Již od dob tzv. „spacákové revoluce“ se nám jistá část občanské společnosti (úzce provázaná s konkrétními politickými stranami) snaží vsugerovat permanentní pocit ohrožení. Síly „zla“ podle jejího alarmistického pohledu neustále prahnou po zničení veřejnoprávních médií i občanské společnosti – a tím pádem o nastolení totalitního režimu. Jde o diagnózu, krutou realitu, nebo jen o záměrné strašení?
Snad i dítku školou povinnému je přece naprosto jasné, že bez těch „správných“ médií by plebs (neobčanská část společnosti) těžko vůbec ráno trefil z postele na toaletu. Horko těžko by si před odchodem na Úřad práce zavázal tkaničky a je naprosto bez šance, že by našel cestu zpátky domů. Pokud by si tedy cestu tam neznačkoval drobky od chleba. Zkrátka a dobře, prostý lid je třeba vychovávat a vést za ručičku od rána do večera.
Bez veřejnoprávních médií bychom se vrátili zpátky na stromy. A ještě tedy bez Evropské unie, samozřejmě. V České republice se sice už téměř čtyřicet let konají demokratické volby, ale to patrně na zajištění výdobytků svobodné společnosti nestačí. Protože voliči často tápou a netuší, které politické strany reprezentují dobro a které naopak zlo v jeho krystalické podobě. A právě od toho tu veřejnoprávní média máme, pokud jste to snad ještě nevěděli, milí čtenáři Deníku TO.
Arcilotři Zeman, Babiš a arcilotříčci Okamura s Macinkou
Arcilotři neustále mění svoji tvář, ale jejich cíle jsou pořád stejné: zničit veřejnoprávní média a občanskou společnost. Naštěstí tady máme udatné morální arbitry z řad novinářů, aktivistů, herců či zpěváků, kteří nás v tom nenechají. V potu tváře nastavují zrcadlo a tepou nešvary, takže se zatím silám zla nepodařilo zvítězit na celé čáře. Dosahují jen dílčích úspěchů v řádných demokratických volbách. Jednou v nich – přirozeně naprosto unfair způsobem – uspěje Miloš Zeman, jindy Andrej Babiš a čas od času se k nim přidají „arcilotříčci“ typu Okamury, Macinky a spol. My neuvědomělí občané to věru nemáme jednoduché. Populisté na straně zla se nás snaží opít rohlíkem a my jim na to vždy skočíme. Znovu a znovu. A zase znovu.
Mají to s námi věrozvěstové občanské společnosti opravdu složité. Velmi jasně to také ukazuje na slabiny tolik obdivované demokracie. Každý si volí, koho chce, a pak to u nás takhle vypadá! Naposledy se silám zla podařilo ovládnout naši malou zemičku při posledních parlamentních volbách. Nepoučitelní voliči naletěli na „laciné populistické fráze a zkratkovitá řešení“ s nahnědlým podtextem, jak by moudře pravili naši morální arbitři, a neštěstí je na světě. Veřejnoprávním médiím zvoní hrana, jeden z klíčových pilířů naší demokracie se hroutí.
Vyjde ještě někdy slunce? Nebude tráva méně zelenější? Nepřijdeme o naše pivo? V hlavách některých nebohých občanů České republiky se jistě objevuje spousta podobných otázek. Všechny jistoty jsou náhle ty tam. Vše, na co jsme se doposud mohli spolehnout, je najednou vratké, nejisté a kolísavé. Až je z toho citlivějšímu člověku úzko, co říkáte?
Výběr jogurtů i médií je naštěstí stejně bohatý
Rád bych tuto část občanské společnosti uklidnil. O veřejnoprávní média nepřijdou. A kdyby k tomu náhodou došlo a Česká televize by jednoho (soudného) dne byla společně s Českým rozhlasem například zprivatizována či úplně zrušena, ani v takovém případě se naše demokracie nezhroutí a slunce hned druhý den vyjde jako kdykoliv předtím. Nežijeme totiž v době komunismu a stejně jako v případě sýrů, salámů, jogurtů či marmelád máme k dispozici něco, čemu se říká svoboda volby i v oblasti médií. Nikdo nás nenutí „konzumovat“ jedno jediné médium, jednu jedinou pravdu. Ty doby jsou naštěstí dávno pryč.
Osobně mi vůbec nevadí, když lidé vycházejí do ulic a na náměstí s cílem podpořit konkrétní politickou stranu, fotbalový klub či ona zmiňovaná veřejnoprávní média. Dokonce mi ani nevadí míra manipulace, která se na jejich konání tu a tam projevuje. Ve všech těchto případech však platí, že život jedince se ve svobodné společnosti neodvíjí od konání té či oné politické strany, jednoho či druhého fotbalového klubu či veřejnoprávních médií. Permanentní pocit ohrožení „silami zla“ škodí zdraví fyzickému i duševnímu.
A i když už jsem tu otázku o „diagnóze, kruté realitě či záměru“ onoho pocitu neustálého ohrožení nastolil hned na začátku, odpovídat na ni nebudu ani v závěru svého komentáře. Nechť si tuto otázku zodpoví každý čtenář sám. Podle míry své inteligence, zkušeností, empatie a všech dalších atributů, které jsou zapotřebí ke vnímání skutečné reality. Tedy reality nijak nezohýbané politiky a v neposlední řadě i námi – zástupci médií.
Čtěte také:
Česká televize: Mírný pokrok v mezích zákona
Česká televize jako koncentrát převrácené reality
Exradní Kňourek udeřil na ČRo: Stížnost, kterou Český rozhlas těžko zamete pod koberec
