Dostávají ústavní svobody Maďarů na frak?

Co zažil v průběhu letošního jara maďarský parlament, připomíná jednu groteskní scénku z osmdesátých let, kdy na půdě britského parlamentu tehdejší premiérka Thatcherová zrovna prosazovala tzv. článek 28 (který ve zkratce obsahoval něco podobného, co prosadil už v roce 2021 Orbán). Tehdy se na balkón pro veřejnost probojovala skupinka lesbických aktivistek, které se demonstrativně spustily pomocí lan přímo na konzervativní premiérku, čímž projednávání (později schváleného bodu) dočasně zablokovaly.

Po pár letech si Britové uvědomili, že není správné diskriminovat nějaké skupiny občanů na základě jejich biologie a ostatním občanům zamezovat v přístupu k informacím o těchto skupinách, a zmíněnou normu zrušili. Zhruba dekádu poté se rozmohlo to nešťastné woke šílenství, kdy se v duchu vyrovnávání se s vlastní minulostí všechno otočilo vzhůru nohama a kdekdo se na nějaký čas zbláznil. Nyní možná vidíme pomalé střízlivění a můžeme jen doufat, že je celá woke ideologie pouze nějakým krátkým a dočasným aspektem „evolučních“ výkyvů a otřesů jedné vyspělé civilizace. Zmírnění a usazení společenského mínění někde mezi dvěma extrémy by všem obrovsky prospělo.

Ale zpět do Maďarska; kde jeho mnohaletý vládce premiér Viktor Orbán vytáhl proti tomu, co nazývá „LGBT ideologie“. Jeho drtivá parlamentní většina bleskovým tempem prohnala legislativním procesem dva důležité zákony: novelu zákona o shromažďování, která byla schválena již v březnu, a novelu ústavy, která bude nově hlásat existenci pouze dvou pohlaví a nemilosrdně zarazí LGBT aktivistům tzv. „duhové pochody hrdosti“. Samotné projednávání této legislativy provázel v obou případech hlasitý táhlý nesouhlas opozice. Na laně se nikdo nepředváděl, došlo však na protestní dýmovnice… Jelikož je ale současná maďarská opozice velice slabá a málo početná, ničemu i přes dryáčnické scény nezabránila. Ústavní novela byla schválena 140 hlasy. Proti se vyslovilo pouze 21 poslanců. Zbytek opozice se na protest ani nedostavil.

Nepokoje v ulicích

A tak se odpor přesunul na ulici. V Budapešti se pokusili aktivisté přetnout dopravní tepnu. Uspořádaly se demonstrace. Do Maďarska se sjela velká progresivistická média, aby si na turbulentním dění přihřála svou ideologickou polívčičku. A nutno dodat, že mají kritici nových maďarských poměrů v něčem pravdu. Pojďme neroztleskávat tu či onu stranu a podívat se na to trochu kriticky.

Maďarsko, považováno za jakousi národně-konzervativní hráz proti různým progresivistickým trendům, si v této své roli vedlo dlouhou dobu docela dobře. Řadu zemí inspirovalo. Často se ozývalo, když ostatní mlčeli. Mnoho věcí, které jsou Maďarům svaté, zrcadlí – řeklo by se – úplně normální zdravý selský rozum. Tahle čerstvá legislativa je ale trochu něco jiného, jde o překročení určitého Rubikonu a Orbán už pouze provokativně neklouže po okraji všeobecně sdílené představy o tom, jak má fungovat demokratický právní stát ctící ty nejzákladnější ústavní svobody občanů. V tuto chvíli patrně uklouzl a sjel někam za ni.

Ať si myslíme o různých pochodech cokoliv, ať je považujeme za nevkusné, trapné, zbytečné, nemravné, ať nás otravují, znechucují… Jde prostě o důsledek, respektive o aktivní využití úžasných vymožeností právního státu a garantovaných svobod: na projev a na shromažďování. V demokracii, jež má sama o sobě výrazná pozitiva a rovněž výrazná negativa, musíme tolerovat i jiné názory. Řešení pro odpůrce těchto pochodů jsou jednoduchá. Nechodit tam. Jeden den v roce se vyhnout centru hlavního města. Nebo tam naopak jít a svůj nesouhlas vyjádřit. To všechno nám nabízí demokracie a právní stát. Zákazy jsou krátkozraké a nezodpovědné. Život pod zákazy je jednoduchý a pustý.

Nejhorší na tom celém je ta nepřiznaná, přesto zcela zjevná nervózní motivace strachem – z blížících se voleb. Ty proběhnou už příští rok a Orbánův Fidész nemá zrovna ty nejlepší vyhlídky. Koncem minulého roku se objevily první průzkumy veřejného mínění, kde nejenže Orbánova politická strana výrazně ztrácela, ale dokonce se umisťovala až jako druhá v pořadí. Samotný Orbán též zrovna nekraluje žebříčkům popularity maďarských politických tváří… Za obojím stojí Pétér Magyar, první protivník Orbána za poslední dekádu, který se dá brát nějak vážně. Navíc, původem z Orbánovy politické rodiny… To jsou docela uspokojivé důvody pro razantní přiložení pod kotel kulturních válek a odvádění pozornosti od podstatných záležitostí státu. K tomu různé menšiny vždycky dobře poslouží (někdy kvůli své vlastní hlouposti samy a rády).

Pro Orbána navíc není tento postup nějakým neprobádaným bojovým polem. Už minulé parlamentní volby účelově propojil s referendem o kontroverzních otázkách na téma LGBT. Poněvadž voliče ale asi příliš nezajímaly, nebyly splněny podmínky platnosti a referendum stálo daňového poplatníka akorát vyhozené peníze. Možná jinak konzervativní Maďaři vycítili, že se z nich někdo snaží dolovat zlé emoce, z nich profitovat a možná dělat z občanů ve sváteční den voleb poněkud nedůstojně i trochu hlupáky (manipulativním spojováním gayů a leseb s ochranou dětí před pedofily a podobnými věcmi).

Demokracie určitě musí ustát nějaký „pochod hrdosti“. Pokud ho neustojí, asi není v nejlepší kondici. Nadto musí demokracie zahrnovat a garantovat bezpodmínečnou svobodu slova a shromažďování. Ta je ze své podstaty nedělitelná. Buďto je, anebo není. Tímto způsobem svobodu „oddělat“, zmrzačit a ohnout – výměnou za vidinu možného úspěchu ve volbách – je hrozné. A maďarský premiér tyto pilíře demokracie a ústavnosti těmito kroky bohužel podráží. Navíc za cenu ztráty své dlouhodobé obdivuhodné konzistence, kdy léta protestuje proti „jedné jediné správné pravdě“ (Bruselu, liberálů atd.) a rétoricky burcuje proti navracení cenzury a totality v jiném hávu.

Když někdo velmi ostře zastává taková stanoviska, měl by si nechat trochu zápalu i pro svobodu slova svého oponenta a on moc dobře ví, že mezi účastníky „pochodů hrdosti“, které samozřejmě – ať si aktivisté říkají, co chtějí -, ničím jiným než politickým projevem nejsou, asi příliš fanoušků nemá. Těm budou nyní hrozit pokuty ve výši přibližně dvanácti tisíc korun a k jejich stíhání budou úřady oprávněny používat šmírovací zařízení na rozpoznávání obličejů. To bohužel není cesta „starého dobrého Západu“, nýbrž cesta čínská, cesta totalitních režimů a islámských teokracií.

V právním státě soudíme jednotlivce, za jeho individuální nepřístojné chování. Netrestáme kolektivně podle příslušnosti k té které skupině. Netrestáme za fyzickou účast na mírové politické demonstraci a za vyslovené politické přesvědčení, byť s ním můžeme absolutně nesouhlasit. Pakliže by šlo o to, postihovat nějaké úchylné jednotlivce, kteří se dopouštějí obtěžování – nejen dětí, ale kohokoliv -, přijme se jiná legislativa, nebo se vymáhá legislativa stávající. To ale nebude tím hlavním důvodem, tou hlavní motivací současné maďarské vlády (což je škoda).

Čtěte také:
Když eurokrat o demokracii káže
Svazáci z Černína si chtějí do Maďarů také kopnout
Není národ jako národ. Chápání významu tohoto termínu se liší napříč Evropou