Neúčast prezidenta Petra Pavla v komunálních volbách vyvolala pozoruhodnou situaci. Kritika nepřišla pouze od představitelů vládních stran, ale také od opozice, kandidátů v dotčené obci i od řady komentátorů. Vznikla tak vzácná shoda, že prezidentovo rozhodnutí není správné.
O to pozoruhodnější je, že Hrad na kritiku prakticky nereaguje. Prezident se již omluvil a uvedl, že ho „chyba v plánování mrzí“. Tím však komunikace v zásadě skončila. Stížnost první dámy na sociální síti, že není možné volit v zahraničí, nelze mezi relevantní vyjádření počítat.
Právě toto ticho je výmluvnější než samotná omluva. Je totiž obtížné uvěřit, že by prezident nebyl před svým odjezdem upozorněn na možné důsledky svého rozhodnutí. Není nutné znát interní fungování Kanceláře prezidenta republiky (KPR), aby se dalo předpokládat, že okolí hlavy státu je schopno odhadnout reakce médií, koalice, opozice i veřejnosti. V daném případě navíc nebylo třeba žádné mimořádné politické intuice.
Každý, kdo se pohybuje ve veřejném prostoru, mohl předvídat titulky o prezidentovi, který odjel na motocyklovou dovolenou ve chvíli, kdy se konají volby. To, že se následně objevily negativní reakce, nepůsobí jako překvapení, ale jako naplnění očekávatelného scénáře.
Chyba v plánování, nebo vědomé rozhodnutí?
Věc lze sotva vysvětlit pouhou chybou plánování. Ta by jen znamenala, že Pavel důsledky svého jednání neodhadl. Jestliže však KPR dopady předvídala a následně se skutečně dostavily, šlo o vědomé rozhodnutí prezidenta.
Pavel tak veřejnosti nesděluje pouze to, že nebude hlasovat v jedné malé obci. Dává tím na vědomí, že existuje hranice, za kterou už není ochoten podřídit svůj soukromý život tradičním očekáváním spojeným s jeho úřadem.
Dovolená pro něj nebyla natolik podřadnou záležitostí, aby ji obětoval kvůli účasti ve volbách. A protože nyní Hrad mlčí a nenaznačuje změnu postoje, lze usuzovat, že prezident své rozhodnutí nadále považuje za správné.
Prezident jako mravní autorita, nebo ústavní úředník?
Tím se celá záležitost přesouvá k otázce prezidentské role. V České republice veřejnost tradičně chápe prezidenta jako mravní autoritu, jejíž osobní jednání má vyjadřovat hodnoty, na nichž republika stojí. V tomto pojetí je účast nejvyššího ústavního činitele ve volbách přirozeným projevem úcty k demokratickému řádu a hlava státu se voleb účastní nikoli proto, že musí, ale proto, že jde příkladem.
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk nechápal demokracii jako soubor procedur, ale jako mravní postoj.
Naproti tomu koncept, který představuje v domácí ústavní tradici novum, považuje prezidenta za vrcholného veřejného funkcionáře, který řádně vykonává své ústavní a pracovní povinnosti, avšak mimo jejich rámec si ponechává prostor pro soukromá rozhodnutí a osobní preference.
Z Pavlova jednání je možné soudit, že se rozhodl pro toto nové pojetí, protože v okamžiku střetu mezi osobním zájmem a veřejným očekáváním dal přednost subjektivnímu rozhodnutí. Veřejnosti tím sdělil, že prezident má nárok na soukromý život, a to i tehdy, když bude jeho rozhodnutí kritizováno.
Úhrnem tedy v debatě o Pavlově neúčasti ve volbách nejde o plánovací kalendář ani o dovolenou. Ve skutečnosti se jedná o to, zda má být prezident České republiky mravní autoritou, nebo ústavním úředníkem, který svědomitě vykonává své pracovní povinnosti a po jejich splnění si nárokuje prostor pro svůj soukromý život jako kterýkoli jiný občan.
Veřejnost a její politická reprezentace si očividně žádají tradiční roli prezidenta coby mravní autority. Tu však Pavel vzhledem ke své minulosti hrát nemůže. Proto zvolil úplně nové pojetí hlavy státu: prezidenta – vzorného úředníka.
