„Velký štěp,“ řekl o sudetoněmeckém brněnském srazu v jednom podcastu Thomas Kulidakis. Ne rozkol, ne rozbroj, rozvrat či roztržka, ale „štěp“.
Člověk se holt asi musí narodit v jiném jazyce, aby dokázal v tom novém z národní slovní zásoby vydlábnout takovou jazykovou lahůdku. A štěp mezi Čechy je to nejvýznamnější, čeho brněnský festival docílil. Skoro jako by to byl ten jeho účel pravý a – jak se rádo říká – prvoplánový. Jako by si landsamanšaft chtěl vysondovat, co si Češi nechají líbit, kam až se u nich dá zajít, jak se nechají rozeštvat.
Jako bychom těch štěpů už od Covidu neměli dost, tento je v mnohém přetrumfl. Fascinující bylo sledovat, jak se ty dosud pestré názorové bubliny a bublinky seřazují do dvou vyhraněných a nepřátelských šiků, poslušně, ukázněně. Bez potřeby stranického „biče“ – jak stranické hlasovací jednotě říkají Britové, jejichž parlamentní strany mají funkcionáře zvaného Chief Whip, čili vrchní bič, který na stranickou jednotu dozírá, někdy pomocí vyhrožování, občas i trestání.
Strany
Strana odpůrců sjezdu sestávala z mnoha různorodých „umírněnců“, s výhradami třeba vůči rétorice některých protestujících poslanců a zbytečnosti parlamentního hlasování. Nebo jen s lítostí nad zbytečným rozeštváváním a oživováním konfliktů, které se zdály dávno vyřešené (jako bývalý ombudsman Křeček), nebo s otázkou „kolikrát se ještě s nimi máme smiřovat?“ (jako právník Hasenkopf.)
Pro stranu obránců srazu k sešikování stačilo stát viditelně na opačné straně než okamurovští „extrémisté a náckové“. Když je japončík proti, musíme být pro, neboť přece „nejsme jako oni“. (Kdyby byl proti, museli bychom být pro.) Kdokoli vyslovil pochybnosti o čistých úmyslech Berndta Posselta a brněnských pořadatelů, nebo jen o samotném smyslu akce, byl obránci automaticky zařazován do okamurovského tábora „komunistů a nacionalistů“ – jak jej nazval sám předseda landsmanšaftu Posselt.
Historická fakta se stala irelevantní. Historická posloupnost a kvantitativní nesrovnatelnost zločinů příčinných a následných byla vymazána. Zamlžil se rozdíl mezi násilím při divokém vyhánění (za něž se český stát s podpisem prezidenta Havla oficiálně omluvil) a samotným vysídlením (které bylo výnosem konference vítězných spojenců, převzatým do československých zákonů). To první bylo porušením zákona, to druhé jeho naplněním.
Hlavní argumenty obránců srazu byly tyto:
- Je to soukromá akce soukromých spolků, nic mezistátně politického.
- Landsmanšaft se vzdal veškerých nároků na zrušení Benešových dekretů a navrácení majetku.
- Protestující čeští nacionalisté v EU kolaborují s nácky AfD, která naopak zrušení dekretů prosazuje.
- Při odsunu byl uplatněn protiprávní princip kolektivní viny. S brněnským sjezdem sympatizují i významní Židé, jimž Němci ublížili víc než Čechům.
- Landsmanšaft je spolek hlavně kulturní a opravdu, opravdu, opravdu nechce nijak ovlivňovat českou politiku, česko-německé vztahy, ani rušit poválečné uspořádání.
Zní to přátelsky. Akorát to tak trochu skřípe.
Soukromá akce za účasti bavorského premiéra a spolkového ministra vnitra, s prezidentským pozváním na Hrad, je vážně soukromá a nepolitická?
Takže někteří
O landsmanšaftu a Benešových dekretech vám třeba chatGPT řekne toto: „Sudetoněmecký landsmanšaft v roce 2015 změnil své stanovy a vypustil explicitní požadavky na navrácení zabaveného majetku, odškodnění a znovuzískání vlasti, ale „kritiky Benešových dekretů se nevzdali úplně“. Kdyby se vám zdálo, že AI kecá, nebo vám v tom chybělo něco konkrétního o tom majetku, mrkněte do Reflexu čísla 20 ze 14. května, kde sám pan Posselt o vzdání se majetkových nároků říká: „Někteří tak neučinili proto, že se majetku opravdu nechtějí vzdát, druzí to využili jako symbol ublíženosti.“ Takže někteří.
Podobně si můžete v AI vyťukat tu náckovskou AfD a poví vám toto: „Alternative für Deutschland nemá v celostátním spolkovém programu explicitní požadavek na zrušení Benešových dekretů. V oficiálních programových dokumentech AfD se toto téma standardně nevyskytuje. Současně ale někteří představitelé AfD — zejména v Bavorsku a v prostředí napojeném na sudetoněmeckou otázku — dlouhodobě Benešovy dekrety kritizují a část z nich podporuje jejich revizi nebo zrušení.“
Takže zase jen „někteří“. A zejména v prostředí sudetoněmeckém. Takže se naskýtá legitimní otázka, zda ti někteří z landsmanšaftu nejsou titíž někteří z AfD.
Princip „kolektivní viny“ nevymysleli Češi, nýbrž Němci. Na jeho základě se jim téměř podařilo z Evropy vymýtit kolektivní etnikum židovské, a podle Heydricha zvažovali budoucí kolektivní vymýcení etnika českého. Navíc, odsun nebyl zcela „kolektivní“: týkal se těch 90 procent českých Němců, kteří se zřekli československého občanství a přijali říšské. Těch 10 procent smělo zůstat, i když někteří ještě rádi utíkali před komunismem.
S brněnským sjezdem sympatizují a ublížení odpouštějí Židé (zase jen někteří) proto, že Židé mají historicky nekonečnou schopnost znovu a znovu odpouštět. Bez ní by si neměli s kým povídat.
A nakonec tato pozoruhodná myšlenka, která v Posseltově rozhovoru asi většině čtenářů unikla: „Nacionalisté a komunisté (…) téma dekretů stále víří. Podle nich prý chceme rozvrátit poválečný řád. Každý ale ví, že poválečný řád byl diktaturou stalinismu, o kterou nikdo rozhodně nestojí.“
Takže postupimská konference, která se stala zákonem platným pro celou Evropu a umožnila Němcům návrat z barbarství a bestiality do lidství a civilizace, byla diktaturou stalinismu. Nikdo o ni nestojí. Uchovat ten poválečný řád chtějí jen komunisté a nacionalisté. A každý to ví.
Kdo tady z koho dělá blbce?
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Území sviní aneb Historie se opakuje
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec












