Nedávno vyšly krátce po sobě dvě obdobně zacílené publikace, obě v nakladatelství Jaskmanický. To nezmiňuji náhodou. Jiří Jaskmanický není jen nakladatel, ale především znalec české fotografie a znamenitý galerista. Zmíněnými publikacemi vstupuje na území, které jako by dosud bylo zapovězeno. A to je kritická diskuse o naší minulosti a současnosti, zde z hlediska ekonomického a politického.
První z oněch dvou knih, jíž se dnes budu věnovat, nese už skoro otřepaný titul Dějiny píšou vítězové. Ovšemže, kdo jiný… Kdo pamatuje víc než včerejší pizzu, si dobře vzpomene na to, jak byly vykostěné učebnice dějepisu za komunistů a pak po roce 1989. Jako by se ve 20. století odehrávaly docela jiné dějiny. Ještě v roce 1988 mě na Fakultě žurnalistiky nepustila vedoucí diplomní práce k její obhajobě, protože jsem práci věnovanou mj. Karlu Čapkovi opatřil jeho bibliografií, kde byly též Hovory s T.G.M. Říkala, ta správná soudružka, asi tohle: Jak je možné, že po tolika letech studií ještě znáte jméno Masaryk?
Nu, a po listopadu zase začaly z paměti i análů mizet připomínky toho předchozího. Jako první zmizel Šverma od (do té doby) Švermova mostu, známou se stala i kauza odstranění Koněvova pomníku na Praze 6 z dílny tehdejšího starosty, syna prezidentova přítele po boku Petra Koláře. Už jen čekám, kdy z Václaváku (nově třeba Wenzelsplatzu) zmizí Sv. Václav na koni a na ten piedestal bude vyzvednut generál Patton, to je přece ten známý osvoboditel od nacismu v Praze. Ahistorismus je heslo naší doby. Mnozí propadají dojmu, že dějiny začaly datem jejich narození. Je to totiž jednodušší, přijmout hotové pravdy, než se dlouze a úporně zabývat studiem skutečných dějin a jejich souvislostí.
Právě to však podnikli dva známí, levicově orientovaní ekonomové Jaroslav Šulc a Jaroslav Ungerman. Zmínka o jejich názorové orientaci tu nepadla náhodou. Budete-li pozorně číst jejich společnou knihu Dějiny píšou vítězové aneb jak to vlastně tenkrát všechno bylo a proč?, pochopíte důvod té zmínky. Oba autoři se pohybovali v prostředí spíše sociálně demokratickém, Ungerman byl ekonomickým poradcem tří premiérů za ČSSD a poté i Andreje Babiše (ANO), Jaroslav Šulc má také pestrou profesní minulost, od Státní plánovací komise ještě před listopadem 1989 přes ministerstvo financí po něm až k Českomoravské konfederaci odborových svazů. Nabízí se tedy snadný recept na čtení jejich knihy: půjde o obhajobu plánovitého řízení hospodářství (resp. společnosti) a kritiku tržního kapitalismu.
1948, 1968 a 1989
To by však byla hodně laciná nálepka. Oba autoři předně předkládají zevrubné příběhy naší ekonomiky a politiky, zejména kolem historických mezníků 1948, 1968 a 1989, v závěrečné historické části se vracejí až k selhání elit v roce 1938. Když se zastavím zde, vypíchnu věc nad jiné důležitou. Autoři tam citují z rozhovoru Jana Antonína Bati s Edvardem Benešem. Baťa se ptá Beneše, proč, tak jako jiné země, neuzavřelo Československo s Německem smlouvu o neútočení. A Beneš na to odvětil, že nic takového nebylo možné, protože náš samostatný stát jsme si nevybojovali, ale získali jsme ho jako produkt zájmů státu západu – v Evropě především Francie a Anglie. Dodejme: k čemu to vedlo v Mnichově 1938, je obecně známo..
Podobně chirurgicky otevírají autoři i jiná neuralgická témata. Dozvíme se tu velmi mnoho o podstatě a podobách komunistického plánovitého hospodaření, včetně jeho slepých uliček. Dovídáme se, jak fungovalo politické řízení ekonomiky, kdy podle nich malá skupina papalášů (Bilak, Kempný, Husák atd.) dokázala zablokovat jakékoli snahy o modernizaci tehdejší státní ekonomiky. Ta, jak autoři předkládají, dovedla, zejména po roce 1968 a zejména pomocí investic, rozpohybovat hospodářství, vybudovat značné hodnoty a vyvážet technologie, dokonce „na klíč“ celé závody do zahraničí. Poslední pokus toho typu byl po listopadu neúspěšně učiněn v Turecku – šlo o komplet výstavbu elektrárny.
Ruml, typický představitel morálky
Jenomže zde bych pomohl jednou důležitou podrobností. Jestliže autoři kritizují fakt, že z kdysi úspěšného hospodářství zbyly z mnoha důvodů jen relikty, doplnil bych jeden názorný příběh. Po roce 1989 se do Čech vrátil kurdský lékař (v 70. letech zde vystudoval a musel se pak vystěhovat do Německa) a podnikatel Yekta Uzunoglu. Ten si tehdy dojednal s Turky právě podobnou zakázku, elektrárnu na zelené louce.
Šlo samozřejmě o miliardy. Když měl podepisovat smlouvu, zatkla ho policie a obvinila z mučení a pokusu o vraždu, což byl čirý výmysl, jak se později prokázalo. Uzunoglu pak protiprávně strávil skoro 3 roky ve vazbě. Když ho pustili, soudil se a vysoudil nějaké odškodnění. Ale byznys s Turky už byl v nenávratnu, a o to šlo. A teď otázka: Kdo byl tehdy ministrem vnitra a tuto akci mohl dobře pokrýt? Přece Jan Ruml. Typický představitel té morálky, pravdy a lásky. Nedivme se pak levicovým ekonomům, že na takové mohou mít pifku.
Suma sumárum: Dějiny píšou vítězové je v mnoha ohledech poučná a důležitá kniha, a to i když s názorovými východisky jejích autorů nesouhlasíte. Jednak se tu dozvíte mnohé, nač se už zapomíná, jednak si můžete nacvičit argumentaci a polemiku, upřesníte si názory svoje, možná některé i trochu pozměníte, případ od případu. Nicméně pochybnost a střet argumentů je vždy zdravý. A proto tu knihu každému s radostí doporučuji.
Čtěte také:
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, první díl
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, druhý díl
Bývalý děkan Kubala k reformě školství: Posílení pravomocí rektorů není řešením, třetí díl
