Celou historií EU se táhne jako červená nit snaha evropské vrchnosti postupně posilovat své pravomoci na úkor pravomocí členských států. Konečný cíl je přitom podle mne jasný – federalizace EU.
Základní předpoklady k přeměně EU ve „Spojené státy evropské“ dala již Maastrichtská smlouva. Kromě toho, že podstatným způsobem rozšířila počet dosavadních politik spravovaných společně za éry EHS, zavedla měnu euro a „evropské občanství“, rozšířila pravomoci Evropského parlamentu a rozsah hlasování kvalifikovanou většinou. Lisabonská smlouva pak podstatným způsobem rozšířila pravomoci Bruselu vůči členským státům a jejich právo navíc podřídila právu EU. Což už začíná připomínat federaci poměrně dost.
Přesto je to evropské vrchnosti málo a neustále usiluje o další posilování svého vlivu. Solí v očích je jí především právo veta členských států. Týká se těch nejdůležitějších otázek, jako jsou třeba společná zahraniční a bezpečnostní politika, daně a rozpočet, přijímání nových členů a změny základních smluv EU. A tak nevynechá jedinou příležitost pokusit se právo veta z rozhodování v EU odstranit. Naposledy to zkusila paní Uršula krátce po maďarských parlamentních volbách a porážce Viktora Orbána, kdy volala po „využití momentu“ a zrušení práva veta alespoň v otázce zahraniční politiky EU. Její slova tentokrát nenalezla žádnou odezvu. Ale nedělejme si iluze. On to zase někdo zkusí. A pak znovu a znovu…
Evropská vrchnost však po zrušení práva veta netouží sama a má v této otázce podporovatele i v členských státech. U nás je jedním z nich prezident Petr Pavel. A nejen to. Před nedávnem se otevřeně přihlásil i k myšlence vzniku „Spojených států evropských“. Za což jej asi jeho poradci moc nepochválili. Blíží se totiž termín dalších prezidentských voleb, po kterých bude chtít nepochybně opět usednout na Hrad. Aby toho dosáhl, bude potřebovat i dost hlasů podporovatelů současné koalice. A pro ty je myšlenka na federativní uspořádání EU přijatelná asi tak jako pro vegana pozvání na zabíjačku. Politici koalice ostatně tento jeho nápad razantně odmítli a Petra Pavla tak podpořili jen ti opoziční. Přece v tom nemohli svého lídra nechat…
Odmysleme si však veškeré ty tanečky, které se kolem úsilí o přeměnu EU ve federaci odehrávají, a zamysleme se, zda by to vůbec mohlo fungovat. Vzhledem k jejich označování za „Spojené státy evropské“ by asi měly být jejich vzorem ty americké. Ovšem právě z toho je evidentní, proč je tento způsob integrace v evropských poměrech nepředstavitelný. Na první pohled je totiž zřejmých hned několik zásadních rozdílů mezi USA a případnou evropskou federací. Jedním z nich je třeba relativně výrazná národní homogenita USA v porovnání s tím, jak je současná EU z tohoto pohledu pestrá a různorodá. Což jí značně komplikuje hledání společných řešení, protože zaznívá příliš mnoho hlasů. Je přitom jasné, že ne všechny mohou být vyslyšeny.
USA jsou v porovnání s evropskými státy také poměrně mladé a jejich občané mají společnou minulost datující se od okamžiku, kdy před zhruba 250 lety získali nezávislost na britské vládě. Evropské národy mají naopak za sebou více než tisíciletou historii, některé i delší, mnohokrát mezi sebou válčily, uzavíraly mír a spojenectví, která vzápětí vzájemně zrazovaly. Jejich vztahy jsou prostě zatíženy historickými událostmi a křivdami. To v USA neznají.
Ty jsou také prvním státním útvarem na daném území, byly po celou dobu své existence jednotné, nikdy se nerozpadly, aby se vzápětí zase spojily. Na starém kontinentu naopak nikdy žádný celoevropský státní útvar neexistoval a státy se postupně spojovaly a zase rozdělovaly. Díky tomu mají za sebou USA dlouholetý a nepřerušovaný proces formování tamní společnosti, zatímco EU na nic jako „evropská společnost“ navazovat nemůže. Vzniklá federace by tak nebyla ničím jiným než státem „mnoha národních společností“. A to by k její soudržnosti nijak nepřispělo.
V USA mají také relativně jednoduchý systém základních zákonů. Jejich Ústava má pouhých 7 článků a 27 dodatků. To Lisabonská smlouva, která je faktickou „Ústavou EU“, sestává v součtu z více než 350 článků. To sice nic nevypovídá o komplikovanosti a komplexnosti znění obou norem, nicméně určité vodítko to je. „Spojené státy evropské“ by prostě byly od svého počátku byrokratickým a obtížně řiditelným molochem. Ještě hůře než současná EU.
Je toho zkrátka až přespříliš, co brání tomu, aby se „Spojené státy evropské“ staly opravdu funkčním celkem. Tedy pokud se pohybujeme v mantinelech demokracie. Ony se totiž výše popsané problémy dají celkem elegantně vyřešit tím, že budou tyto mantinely překročeny. To by ovšem už nebyly státem inspirujícím se za oceánem v USA, ale svou nedemokratičností a potlačováním práv svých občanů spíše v bývalém SSSR.
Prostě takový Eurosojuz…
Čtěte také:
Ticho kolem sněmu landsmanšaftu v Brně
Rizikový sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu: Brno bylo vybráno záměrně
Landsmanšaft v Brně? Všichni jim prý jen škodili…
