Besídka těch, co spolu mluví v České televizi

Nebyla to letos 17. listopadu Besídka zvláštní školy, jak kdysi Šimek s Grossmannem nazvali knížku svých veselých povídek, ale velmi neveselá, ba přímo tristní besídka zvláštní televize, která se vydává za veřejnoprávní, ale ve skutečnosti je hlásnou troubou pouze jedné politické party a jednoho jediného pohledu na svět.

Povrchní divák si toho ani nevšimne, protože navenek vše vypadá velmi profesionálně. Moderátoři moderují, zpovídaní hosté hovoří, kameramani natáčejí, prostředí a témata se střídají, grafika je na úrovni. Při bližším ohledání vám ale dojde, že něco tu nesedí. Realita České republiky roku 2024, tedy 35 let po Velké sametové, je dost jiná, než jak ji českotelevizní zpravodajství vykresluje.

Česká televize po celý den vysílala jakési leporelo vyprávění a vzpomínek osob z jednoho jediného názorového kadlubu, z jednoho jediného názorového ghetta. Můžeme mu říkat pravdoláskovní, kavárenské, liberální, lepševické, jak je ctěná libost.

Namísto seriózní analýzy, co se to v naší zemi před 35 lety odehrálo a jaké síly, domácí i zahraniční, onen společenský a politický pohyb způsobily, respektive umožnily, odvysílala Česká televize tradiční, povrchní, stokrát omletou vyprávěnku, kudy šel tehdejší průvod. Zcela nepřekvapivě se u toho dojímaly také tradiční ksichty stále stejných, dnes už poněkud obstarožních studentů, a ještě obstarožnějších stále stejných disidentů, doplněných o aktuální držitele moci. Prakticky o všech lze se stoprocentní jistotou lze povědět, na které straně a za co jejich politické srdce bije: Pajerová, Pánek, Bartuška, Malý, Hutka, Věchet, Rakušanová, Šiktancová, Mlynář, Topol, Trojan, Dobrovský, Gabal, Rychlík a Rychlíková, Kroupa a Kroupa.

Zvláště ta noční tečka byla téměř dokonalá. Nikoli Zpívá celá rodina, ale Hovoří celá rodina. Mladý a starý Kroupa, otec a dcera Rychlíkovi. Speciálně mladý Kroupa, Mikuláš, to měl jako celodenní zápřah, neb se na veřejnoprávní obrazovce zjevoval opakovaně. To vše doplněné o proslovy vládnoucích politiků – Pavel, Fiala, Rakušan –, a aby se neřeklo a vytvořilo alespoň jakés takés zdání objektivity a vyváženosti s pár štěky se také dostalo na Babiše a Schillerovou, ba dokonce své čtyři (!) minuty televizního prostoru dostal i Okamura.

Nikoho jiného jakoby neznali

Sečteno, podtrženo. Nikoho jiného, než je tahle stále stejná parta tradičních politických oblíbenců, dramaturgie České televize nezná. Že realita české společnosti je v roce 2024, pětatřicet let po sametu, úplně jinde, nereflektuje. A na to, že v televizi, kterou si povinně platíme všichni, mají rovnocenný prostor dostávat i ti, kteří svět vidí jinak, kašle. Naprostým paradoxem pak je, že všechny ty protežované mluvící hlavy mají plná ústa demokracie a svobody, ale praxe je zcela opačná. Kdo říká něco jiného, je hnedle dezinformátor, extrémista, dezolát či chcimír a na obrazovku nesmí.

Ale abychom si správně rozuměli. Netvrdím, že všichni výše zmiňovaní nemají dostávat slovo, říkám pouze, že svět, politika a názorová paleta jsou daleko širší, barevnější a zajímavější. Tohle Česká televize dlouhodobě ignoruje. Vytvářením falešného obrazu reality se zcela zpronevěřuje svému poslání. Než takovou veřejnoprávní televizi, to raději žádnou.

17. listopad roku 2024 byl na veřejnoprávní obrazovce České televize stejně falešný, jako byl falešný i zpěv Jaroslava Hutky s rozladěnou kytarou a těmi amatérskými veršíky typu slunce/žblunce a kytka/lopata z písně Náměšť. Ale abych jen nehaněl. Jaký to rozdíl proti krásně zaranžované Modlitbě pro Martu v podání studentského pěveckého sboru, která v průběhu dne také zazněla.

Autor je 1. místopředsedou Trikolory.