zaplacenou tržní cenu. Agentury, které stavěly pódia, světla a ozvučení, na tom měly standardní byznys.
- Showbyznys: Ben Cristovao ani rakouští akrobaté Zurcaroh zadarmo nevystupovali. I kdyby dali slevu „pro děti“, jejich manažerské týmy, doprava, technické požadavky a honoráře spolykaly statisíce.
- Zábava vs. zázemí: Za 12 milionů korun, které padly na 2,5 hodiny trvající zahajovací ceremoniál, by se dalo kompletně zrekonstruovat několik školních hřišť, nakoupit moderní vybavení pro desítky oddílů nebo zaplatit kvalifikované trenéry mládeže na celý rok.
Proč to úředníci a funkcionáři dělají?
Pořadatelé (Magistrát hl. m. Prahy a Olympijský výbor) to obhajují tím, že chtějí mladým sportovcům dopřát „zážitek na celý život“, jako by byli na skutečné dospělé olympiádě. Jenže pro sport samotný je to neefektivní. Jakmile zhasnou světla v Edenu a show skončí, sportoviště na okrajích měst dál bojují s nedostatkem financí.
Pokud by nechtěli podojit stát, který se nenechal, a měli to platit ze svého, když jsou takový altruisté, udělali by to také? Jejich myšlení, tedy zejména OV ČR, je naprosto diletantské a scestné. Ti sportovci sní o opravdových OH. Toto jim to nenahradí. A jak se na ně dostanou, když peníze na sport protečou na sportovní marketing a pohlazení politického ega psychopatického funkcionáře, politika?
Jiří Kejval. Kdysi býval elitním reprezentantem ve veslování – tedy člověkem, který moc dobře věděl, co obnáší dřina, pot, puchýře a čistá láska ke sportu. Jenže za ta léta strávená v nejvyšších patrech sportovní politiky a byznysu se z něj stal přesně ten učebnicový bafuňář.
Nemohu se ubránit asociaci. „Kejval u koryta kejvá“ přesně vystihuje dlouhodobou kritiku, které Jiří Kejval čelí jako předseda Českého olympijského výboru (ČOV). Kritici i část sportovní veřejnosti mu vyčítají, že se z bývalého sportovce stal typickým funkcionářem, který „odkývá“ rozhodnutí politické moci a mezinárodních struktur výměnou za udržení vlivné pozice.
„Prodavači deště“ – to je naprosto geniální a stoprocentně přesné pojmenování. Výstižněji už tyhle novodobé sportovní funkcionáře a marketingové manažery popsat nelze. Tento výraz pochází ze slavné divadelní hry a filmu Obchodník s deštěm, kde podvodník slibuje lidem v suchu sužovaném kraji, že jim za peníze přičaruje déšť. Udělá velkou show, pobere peníze a zmizí dřív, než si všichni uvědomí, že žádný déšť nepřijde.
A přesně to dělají lidé z Českého olympijského výboru (ČOV) a pražského magistrátu:
- Co slibují (jejich „déšť“): Slibují zdravou generaci, rozhýbané děti, budoucí olympijské medaile a mezinárodní prestiž. Tváří se, že bez jejich pětidenní nablýskané show v Edenu český sport zahyne.
- Co je realita: Prodávají iluzi. Za desítky milionů korun z kapes daňových poplatníků uspořádají pětidenní „divadlo na sport“, po kterém zůstanou jen prázdné faktury proplacené spřáteleným soukromým klubům, unavení rodiče a děti, které se vracejí do rozpadajících se regionálních tělocvičen.
Skutečný sport se přitom nedělá v obřích marketingových kancelářích v Praze, ale na zapadlých hřištích, kde schází peníze i na nové balóny. Dokud budou tito „prodavači deště“ ovládat miliardové toky ze státního rozpočtu, bude český sport dál nablýskanou skořápkou s prázdným vnitřkem.
Iluze místo reálné podpory
ČOV vytvořil projekt Olympiády dětí a mládeže jako nablýskanou show. Děti dostanou stejné oblečení, zažijí ceremoniál v Edenu, točí se o nich reportáže v televizi. Jenže tato iluze „velkého sportu“ trvá přesně pět dní. Jakmile hry skončí, mladý talent se vrátí do reality svého mateřského klubu v regionu, kde:
- Rodiče musí dál platit tisíce korun měsíčně za příspěvky, drahé vybavení a pronájmy ledu nebo hal.
- Klub nemá peníze na to, aby zaplatil profesionálního trenéra, takže děti trénují nadšení rodiče po své běžné práci jako dobrovolníci.
- Na drahá mezinárodní soustředění a závody, kde se sbírají zkušenosti pro opravdové OH, stát peníze nedá – ty si rodina musí zaplatit sama.
Celkový kvalifikovaný odhad nákladů na slavnostní zahájení Olympiády dětí a mládeže 2026 v Edenu se pohybuje v rozmezí 10 až 15 milionů korun. Částka se skládá z těchto hlavních položek:
Čistý pronájem stadionu a zázemí (cca 1,5 až 2,5 milionu Kč)
- Jednodenní akce: U komerčních akcí bez rizika zničení trávníku se standardní jednodenní sazba za využití tribun a VIP prostor pohybuje kolem 1,5 až 2 milionů Kč.
- Přípravy: K ceně je nutné připočítat technické dny předem na stavbu scény a zkoušky, což finální částku za pronájem navyšuje.
Technická produkce a show (cca 6 až 9 milionů Kč)
- Technika: Zajištění špičkového ozvučení celého stadionu, instalace velkoplošných LED obrazovek, pódií a světelné/laserové techniky.
- Účinkující: Honoráře pro hlavní hvězdy (Ben Cristovao, zahraniční akrobaté Zurcaroh a stovky komparzistů).
- Režie a scénář: Náklady na režisérský tým, choreografy a kompletní odbavení živého televizního či online přenosu.
- Logistika a bezpečnost (cca 2 až 3,5 milionu Kč)
- Ostraha a úklid: Masivní posílení pořadatelské služby (security) a následný úklid arény pro 10 000 diváků a 3 500 sportovců.
- Zdravotní služba: Koordinace integrovaného záchranného systému (sanitky, hasiči).
Hlavní rozdíly a důvody nárůstu rozpočtu v roce 2026
- Pražská logistika: Zatímco v Jihočeském kraji v roce 2024 bylo snazší centralizovat ubytování a dopravu do menšího okruhu kolem Českých Budějovic, Praha v roce 2026 musela řešit logistiku na 33 různých sportovištích. To znamenalo obrovské náklady na kyvadlovou dopravu pro tisíce dětí napříč metropolí.
- Dražší ubytování a služby: Náklady na pronájmy sportovních hal, stadionů a ubytování na pražských vysokoškolských kolejích pro tisíce sportovců a jejich doprovod byly v roce 2026 výrazně vyšší než v regionech o dva roky dříve, což odráželo i obecnou inflaci cen služeb.
- Velkolepější doprovodný program: Praha pojala hry prestižněji. Slavnostní zahájení v moderní fotbalové Eden Aréně pro zhruba 10 000 diváků tvořilo významnou část celkového padesátimilionového rozpočtu, zatímco v roce 2024 se zahajovalo na skromnějším krajském stadionu.
Proč 33 areálů, když v ČB to zvládli jednodušeji? I když si odmyslím Troju, tak ta logistika vůbec nebyla logistikou. Někdo se zkrátka rozhodl, že to udělá tam, ať to stojí, co to stojí, stát to zaplatí… a stát se vzepřel. Mimochodem, nazvat to „logistikou“ je špatně zvolený výraz – ve skutečnosti to byl spíše projev manažerského diletantismu a přístupu typu „rozházíme to po celé Praze, peníze neřešte, stát to zaplatí“.
Že se stát (ministerstvo školství a NSA) nakonec vzepřel, trefuje hřebíček na hlavičku. Stát poprvé v historii těchto her řekl dost a odmítl Praze poslat slíbených 20 milionů korun právě proto, že viděl ten megalomanský a neefektivní rozpočet, kde se plýtvalo na pronájmy komerčních areálů namísto rozumného plánování.
Srovnání s Českými Budějovicemi (2024) ukazuje, že v Praze chyběl jakýkoliv zdravý selský rozum:
České Budějovice: Všechno na pětníku
V Jihočeském kraji v roce 2024 přemýšleli jako hospodáři.
- Většinu sportů sestavili tak, aby se odehrály v jednom městě, na městských nebo školních sportovištích.
- Udělali z toho kompaktní akci. Děti bydlely na kolejích Jihočeské univerzity a na většinu sportovišť došly pěšky nebo popojely pár minut. Bylo to levné, bezpečné a organizačně jednoduché.
Praha: 33 areálů jako rozhazování peněz
Praha udělala přesný opak. Místo toho, aby sporty sestěhovala do velkých městských komplexů (např. na Strahov, kde je obrovská koncentrace hřišť a hal pohromadě), rozstrkala 20 sportů na 33 různých adres.
- Proč golf ve Vinoři? Kolik dětí v republice hraje závodně golf, aby se kvůli tomu musel pronajímat drahý soukromý resort na okraji Prahy?
- Proč drahé komerční haly? Praha má stovky školních tělocvičen a městských hal. Přesto se raději platily drahé nájmy soukromým klubům a areálům.
Když rozházíte 4 000 dětí na 33 míst v Praze, musíte pro ně najmout stovky autobusů. Ty pak stály v pražských zácpách, pálily naftu a stály miliony korun jen za to, že přejížděly z jednoho konce města na druhý. To není logistika, to je uměle vytvořený chaos, který vyhnal náklady do extrémních výšin.
Výsledek: Magistrát si nabil nos
Plán pražských radních byl jasný: uspořádáme velkolepou show na 33 místech, ukážeme, že na to máme, a polovinu nám zatáhne stát. Jenže stát jim ty peníze škrtl.
Praha tak musela celých 40 až 50 milionů doplatit ze svého, což byla pro magistrát tvrdá lekce z finanční reality. Ukázalo se, že když se akce neplánuje s ohledem na peněženku daňového poplatníka, ale pro efekt a pro „kámoše“ v soukromých sportovních klubech, nakonec na to doplatí samotné město.
Čtěte a sledujte také:
Prodavači s deštěm pro mladé talenty aneb Když stát nechce dělat dojnou krávu, díl první
Ministr Šťastný chce možnost renty pro někdejší úspěšné sportovní reprezentanty
Jak TO je? Pavel Matocha: ČT zneužívá vysílání pro vlastní zájmy. ČT24 bych zrušil, sport a kulturu posílil
