Zkusme si jeden malý historický komparativní experiment. Je rok 1982. Ano, přesně tolik let od konce druhé světové války, jako máme nyní od konce „komunistického režimu“. V Německu je prezidentem muž, který byl v minulosti předsedou základní organizace NSDAP. Ano, vím. Je to absurdní představa. A právě proto je zajímavá. Představme si, že by takový člověk stanul v čele Spolkové republiky. Co by se asi dělo?
Německá média by měla žně. Historici by vytáhli archivy. Opozice by svolávala tiskové konference. Politologové z celé Evropy (možná i světa) by barvitě vysvětlovali, co to vypovídá o německé společnosti. A někdo by nepochybně napsal, že „bychom se měli dívat dopředu, a ne se pořád vracet k minulosti“. Jenže málokdo by mu asi odpověděl: „Prosím vás, vždyť od konce války už uplynulo sedmatřicet let. Nechte toho.“
A teď si přesuňme kalendář i mapu…
Je rok 2026. Českým prezidentem je pan Petr Pavel. Podle oficiálního životopisu Pražského hradu podal Pavel ve 21 letech přihlášku do KSČ a v letech 1985 až 1989 byl jejím členem. Navíc byl podle zjištění historika Petra Blažka a dalších badatelů nejenom řadovým členem, ale dokonce i předsedou základní organizace totalitní KSČ. Čtenář nyní již asi tuší souvislost s výše načrtnutou paralelou z Německa.
To není žádná novinářská fabulace. Je to údaj z jeho vlastního prezidentského životopisu. A přesto máme pocit, že o tom vlastně není příliš co říkat. Petr Pavel je dnes přece demokrat. Byl v NATO. Byl předsedou Vojenského výboru NATO. Jezdí na Ukrajinu, mluví o obraně demokracie a na Hradě přijímá zahraniční státníky.
Komunistou do poslední chvíle režimu
Nechci dělat z člověka věčného komunistu jen proto, že jím kdysi byl. To by bylo stejně hloupé jako tvrdit, že člověk, který byl v mládí ateistou, musí být ateistou celý život. Lidé se mění. Názory se mění. Režimy padají. Kariéry pokračují. Petr Pavel se po roce 1989 vydal jinou cestou a jeho pozdější vojenská kariéra je skutečnost, kterou nikdo rozumný nemůže ignorovat.
Ale stejně tak nelze zpětně vymazat rok 1985. A už vůbec ne rok 1989. Komunistická strana tehdy ještě nebyla historickým exponátem v muzeu. Byla to vládnoucí strana totalitního státu. A Petr Pavel byl jejím vysoce loajálním členem. Co je známo, nikdy proti režimu ani v nejmenším nevystoupil. Pak přišel „sametový listopad“ a režim skončil. S ním skončil i komunista Pavel a zrodil se prozápadní demokrat.
Kdy začíná být komunista „hodný“?
V české politice totiž postupně vznikla zvláštní disciplína: Rozlišování mezi hodnými a zlými (bývalými) komunisty. U některých lidí nám jejich členství v KSČ připadá jako důkaz morální nezpůsobilosti. U jiných je to jen roztomilá mladická epizoda. Jeden bývalý komunista byl a je „zlý soudruh“. Druhý je „člověk, který prošel složitou životní cestou“. Třetí je „demokrat, který se dokázal změnit“. A čtvrtý je prostě „náš“. To poslední bývá v českých poměrech nejdůležitější.
Politická minulost se totiž často neposuzuje podle toho, co člověk dělal, ale podle toho, co dělá dnes a na které straně barikády stojí. A to je poněkud nebezpečné. Ne proto, že bychom měli bývalým komunistům zakázat veškerý život, ale proto, že tím z minulosti děláme pouze jednostrannou (v podání pana Rakušana dokonce „jednoSTANou“) politickou zbraň. Když se hodí, vytáhneme ji. Když se nehodí, uklidíme ji do šuplíku.
Nejde o lustrační zákon…
Aby bylo jasno – netvrdím, že bývalý člen KSČ nemůže být prezidentem. Ústava to nezakazuje. Zákon to nezakazuje. A ani já to nechci zakazovat. Právník musí přesně rozlišovat mezi tím, co je právně zakázané, a tím, co může být politicky či morálně problematické. To jsou dvě různé věci.
Petr Pavel měl volbu být členem KSČ. A z kariérních důvodů ji využil. Po listopadu měl právo svou minulost přehodnotit. Měl právo pokračovat ve vojenské kariéře. A občané měli právo si ho v prezidentské volbě zvolit. Hotovo.
Jenže z toho neplyne, že zvídavější občané (i politici a novináři) nemají právo se na jeho minulost ptát. Naopak. Prezident není nikde na světě soukromou osobou, která si doma schovává staré vysvědčení v krabici od bot. Je hlavou státu. A jeho životopis je a musí být součástí veřejné debaty.
Němci mají jednu výhodu
Němci se s vlastní minulostí dokážou zabývat až únavně. Někdy možná až přespříliš. Ale představa, že by se v roce 1982 objevil v čele Spolkové republiky bývalý funkcionář NSDAP, by byla natolik groteskní, že by pravděpodobně nikoho nenapadlo říkat: „Tak už to neřešme. Vždyť je to třicet sedm let.“
U nás jsme naopak schopni po 37 letech říct: „To už je přece dávno. On si to odpracoval. Prezident – odpracovatel!“ Možná je to česká praktičnost. Možná zapomnětlivost či švejkovství. A možná jen náš oblíbený kafkovský způsob, jak si ušetřit nepříjemné otázky.
Protože pokud bychom byli důslední, museli bychom se ptát nejen na to, kým Petr Pavel je dnes, ale také na to, kým byl před listopadem 1989. A také proč. Ne proto, abychom ho soudili za celý život. Ale abychom věděli, koho jsme si opravdu zvolili. A jak rychle dokážeme prohlásit za uzavřenou komunistickou kapitolu, když jde o člověka, kterého dnes považujeme za svého. Tohle není otázka pouze Petra Pavla.
Dvojí metr
In medias res: Je to zásadní otázka české politické kultury. Opravdu nejde jednomu (třeba premiérovi) neustále otloukat o hlavu jeho předlistopadovou minulost, a druhému (tedy prezidentovi) ji omlouvat. A ty, kteří se na ni ptají, označovat jako „Putinovy ovce“ či podobně perfidně urážlivě. Ten dvojí metr – to je přece něco naprosto absurdního, pravil by patrně v této souvislosti jiný bývalý český prezident – ano, správně, pan Václav Havel.
Čtěte také:
Je Petr Pavel nový Masaryk či Havel?
Petr Pavel a srpen 1968: Minulost, ze které se prezident nevylže
Hodnotové narativy Petra Holce: Druhou Pavlovu pětiletku by Česko už nepřežilo
