Třicet pět let po pádu komunismu tu stále existuje instituce, která si z povinných poplatků bere miliardy, odmítá plnou kontrolu a každou kritiku tábor pravdoláskařů vydává za útok na demokracii. Česká veřejnoprávní média nejsou nedotknutelným pilířem svobody, ale přežívajícím reliktem systému, který se po roce 1989 jen přejmenoval, nikoliv změnil.
Debata o zrušení koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas znovu otevřela otázku, která měla být po roce 1989 dávno uzavřena. Jaké místo má mít stát v oblasti médií a zda je vůbec slučitelné s demokratickým principem, aby občané byli nuceni povinně financovat instituci, jejíž obsah, hospodaření i hodnotové směřování nemohou přímo ovlivnit. Veřejnoprávní média jsou některými obhajována jako pilíř demokracie.
Ve skutečnosti však představují jeden z nejviditelnějších pozůstatků systému, který byl po listopadu 1989 jen přebarven, nikoliv skutečně proměněn. Nejde o návrat k otevřenému marxismu v jeho původní podobě, ale o jeho „humanizovanou“ variantu. O představu, že stát ví lépe než občan, co je pro něj kulturně, informačně a hodnotově správné.
Instituce, která se nezměnila
Po roce 1989 prošla česká ekonomika i státní správa dramatickou transformací. Mnoho úřadů bylo zeštíhleno, podniky privatizovány, trh otevřen konkurenci. Jednou z mála oblastí, kde kontinuita přetrvala téměř beze změny. Ze státního média se stala tzv. „veřejnoprávní“. Organizační struktura, rozsah aparátu i způsob hospodaření si uchovaly logiku centrálně řízené instituce s jistým a pravidelným příjmem. Koncesionářský poplatek je ve své podstatě zvláštní forma daně. Není dobrovolný, není vázán na reálné využívání služby a jeho výše je určována politickým rozhodnutím. Občan jej platí bez ohledu na to, zda program sleduje, zda s jeho obsahem souhlasí, či zda mu vůbec důvěřuje.
Tato konstrukce vytváří instituci, která není nucena soutěžit o přízeň diváka v plném slova smyslu. Její existence není podmíněna skutečným zájmem publika, ale zákonnou povinností. Takový model odpovídá spíše logice plánovaného hospodářství než prostředí svobodné společnosti. Argument, že právě tato forma financování zaručuje nezávislost, je sporný. Nezávislost totiž nemůže spočívat v tom, že instituce získá předem garantovaný příjem a následně odmítá podrobnější kontrolu jeho využití.
Humanizovaný marxismus v praxi
Polistopadový vývoj nepřinesl návrat k třídní ideologii, ale k jemnější podobě státního paternalismu. Ten pracuje s pojmy jako „veřejná služba“, „kulturní poslání“ či „ochrana demokracie“. Za těmito vznešenými hesly se však skrývá jednoduchá teze. Stát má právo formovat hodnotové prostředí společnosti. Veřejnoprávní média nejsou pouhým technickým poskytovatelem informací. Jsou aktivním tvůrcem agendy, výběru témat i rámování veřejné debaty.
Pokud je taková moc spojena s povinným financováním a omezenou vnější kontrolou, vzniká zásadní nerovnováha. Instituce, která má být kontrolorem moci, se sama ocitá mimo plnohodnotnou kontrolu veřejnosti. Zastánci současného modelu často varují před „ohrožením nezávislosti“, pokud by financování bylo napojeno na státní rozpočet. Jenže státní rozpočet je přece veřejným dokumentem, schvalovaným volenými zástupci. Je předmětem veřejné diskuze a politické odpovědnosti.
Oproti tomu rozpočet veřejnoprávních médií, byť formálně zveřejňovaný, nepodléhá plnohodnotné kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu, a jeho struktura zůstává pro běžného občana obtížně přehledná. Humanizovaný marxismus se projevuje právě zde: instituce je prezentována jako morální autorita, která stojí nad běžným politickým střetem. Kdo ji kritizuje, je obviňován z útoku na demokracii. Tím se vytváří ochranný štít, jenž znemožňuje otevřenou debatu o efektivitě, hospodárnosti a skutečné roli těchto médií.
Otázka hospodaření a odpovědnosti
Roční příjmy veřejnoprávních médií se pohybují v řádu miliard korun. Tyto prostředky jsou každoročně vyčerpány téměř beze zbytku. V prostředí, kde příjem není závislý na výkonnosti ani na spokojenosti zákazníka, vzniká přirozený sklon k expanzi aparátu a produkce bez tlaku na úspory. Právě tady je potřeba ukázat na nepoměr mezi rozsáhlostí produkčních týmů a efektivitou výsledku, zejména ve srovnání se soukromými subjekty. Nejde o to popírat kvalitu některých pořadů.
Jde o princip. Je v demokratickém státě přijatelné, aby instituce s garantovaným příjmem nebyla vystavena stejné míře ekonomické odpovědnosti jako ostatní? Demokracie bez přívlastků znamená vládu lidu prostřednictvím volených zástupců a transparentních pravidel. Pokud je část veřejných financí vyčleněna do systému, který se vůči standardním kontrolním mechanismům vymezuje jako „specifický“, vzniká výjimka z obecného pravidla odpovědnosti.
Mýtus o jediné možné cestě
Často zaznívá, že koncesionářské poplatky jsou jediným způsobem, jak zachovat svobodná média. Tento argument je zjednodušující. V mnoha demokratických zemích existují různé modely financování, od kombinace rozpočtových prostředků přes dobrovolné předplatné až po omezenou reklamu. Podstata nezávislosti nespočívá ve zdroji peněz, ale v institucionálním nastavení kontrolních mechanismů a jasně definovaných pravidlech. Strach ze změny financování je často prezentován jako obava z politického ovládnutí.
Skutečná obava však může spočívat jinde, v možnosti zavedení přísnější kontroly, tlaku na hospodárnost a otevřenější diskuze o rozsahu činností. Pokud by se financování stalo součástí rozpočtového procesu, muselo by být každoročně obhajováno před veřejností prostřednictvím jejích volených zástupců. To není útok na demokracii. To je její přirozený projev.
Čas na skutečnou změnu
Debata o zrušení koncesionářských poplatků proto není jen technickým sporem o způsob výběru peněz. Je to střet dvou pohledů na roli státu. Jeden vychází z představy, že stát má aktivně garantovat a formovat veřejný prostor prostřednictvím vlastní mediální instituce. Druhý zdůrazňuje odpovědnost, transparentnost a rovnost před pravidly. Pokud mají být veřejnoprávní média skutečně službou veřejnosti, nemohou stát mimo standardní kontrolní rámec. Nemohou se dovolávat výjimečného postavení, které je chrání před běžnou politickou odpovědností.
A nemohou automaticky předpokládat, že jejich existence v současné podobě je nedotknutelná. Zrušení koncesionářských poplatků samo o sobě nic nespasí. Může však být prvním krokem k otevření systému, který byl po desetiletí považován za samozřejmý. Pokud má být Česká republika skutečnou demokracií bez ideologických nálepek, musí být i její mediální instituce podrobena stejné logice odpovědnosti, jako všechny ostatní veřejné struktury. Teprve tehdy bude možné říci, že jsme se skutečně vzdálili modelu, v němž stát, byť v uhlazené a humanizované podobě, rozhoduje, co má občan sledovat, financovat a považovat za standard veřejné debaty.
Čtěte také:
Svatý Václave, ty s tou Českou televizí! Společně zachráníme demokracii…
Dostanou se finance veřejnoprávních médií pod kontrolu NKÚ?
Jak si Václav Moravec zprivatizoval Českou televizi
