František Ringo Čech: Na turné po SSSR jsme hráli Black Sabbath a odvezli si nejvyšší komsomolské vyznamenání

Letos uplyne 50 let od vydání alba Jiřího Schelingera a skupiny Františka Ringo Čecha Nemám hlas jako zvon. Album vyšlo v době tuhé normalizace, přesto se kapelníkovi podařil ideologický majstrštyk, kterým zároveň potvrdil své výsadní postavení krále českého hardrocku.

Desku jsem si tehdy koupil na doporučení, protože jsem tě vnímal jako legračního pána, který měl parní stroj, papouška Kakadu. Najednou album se Status Quo, ale hlavně s Black Sabbath, kteří měli nálepku třídního nepřítele…
Všechno šlo podle plánu. Když přišel Jirka Schelinger do kapely, dohodli jsme se, že postupně přejdeme od hitů k hardrocku, jehož ztělesněním byli právě Deep Purple a Black Sabbath. Proto jsem vzal kytaristu Oldu Říhu, na kterého jsem se jel podívat na základě doporučení na jednu utajenou tancovačku někam k Plzni. Olda tam stál, vysoké boty a drtil Sabaty. Tak jsem ho hned zlanařil.

Dobře, ale Deep Purple byla na normalizační poměry tolerovaná kapela, zatímco Black Sabbath, byť se jednalo o birminghamské kluky z dělnických poměrů, byli pro komunisty nepřijatelní, mimo jiné je považovali za satanisty. Na burzách zabavovali příslušníci Veřejné bezpečnosti jejich desky, strhli mi z džínové bundy nášivku…
Věděl jsem, že je moje kapela bude hrát věci od Black Sabbath poté, co jsem si poslechl Iron Man a Paranoid. Pak jsem se nějak dostal k albu Sabbath Bloody Sabbath a slyšel tam A National Acrobat. A protože jsme měli u Supraphonu nahrávat s Jirkou Schelingerem album, kterým jsme se odstřihli o popíku, rozhodl jsem písničku otextovat a zařadit na album.

Na první pohled počin odsouzený k zániku?
Asi ano, ale měl jsem plán. Každou věc, která se měla nahrát na desku, musela schválit komise Supraphonu, pokud šlo o něco konfliktního, vložil se do toho sám šéf oddělení kultury ÚV KSČ, opravdu velký soudruh Miroslav Müller. Sázel jsem ale na dvě věci. Největší míru ve schvalovacím procesu hrál text a z vlastních zkušeností jsem věděl, že Black Sabbath byli sice pro komouše nepřijatelní, ale nikdo ze soudruhů v komisi, netušil, kdo je Iommi, Osbourne, Ward a Butler, kteří byli uvedeni jako autoři muziky. Takže jsem vsadil na to, že komise si přečte text a nebude se zabývat autory hudby, které by jí trhala uši.

Takže jsi na muziku Black Sabbath napsal text o budovateli metra, který by zabodoval i na Festivalu politické písně v Sokolově?
Ještě jsem musel vyskočit ze škatulky komika, která mi strašně vyhovovala, protože mě brali jako šaška, který se snaží fušovat do muziky. Kašpar se totiž komunistům nejevil tak nebezpečný, jako literát. Rozhodl jsem se prezentovat jako uvědomělý textař země budující rozvinutou socialistickou společnost.

Takže jsi vsadil na metro?
Jinak to nešlo. Za bedlivého dozoru sovětských soudruhů se stavěla stavba socialismu, prostřednictvím televize jsme byli každý den informováni o tom, kdo a jak velkou vyvrtal díru. Jevilo se mi to jako ideální námět. Kromě toho, v té době už fungovala trasa ze Sokolovské na Kačerov.

Úvod textu je o tom, že duní vlak metrem v ránu teplém, hlavní hrdina se vozí městem tmou z konečné na konečnou. Co se ti při psaní honilo hlavou?
Bral jsem to jako velkou legraci. Text jsem měl hotový docela rychle, pak jsem ho poslal na úřad a čekal, co bude. A dopadlo to přesně, jak jsem předpokládal. Soudruzi v komisi vnímali hlavně text a dospěli k tomu, že se jedná o oslavu dělnické třídy. A že vlastně ten soudruh Ringo, který se navenek prezentuje jako šašek, reaguje na žhavou socialistickou současnost, což je v nejlepším pořádku.  

Jak reagovala kapela?
Jirka Schelinger a Olda Říha byli v obraze a měli z toho strašnou srandu. Jirka se do textu ponořil a zazpíval ho s patřičným budovatelským zaujetím, Olda hrál figury jako Tony Iommi a byl blahem bez sebe.

Co osazenstvo studia?
Supraphon vydělával komunistům velké peníze a dělali tam velcí profíci, kterých nebylo moc. Jejich ideový původ proto musel jít lehce stranou. Ale, co bylo nejdůležitější, měl jsem v ruce papír o tom, že se jedná z ideologického hlediska o pozitivní skladbu, což jsem později uplatňoval na koncertech, na kterých jsme Metro, dobrý den, hráli. Tenkrát se na koncertech muselo sedět, proti křepčícím delikventům zasahovali pořadatelé, a pokud někdo křepčil moc, zakročila Veřejná bezpečnost. Přitom první riff „budovatelské“ skladby zvedal ze židle.

Přišla nějaká reakce ze strany Supraphonu?
Ne, deska se dobře prodávala, soudruzi dostali prémie, což bylo rozhodující. Se Schelingrem jsme byli připraveni hrát roli kašparů vzdávajících hold budovatelům metra, strojvůdcům, revizorům, kteří pracovali pod vedením sovětských soudruhů.

Až kapela nakonec také díky Black Sabbath dostala nejvyšší komsomolské vyznamenání?
Přesně tak. Metro dobrý den jsme totiž hráli na našem turné po SSSR. Snad mi to Black Sabbath odpustí, tvrdil jsem, že muziku složila kapela. Samozřejmě, že ruští rockeři věděli, která bije, chodili za námi po koncertech do šatny, byli nadšení z toho, že díky nějaké kapele z Československa slyšeli Sabaty naživo. Nakonec jsme za naše turné dostali nejvyšší vyznamenání ÚV Komsomolu, tedy pokrokových sovětských mládežníků.

Nebojíš se, že po zveřejnění rozhovoru se najdou tací, kteří tě obviní z toho, že jsi zneužil světovou kapelu k propagaci socialismu?
Vůbec bych se nedivil tomu, že když se dnes napíše, že komunistická komise schválila text soudruha Ringa, někoho napadne, že jsem byl vlastně komouš. Schopnost pochopit ironii není dána zdaleka každému.

Čtětě také:
František Ringo Čech: Diktát řvoucí menšiny se stává nesnesitelným
S Michalem Kocábem lze nesouhlasit, ale je zač si ho vážit
Malé a velké legendy: František Ringo Čech