Ministr kultury Oto Klempíř to nemá na světě snadné. Za cokoliv, co řekne nebo udělá, je ihned z té či oné strany bit. Jednou vystoupí proti změně financování veřejnoprávních médií, možná i proto, aby aspoň tam měl klid na práci, ale kdo zná to prostředí, dobře ví, že se mu nelze zavděčit. Navíc jej pak koaliční situace vedla k přehodnocení původního slibu a k zamyšlení, jak těm médiím vzít poplatky a úplně je tím nezlikvidovat. V tu chvíli byl další oheň na střeše. Co z něj zbude, teprve uvidíme.
Nedosti však na tom. Ministr Klempíř napsal na sociální sítě, že považuje za chybný dosavadní systém financování kulturních aktivit. Ten je postaven na modelu, kdy umělci rozhodují o tom, jaké umění má dostat veřejné peníze, avšak veřejnost, dokonce ani skrze zvoleného ministra, nad těmi penězotoky nemá žádnou kontrolu. Proto se Klempíř přihlásil k myšlence, že by jako šéf resortu přece jen chtěl do věci víc vidět a mít v ní vliv. Je to pochopitelné: on bude tím, komu na hlavu spadne veškerá zodpovědnost za dění v jeho portfeji. Tak by měl mít aspoň elementární pravomoci.
Klempíř svou nespokojenost demonstroval na přidělené dotaci filmu I’m Not Nearly Cool Yet, dílu ukrajinské režisérky Anastazji Naumenko. Je to podle všeho její teprve třetí film. První byl v roce 2020 desetiminutový animák Obyś nie musiała tutaj wrócić, následován o pět let později patnáctiminutovým animákem Slyšíš mě?, o němž se dočteme pouze toto: „Nastia chce přes Zoom naučit matku, jak používat notebook, ale její snahy maří nestabilní internetové připojení a stará rodinná traumata.“ (zdroj: ČSFD).
O novém, z našich kapes podpořeném filmu I’m Not Nearly Cool Yet se na ČSFD nedočteme nic, na jiné databázi, Kinoboxu, jen toto: „Slovanský Pták Ohnivák, polapený sovětskými přízraky, uniká ze svého vězení a ocitá se v těle Anii – nespoutané dospívající dívky, která žije v ukrajinském maloměstě devadesátých let. Zatímco se Ania navzdory osudu snaží vyznat v labyrintu lásky a touhy, každé vášnivé vzplanutí ji spaluje a přibližuje k nevyhnutelnému znovuzrození. V patách má své věznitele, kteří zoufale prahnou po její jiskře, aby s její pomocí vzkřísili své hroutící se mýty. Ania prochází vesnickými chalupami, zapadlými podzemními kluby i fotbalovými tribunami a klestí si cestu syrovým a neohrabaným obdobím sebepoznání. V boji za svobodu ji minulost svírá stále pevněji a hrozí, že ji pohltí – z popela starých světů se však už rodí nová budoucnost.“ Dodejme, že je to opět animovaný film, a opět jen čtvrthodinový.
S jídlem roste chuť…
Nic proti tomu, i krátké filmy tohoto typu samozřejmě mohou existovat. Jen není jisté, zda bychom si „storku“ o sebeobjevování mladé ukrajinské lesby měli platit ze svého. O to asi taky šlo ministru kultury, když tento film uvedl jako příklad, co bychom asi měli při veřejné finanční podpoře lépe zvažovat. Jenomže ministr se se zlou potázal. Vyskočili umělci všeho druhu, pod pomyslným velením režisérů z Národního divadla, Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky, známých jako tandem Skutr. Ti v rozhovoru pro Český rozhlas obvinili Klempíře ze snahy autoritativně rozhodovat, jeho status o uvedeném filmu nazvali „naivními pseudoúvahami“ a nazvali to celé „poslední kapkou“. Skutři vystupují jménem celé činohry ND, prý i s vědomím vedení ND. Tak by mě mimochodem zajímalo, jak může ND přijmout od takového strašného ministra skoro dvě miliardy korun na rekonstrukci Nové scény, což je projekt, který ředitel ND Jan Burian spolu s Klempířem a premiérem Babišem představili teprve před pár dny.
O co ve skutečnosti jde v kauze filmu I’m Not Nearly Cool Yet? O to, že jde o film s LGBT tématikou. Však také jako na povel vyběhli na LGBT webu Lui s protesty proti snaze ministra kultury rozhodovat na tomto záhumenku. Podle nich je stávající systém, vymodelovaný za ministra Baxy, skvělý právě v tom, že si tvůrci sami rozhodují o tom, kam a jaké peníze půjdou z veřejných zdrojů. Tenhle problém dobře okomentoval v pořadu ČT Události, komentáře týdne Ladislav Jakl. K pojmu „svobodné umění“ předložil vlastní definici: „Svobodné umění si mnozí představují jako právo na cizí prachy. Říkat nezávislá kultura tomu, kdo se bez cizích prachů neobejde, tak nevím, co je na tom nezávislého… Ať si dělá, co se mu zlíbí, ale za svoje.“ K tomu skoro není co dodat.
Ale zpět ke Klempířovi. Začali jsme tím, že se stal oblíbeným fackovacím panákem. Média se jen hemží úvahami o tom, kdo přijde na jeho místo. Jistěže žádný ministr, ani tento, není bez chyb a dopouští se omylů. Nicméně tohle už je ryzí štvanice. „Populární“ LGBT tématika se jen hodí jako vhodný klacek k seřezání psa. Jestliže vláda neudrží tohoto, byť chybujícího ministra, pak může čekat útoky na kohokoliv dalšího. S jídlem totiž roste chuť.
Čtěte také:
Oto Klempíř: Krypto svět si namazal strejdy z Brna na chleba
O samozvaných spasitelích z uměleckého ghetta
Dostanou se finance veřejnoprávních médií pod kontrolu NKÚ?
