Když se v srdci Evropy oslavuje jeden z nejbrutálnějších masakrů od druhé světové války, kam jsme došli? Tři roky po jednom z nejodpornějších teroristických útoků moderních dějin se v centru Amsterdamu odehrála scéna, nad kterou zůstává rozum stát. Na náměstí Dam se 7. října shromáždili demonstranti z řad extrémistické levice a islamistů, mnozí se zakrytými obličeji, a provolávali: „Ať žije 7. říjen!“ Na transparentech stálo „Podporujeme Hamás“ a „Sláva našim mučedníkům, vítězství odboji“.
Připomeňme si, co vlastně tito lidé oslavovali. Sedmého října 2023 teroristé Hamásu a dalších ozbrojených skupin vtrhli do izraelských kibuců, měst a na hudební festival. Vraždili civilisty, celé rodiny, staré lidi i děti. Unášeli rukojmí. Přibližně 1 200 lidí připravili o život a dalších 251 odvlekli do zajetí. Všechno si nahrávali na telefony a videa umisťovali na oslavu svého běsnění na internet. Všechno je dokonale zdokumentováno.
Právě výročí tohoto šíleného masakru se někdo rozhodl oslavovat. Nikoli někde v tajném úkrytu teroristické organizace, ale veřejně, v samém srdci jedné z evropských metropolí. To už není politický protest. To není legitimní kritika izraelské vlády, to je veřejné oslavování nejodpornějších forem terorismu. Je to zvrácenost, která nesmí žádnému účastníkovi projít. Odpověď musí být zcela jednoznačná: levicové extrémisty do vězení, islamisty okamžitě vyhostit.
Zvrácená Evropa
Snad nejděsivější je, že jsme v Evropě dospěli do stavu, kdy se vůbec musíme zabývat diskusemi o tom, zda veřejná adorace masakru nevinných lidí teroristy má mít pro obdivovatele teroristů nějaké následky. Nikdo soudný nezpochybňuje právo protestovat proti válce, odsuzovat utrpení civilistů nebo kritizovat izraelskou politiku. Ale mezi obhajobou lidských práv a oslavováním masových vrahů není hranice, mezi tím je doslova propast. A do té musí spadnout úplně každý, kdo do ní vkročí.
Amsterdam navíc není jen tak ledajaké evropské město. Připomeňme si, že je to město Anny Frankové, město, z něhož nacisté deportovali desetitisíce Židů na smrt. Město, které by mělo lépe než mnohá jiná vědět, kam až může vést nenávist, odlidštění a ospravedlňování vraždění. Také proto je to, co se tam odehrálo, tak otřesné.
Hamás – nacisté dneška
Oslavovat palestinské masové vrahy je totéž jako oslavovat nacismus a koncentrační tábory. Ne proto, že by všechny historické události byly totožné, ale proto, že základní princip je naprosto stejný. Kdo oslavuje úmyslné vraždění nevinných lidí, kdo v masakru civilistů spatřuje hrdinství a v teroristech vzory hodné následování, popírá samotné základy lidskosti. A žádná politická ideologie, žádné náboženské přesvědčení, žádný historický spor ani sebevznešenější heslo na tom nemohou změnit vůbec nic.
Evropa, která po hrůzách druhé světové války slavnostně prohlásila „Nikdy více“, je dnes v situaci, kdy je přísně zakázáno oslavovat nacismus, tedy odporné zlo minulosti, ale úplně stejně odporné zlo současnosti je tolerováno. Jestliže dokážeme mlčky přihlížet veřejným oslavám masového vraždění Židů, pak jsme z dějin nepochopili vůbec nic. Tou nejhorší hanbou a největším nebezpečím je, že si na tyto odporné výjevy západní země Evropské unie zvykají.
Znakem civilizace není nekonečné žvanění o lidských právech. Znakem civilizace je rozum a lidskost. A znakem umírající civilizace je, když se z masových vrahů stávají oslavovaní hrdinové a stát proti tomu není schopen nebo ochoten zakročit. Tady už nejde o politiku ani o náboženství. Tady jde o samotné přežití normálních lidí – nás všech.
Západní země se však bohužel rychle posunují do podobného hnědého (dnes hnědorudého) bahna jako Německo na přelomu 20. a 30. let minulého století. Pokud nezakročíme se vší rozhodností proti těmto extrémistům, proti dnešním nacistům (jakkoli si říkají jinak), pak se dočkáme podobných hrůz jako před sto lety. Nebo možná i horších.
