Jedna bitva za druhou? Jedna lež za druhou…

V Deníku TO už jsme jednou psali o novém filmu Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou (v originále One Battle After Another). Rád bych se k filmu vrátil, ačkoliv jsem v souhlasu s názorem kolegy Godyho, ale mám za to, že toto dílko, které bude nepochybně ověnčeno nejméně třemi Oscary – režie, Sean Penn v klíčové roli a možná hudba, dekadentní, upozaděná, ale v zásadě samoúčelná a dost rušící při sledování filmu, a to má přece progresivní Amerika ráda. Film už se mimochodem dostal do nominace na Zlaté glóby a na cenu filmových kritiků. To je ale spíš zpráva o těch, kdo ty nominace uděluje, než o filmu samém.

To důležité je výše použité slovo: progresivní. Ten film jako by vypadl z ultralevičáckých žvástů newyorské kavárny. Pojednává o tom, jací jsou nelegální přistěhovalci z Mexika chudáčci (viz srdcervoucí zachraňování mexických dětí), jak jim po krku jde odporná bílá kryptomašinérie zvaná Vánoční dobrodruzi (něco mezi Opus dei v podání Šifry Mistra Leonarda a parodií na zednáře) a jak za to může nehumánní americký kapitalismus.

Věcně vzato, v tom filmu se jen souloží, často dost nechutně, zabíjí a utíká. A hlavně mluví sprostě. Snažil jsem se to spočítat. Jen v první čtvrthodině jsem se dobral několika desítek těch nejsprostějších výrazů, hezky šťavnatě převedených do češtiny grázlů a kriminálníků. Pak jsem počítat přestal. Jenomže ouha: nastává zde problém, který vyřeší až předposlední scéna. Ty sprostě hovořící postavy nám mají být sympatické, protože bojují, přes spáleniště, přes krvavé řeky, za správnou věc: povstání proti americkému způsobu života a nahlížení na věci obecné.

Původně zpracovaný příběh se měl odehrávat v 80. letech, ale film si hraje na současnost. To je logické – navozuje se tím analogie s Trumpovým úsilím o znemožnění další nelegální hispánské migrace. Čili jde o politické stanovisko. Trump je obluda, my jsme lepšolidi. Jedna diskutérka na chatu ČSFD to vyjádřila lakonicky: „Během první hodiny jsem si chtěla propíchnout oči vidličkou. Postavy i příběh jsou jako zkondenzované a zkarikaturizované články z Novinek za posledních pět let. V podstatě si u toho můžete zahrát politické bingo. Chybělo jen zmínit Gretu.“

Kam se poděl dobrý vkus a filmařská profese?

Hlavním důvodem k tomuto zamyšlení je nejen film sám, ale celý dnešní kulturní kontext. Samozřejmě, že američtí filmaři až na výjimky jsou a byli z řad řečené kavárny. Do roztrhání těla podporovali demokratické kandidáty na prezidenta (viz např. Kevin Costner), na což mají v demokracii svaté právo. Jenomže v minulosti se tyto explicitní politické postoje často promítaly do vynikajících děl. Jistě si leckdo vzpomene na Jahodovou proklamaci, Zabriskie Point, v metafoře třeba i Přelet přes kukaččí hnízdo a last but not least i Vrtěti psem. To všechno (a mnoho dalších) jsou však filmy trvalých hodnot. Jedna bitva za druhou je jen plakát. To je jedna poznámka.

A druhá, možná důležitější: Kam se poděl dobrý vkus a filmařská profese? Předmětné dílko je jen nekonečně dlouhým (dvě a půl hodiny) filmovým klipem, který nás má přesvědčit, kdo je ten dobrý a kdo zlý. S ostatním si, soudruzi (ano, to slovo tam znovu ožilo, mezi „těmi dobrými“), nelámejte hlavu. Je to opravdu tak, že už nám stačí ohromující pestrý škvár, exploze, střelba, honičky, sex s napřaženou pistolí, a nechceme ani kus uvěřitelného příběhu, neřkuli zamyšlení nad relativitou leckterých věcí? Tenhle film ukazuje zprůměrovanou tvůrčí impotenci vyfutrovanou ideologickou náloží. Je to další „cihla ve zdi“, abych parafrázoval geniálního levičáka Rogera Waterse, a tou zdí je hysterické revoluční třeštění neodpovědných, ale diváckou sympatií obdařených pseudohrdinů.

Pointa příběhu předložená v předposlední scéně měla být dojímavá, ale byla až operetně směšná. Černá slečna, o jejíž záchranu ve filmu jde (hraje ji Chase Infinity), otevírá dopis, který jí napsala její matka. Osoba, která vyslovila nejvíc vulgarit, pozabíjela nejvíc policajtů a poměrně explicitně vykonala soulož na mužských postavách (zvláštní, zde je progresivista na pochybách – neměla by to být lesba?), se během vyšetřování teroristických činů dopustí toho, že udá všechny spolubojovníky (jak statečné!), nechá se zavřít pod ochranu svědků a opustí svou dceru ještě v kolíbce. Nu a po létech jí z anonymity píše srdceryvný, sprostých slov prostý dopis o tom, jak ji miluje a vůbec. Ta barvotisková selanka korunuje film, který možná víc než o mexických migrantech vypovídá o naší době. Pokud bych měl doporučit jeho zhlédnutí, pak v zásadě jen z těchto vzdělávacích důvodů.

Čtěte také:
Godyho filmový víkend: Na horách; Predátor: Nebezpečné území; Švábi; Jedna bitva za druhou
Co ukázaly interpretace filmu Bugonia?
Godyho filmový víkend: Virtuální přítelkyně aneb Zpověď pornohereček?