České vysoké školství stojí na prahu jedné z nejvýznamnějších změn v řízení za poslední desetiletí. Ministr školství Robert Plaga (ANO) ve spolupráci s experty z nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství připravuje reformu, která má ambici zásadně překreslit mapu vnitřních pravomocí na univerzitách. Impulsem jsou mimo jiné vleklé spory mezi centrálním vedením škol a jejich fakultami, které v uplynulých letech ilustrovaly mediálně sledované kauzy na Univerzitě Karlově či VŠE.
Zatímco autoři reformy argumentují nutností posílit odpovědnost rektorů a více propojit akademický svět s externími odborníky prostřednictvím správních rad, v akademické obci se ozývají i kritické hlasy. Ty varují před iluzí, že direktivní řízení shora vyřeší specifické potřeby diametrálně odlišných vědních oborů.
„Představa, že někdo dokáže kvalifikovaně dohlédnout na specifické prostředí všech oborů a kompetentně všechno direktivně řídit, je naprosto iluzorní,“ říká v následujícím rozhovoru Martin Kubala, bývalý děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, který na příkladu vlastní zkušenosti z vedení velké fakulty vysvětluje, proč by posílení rektorských pravomocí mohlo napáchat více škody než užitku.
V debatě o tom, zda má být rektor spíše „dirigentem orchestru“, nebo „generálem v armádě“, se střetávají dvě vize budoucnosti českých univerzit. Je stávající systém skutečně nefunkční, nebo jde jen o selhání jednotlivců, které novela zákona nevyřeší? A do jaké míry má do akademické svobody promlouvat stát či byznys? O tom všem a o rizicích „překopávání základů“ českého vysokého školství se dočtete v tomto materiálu.
Akademická svoboda. Co byste o ní řekl? Dobře nebo špatně?
Kdybych řekl jen to, že akademická svoboda je dobře, tak by to bylo málo. Je to absolutní základ fungování vysokých škol, a už od středověku byla na univerzitách vyšší míra svobody než v okolním světě, samozřejmě je to vždy nutné posuzovat v kontextu doby a místa. Svoboda myšlení a bádání je nutná pro rozvoj nových myšlenkových směrů i vývoj nových technologií. Ke svobodě patří i svoboda zpochybňovat dosavadní dogmata, a právě akademická půda odjakživa poskytovala prostor pro učené disputace v podstatě na jakékoliv téma.
Rozvoj vzdělanosti je pak provázán i s ekonomickým rozvojem společnosti, dá se říci, že země bez kvalitního vysokého školství je odsouzená k tomu, aby byla montovnou. V našich zemích pak vidíme, že z univerzitního prostředí vzešly také prvotní impulsy pro události, které se potom promítly do významných celospolečenských změn. Všimněte si také, že jedním z prvních kroků, které každá totalita činila, bylo podřízení nebo přímo uzavření vysokých škol. V současné době si musíme vážit situace, kdy vysoké školy jsou apolitické a nejsou svázány s žádnou politickou stranou, a jakýkoliv náznak podřízení vysokých škol politikům by měl vyvolat silnou reakci veřejnosti.
Funguje akademická samospráva?
Docela ano, ale stejně jako u kterékoliv jiné organizace to nikdy není stoprocentní a také jsou velké rozdíly mezi jednotlivými vysokými školami i fakultami. Obecně si myslím, že celý systém vysokého školství byl pro české podmínky po listopadové revoluci nastaven velmi dobře a že české vysoké školy významně snížily handicap, který měly oproti vysokým školám v západní Evropě. Také loňskou novelu zákona o vysokých školách vnímám jako většinově povedenou a cíleně řešící některé provozní problémy způsobené nedokonalou legislativou. A nebýt některých pozměňovacích návrhů, mohlo to být ještě lepší. V současné době se opět objevují hlasy, že by se s tím řízením vysokých škol mělo něco dělat a mělo by se vše od základů překopat, ale prozatím jsem ve veřejných diskuzích nezaznamenal návrh, u něhož by byl rozumný předpoklad, že povede k lepšímu fungování vysokých škol oproti stávajícímu stavu.
Zaznívají například hlasy, že problém vysokého školství spočívá v tom, že rektoři nemohou efektivně řídit vysoké školy, protože k tomu nemají dost pravomocí, mají problémy s neposlušnými děkany a podobně.
Ale to je zásadní omyl, který je do debaty vnášen. Systém vysokého školství nebyl koncipován tak, aby rektor direktivně řídil univerzitu jako ředitel či majitel soukromé firmy nebo generál v armádě. Pokud se podíváte na strukturu zákona o vysokých školách, tak tam naleznete silné analogie s ústavním uspořádáním. A vztah rektora a děkana odpovídá spíše vztahu prezidenta a premiéra, ten první má roli více reprezentativní, ten druhý více exekutivní. Zcela určitě to není tak, že by rektor byl nadřízeným děkana a mohl všechny na univerzitě direktivně úkolovat. A má to své dobré důvody.
Jaké?
Je třeba jít ke kořenům. Daňový poplatník platí provoz vysokých škol proto, že od nich očekává společenský přínos, a to především v podobě vzdělávání a inovativního výzkumu. A to jsou právě činnosti, které zajišťují fakulty, čili těžiště manažerského rozhodování musí ležet na fakultách. Druhým zásadním důvodem je odbornost a od toho se odvíjející kvalita manažerského rozhodování. Já jsem byl děkanem přírodovědecké fakulty, která je jednou z největších v republice, zhruba srovnatelná třeba s celou univerzitou v Hradci Králové. Je to fakulta, která pokrývá skoro celé spektrum přírodovědných disciplín, a je tedy dosti heterogenní. Už při řízení této jedné fakulty jsem si musel počínat spíše jako citlivý dirigent orchestru, protože kdybych měl třeba matematikům direktivně mluvit do toho, jaké mají počítat rovnice, nebo určovat chemikům, jaké mají připravovat sloučeniny nebo kupovat přístroje, tak bych s velkou pravděpodobností napáchal více škody než užitku. A když se podívám o úroveň výše, tak na naší univerzitě máme lékaře, teology, právníky a mnoho dalších oborů. Každá z těchto disciplín má diametrálně odlišné nároky na pracovní prostředí nebo specifické zvyklosti týkající se vědecké práce a publikační činnosti. Představa, že někdo dokáže kvalifikovaně dohlédnout specifické prostředí všech těchto oborů a kompetentně všechno direktivně řídit, je naprosto iluzorní, takový člověk dle mého názoru neexistuje. Mohou být lidé, kteří mají takové ambice, bohužel se většinou bude jednat spíše o případy, kdy ambice přesahují schopnosti, což ve výsledku bývá obvykle ke škodě organizace.
Pokud bychom měli směřovat k direktivnějšímu řízení univerzit, tak by to muselo být spojeno s jejich rozdělením na menší a tematicky homogennější jednotky. Již nyní jsou nezanedbatelným problémem odlišné potřeby a z toho plynoucí partikulární zájmy jednotlivých fakult. Zatímco na humanitních fakultách jsou dominantním nákladem mzdové prostředky, u přírodovědných a technických oborů je nadto klíčové také zajištění potřebné laboratorní infrastruktury, tedy budov a přístrojů. U medicínských oborů je vedle toho podstatné také zajištění praktického vzdělávání studentů, tedy spolupráce s fakultními nemocnicemi. Opravdu řídit instituci s takto rozmanitými potřebami direktivně a současně kvalifikovaně prakticky nejde.
Rektoři si nárokují větší pravomoci s odkazem na to, že ve vysokoškolském zákoně je napsáno, že za hospodaření vysoké školy je ministrovi odpovědný rektor.
A co to znamená prakticky? Že si ministr může předvolat rektora na kobereček a ten mu bude zodpovídat otázky? A když nepřijede nebo odpovídat nebude, tak se stane co? Nic, je to jen formální ustanovení, zhruba na stejné úrovni, jako že prezident jmenuje předsedu vlády a přijímá jeho demisi. Rektor se fakticky zodpovídá z výkonu své funkce akademickému senátu, který ho zvolil a který může navrhnout jeho odvolání, v extrémním případě se může zodpovídat před orgány činnými v trestním řízení.
Autoři VŠ reformy (Tomáš Fliegl a Šimon Stiburek) ale chtějí, aby měl rektor jednoznačnou odpovědnost za strategii. A pokud by tomu tak mělo být, tak tomu musí odpovídat i jejich pravomoci. Tak jak z toho ven? Jak by podle vás měla být odpovědnost rozdělena, aby to bylo funkční a přitom se neopustil princip, že odborná rozhodnutí padají na fakultách?
V této podobě je to prázdná obecná fráze. Znovu – jak bude vypadat ta zodpovědnost? Co autoři rozumí pojmem strategie? Bude rektor rozhodovat o tom, jaký výzkum se na univerzitě bude provádět a jaký ne? Bude rektor rozhodovat, kolik škola na který obor přijme studentů, bude rektor také kontrolovat, zda vyučující řádně vedou výuku a kvalifikační práce? To přece nikdo kvalifikovaně nemůže zvládat, v mnoha aspektech rozhodování je naopak cestou decentralizace s jasně vymezenými pravomocemi. Jedním z problémů je, že odpovědnost rektorů je vymezena velmi generálně, kdy rektor může teoreticky zodpovídat za všechno. Ale když si vezmete, že na univerzitě je každoročně uzavřeno několik tisíc smluvních vztahů, tak je evidentní, že není v silách jednoho člověka všechny ty smlouvy pořádně číst. Řešením tedy není posílení pravomocí rektora, ale naopak jasně vymezit pravomoci a s nimi spojenou odpovědnost dalších aktérů na vysoké škole.
Za podstatné považuji také to, aby jakýkoliv návrh obsahoval především silné pojistky proti zneužití moci, aby rektor nemohl likvidovat osoby nebo celá pracoviště na základě osobních animozit. A těch je ve vysokoškolském prostředí velké množství.
Je tady ještě další problém. Ministerstvo zřejmě vnímá jako problém nevyjasněnou hierarchii i kvůli nedůstojným kauzám, jako bylo vylamování dveří bytu děkana na UK nebo spory na VŠE. Vy nevidíte potřebu tyto vztahy v zákoně nově definovat, aby se předešlo takovým excesům?
Společným jmenovatelem všech těch medializovaných kauz bylo to, že zrovna rektoři nebyli úplně na výši a pokoušeli se používat postupy, které jim zákon nedává, místo toho, aby k řešení problémových situací využili pravomoci, které mají. Opravdu to, aby se rektor vlamoval do bytu děkana, není zákonem předvídaná procedura, jinými slovy, problém není v tom, jak je napsaný zákon.
Je třeba také říci, že v tomto ohledu je mediální prostor velmi deformovaný. Nasvíceny jsou jednotlivé excesy, ale co těch více než sto fakult, které fungují dobře? Co ty desetitisíce studentů, jejichž studium proběhne každý rok bez problémů? Dejme je také na misku vah. V tuto chvíli všichni napjatě čekáme, jak dopadly mezinárodní evaluace vysokých škol, které proběhly v loňském roce. Pokud to dopadlo tragicky, tak OK, mohl by to být podnět k nějakému radikálnějšímu řezu. Ale zatím mám předběžné informace, že hodnocení dopadlo spíše lépe než v roce 2020.
Pomohla by privatizace vysokého školství?
To je jeden z těch radikálnějších názorů, že bychom měli oddělit vysoké školy od státu úplně a vydat se cestou soukromého vysokého školství, obdobně jako je tomu v USA, kde ty nejprestižnější školy jsou soukromé. Je sice pravdou, že soukromý vlastník by si dobře hlídal ekonomické toky, ale to je asi jediná výhoda. Z hlediska zvýšení kvality vzdělávání to ve větším měřítku dle mého názoru v českých podmínkách fungovat nebude, minimálně ne v dohledné době. Je třeba si také uvědomit, že to, co vidíme v USA, je výsledkem čtyřsetletého vývoje. Působení soukromých vysokých škol u nás nic nebrání již nyní, máme jich více než 70, avšak kvalitou za těmi lepšími veřejnými stále zaostávají.
Pokud se navíc podíváme na tematické zaměření těch soukromých vysokých škol, tak nabízejí studijní programy, které se typicky točí kolem ekonomických a administrativně-správních oborů. U těchto oblastí si ještě dokážu představit, že pokud soukromé vysoké školy ve větším měřítku zainvestují do angažování kvalitních vyučujících, zvýší nároky na své studenty a budou systematicky budovat značku, tak že by mohly v budoucnu představovat relevantní konkurenci veřejných vysokých škol. Ale nedovedu si to představit u technických a přírodovědných oborů, které představují znalostní i personální bázi pro náš průmysl, a nedovedu si to představit u medicíny. Pro zajištění těchto oborů potřebujete nejen kvalitní vyučující, ale i nákladnou infrastrukturu. Aby to mělo smysl, jen počáteční investici bych odhadl na nejméně dvě miliardy korun, a každoroční náklady na provoz, údržbu a obnovu budou v řádech stovek milionů korun. To z hlediska byznysplánů soukromých škol nikdy nebude dávat smysl. Dalším negativním atributem soukromého vysokého školství je školné, což představuje sociální filtr a prohlubování sociálních nerovností.
Pokračování příště…
Čtěte také:
Jan Mráz o kauze Martiny: Takovou diplomku bych k obhajobě pustil
Odvrácená tvář akademické svobody
Fürst: Kdo se postaví proti podvodům a bezpráví, je exemplárně zničen
