Vystoupení prezidenta Petra Pavla na tradičním setkání s českými velvyslanci letos 25. srpna jen potvrdilo prohlubující se problém českého ústavního systému. Prezident zde nevystupoval jako reprezentant zahraniční politiky, ale jako její tvůrce a garant.
Jeho slova o jednotě navenek, o potřebě koordinace a o tom, že „existuje jen jeden tým“, implicitně stavěla prezidenta do pozice aktéra, který má právo určovat směřování zahraniční politiky. V parlamentní republice je však tato oblast výlučnou odpovědností vlády, která se zodpovídá Sněmovně. Prezident ji pouze reprezentuje.
Tento projev nebyl izolovaným incidentem. Byl symptomem širšího procesu, v němž prezident využívá slabé místo v Ústavě, které vzniklo zavedením přímé volby prezidenta bez odpovídající úpravy jeho pravomocí.
Strukturální asymetrie
Přímá volba prezidenta vytvořila strukturální asymetrii, která je v parlamentním systému nestabilní. Prezident má mandát od voličů, ale jeho pravomoci zůstaly omezené a nenese žádnou odpovědnost za výkon své funkce. Tato kombinace vytváří motivaci i prostor pro expanzi prezidentské role mimo ústavní rámec.
Tým prezidenta Pavla tuto ústavní slabinu rozpoznal a začal ji využívat. Prezident se postupně posouvá z role reprezentanta do role faktického spolutvůrce zahraniční politiky. Vystoupení před velvyslanci bylo jedním z projevů této expanze, která se naplno ukázala během summitu NATO v Ankaře.
Summit představoval okamžik, kdy se prezidentská expanze stala viditelnou a nepopiratelnou. Prezident vytvořil vlastní delegaci, snažil se jednat nezávisle na vládě a vystupovat jako hlavní reprezentant zahraniční politiky. Nešlo o reprezentaci, ale o pokus faktického převzetí části exekutivní role. Tento krok byl umožněn předběžným opatřením Ústavního soudu, který vládě prezidentovu účast na summitu nekompetentně nařídil. Právě zde se ukázalo, že slabé místo v Ústavě není jen teoretickým problémem, ale praktickou cestou k neformální změně politického systému.
Ústavní soud má být poslední pojistkou proti expanzi neodpovědných aktérů. V této situaci však neplnil svou korektivní funkci. Ignoroval překročení pravomocí, neomezil prezidenta a svým výstředním rozhodnutím umožnil jednání, které je v parlamentním systému neslučitelné s ústavním rozdělením rolí.
Nejde jen o selhání jednotlivců, ale i o selhání systému, který umožňuje, aby soud v klíčových momentech nechránil ústavní rovnováhu. Pokud soud nefunguje jako brzda, právní cesta zpět neexistuje. Tím se otevírá prostor pro neformální posun k jinému typu režimu, než jaký Ústava předpokládá.
Tichý posun
Kombinace přímé volby prezidenta, prezidentské expanze a selhání soudního korektivu vede k tichému posunu České republiky směrem k poloprezidentskému modelu, aniž by byla změněna Ústava. Prezident usiluje o to, aby se stal faktickým spolutvůrcem zahraniční politiky, vládě hrozí ztráta monopolu na exekutivu a parlamentní republice ústavní deformace. Tento proces je postupný, neformální a politicky těžko vratný, pokud na něj vláda a Parlament nebudou reagovat.
Pokud Ústavní soud neplní roli korektora, právní cesta zpět neexistuje. Zbývá pouze politická obrana systému. Vláda musí jasně deklarovat, že zahraniční politiku určuje ona, a musí okamžitě korigovat prezidentovy výroky i kroky. Nesmí přenechávat prezidentovi platformy, které nejsou v jeho kompetenci.
Musí aktivně komunikovat směrem ven, aby prezident nemohl monopolizovat zahraniční vztahy. V opačném případě se Česká republika bude dál posouvat směrem k poloprezidentskému systému, ke kterému ji ostatně začali částečně „přibližovat“ již Pavlovi předchůdci.
